1 Afs 3/2014 — Nejvyšší správní soud

30 Af 130/2012- 61 - text 10 pokračování 30Af 130/2012 30Af 130/2012 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce: B. Š., právně zast. JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu t a k t o : I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. 10. 2012, č. j. 14932/12-1400-711180 se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému zpět k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 988 Kč, ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Milana Vašíčka, MBA, advokáta se sídlem v Brně, Lidická 57. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení Žalobou ze dne 30. 11. 2012 se žalobce domáhal přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 26. 10. 2012, č. j. 14932/12-1400-711180, kterým bylo zamítnuto předchozí prvostupňové správní rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov – výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem ze dne 4. 5. 2012, č. j. 206871/12/293962801324 ve výši 184 334,06 Kč, vydaná podle § 171 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb. daňového řádu, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“). II. Obsah napadeného rozhodnutí odvolacího orgánu Prodávající E. P. S. uzavřel s kupujícím žalobcem dne 15. 1. 2009 kupní smlouvu, na jejímž základě byly převedeny nemovitosti v k.ú. Modřice za kupní cenu 6 214 619 Kč, právní účinky vkladu vlastnického práva vznikly dne 15. 1. 2009, vklad práva byl zapsán v katastru nemovitostí dne 21. 1. 2009. Lhůta pro podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí podle § 21 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o trojdani“) uplynula 30. 4. 2009, aniž by bylo daňové přiznání podáno. Prodávající na výzvu k podání daňového přiznání nereagoval, daň z převodu nemovitostí byla prvostupňovým správcem daně vyměřena dne 4. 11. 2009 platebním výměrem č. j. 247673/09/293962709097. Uvedenou částku prodávající neuhradil ani přes výzvu k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Jelikož daňový nedoplatek nebyl uhrazen ani při vymáhání a bylo zřejmé, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné, byl vyzván na základě ust. § 171 odst. 3 daňového řádu k úhradě daňového nedoplatku žalobce jakožto ručitel výzvou ze dne 4. 5. 2012. Proti této výzvě podal žalobce odvolání, v němž namítal, že správce daně nepřistoupil k vymáhání daňového nedoplatku na poplatníkovi, spokojil se s několika nalézacími úkony. Správce daně měl přistoupit k využití nástrojů mezinárodní spolupráce při správě a vymáhání daně. K této námitce odvolací orgán uvedl, že podle § 16 odst. 1 zákona č. 471/2011 Sb. o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek může tuzemský správce daně dožádat kontaktní orgán jiného státu o vymáhání finanční pohledávky. Z výpisu centrální evidence obyvatel však bylo zjištěno pouze to, že daňový subjekt má trvalé bydliště v ČR, přičemž není známo, ve kterém jiném státě má příjmy nebo majetek. Z daňového spisu je patrné, že daňový subjekt byl o zaplacení daňového nedoplatku marně upomínán, byly prověřeny jeho majetkové poměry, z nichž vyplynulo, že dlužník nemá majetek, který by mohl být předmětem vymáhání. Správcem daně byly provedeny tyto úkony směřující k vymožení daně: dne 28. 3. 2012 bylo podle § 80 daňového řádu provedeno místní šetření u daňového subjektu za účelem zjištění jeho majetkových poměrů, avšak daňový subjekt nebyl zastižen; z výpisu z katastru nemovitostí pro daňový subjekt nebylo k datu 12. 3. 2012 (následně ověřeno 2. 10. 2012) zjištěno evidování žádných vlastnických ani jiných věcných práv; byla zaslána výzva do Vojenské zdravotní pojišťovny ČR, přičemž podle sdělení této pojišťovny není u daňového subjektu znám plátce pojistného; z výpisu z centrální evidence motorových vozidel ze dne 12. 3. 2012 nebylo u daňového subjektu zjištěno vlastnictví motorového vozidla; byly zaslány výzvy k součinnosti do bankovních ústavů, přičemž na základě těchto výzev bylo zjištěno, že daňový subjekt vlastní účet u UniCredit Bank Czech Republic, a.s. – exekučním příkazem na přikázání pohledávky z účtu od této banky bylo vymoženo 2 106,94 Kč, přičemž jiné účty v bankovních ústavech nebyly zjištěny. K námitce uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně odvolací orgán uvedl, že povinnost podat daňové přiznání vznikla do 31. 12. 2010, tříletá prekluzivní lhůta pro stanovení daně v dané věci počíná běžet od konce kalendářního roku, tedy ode dne 31. 12. 2009 a končí 31. 12. 2012. Povinnost podat daňové přiznání vznikla na základě zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí dnem 21. 1. 2009, lhůta pro vyměření daně by skončila 31. 12. 2012, proto výzva ze dne 4. 5. 2012 byla vydána před uplynutím prekluzivní lhůty. III. Obsah žaloby V návrhu na zahájení řízení žalobce namítal, že správce daně nepřistoupil k vymáhání daňového nedoplatku na poplatníkovi, přitom vymáháním je třeba rozumět postup ve smyslu ust. § 175 a násl. daňového řádu. Finanční úřad v Brně se spokojil pouze s několika nalézacími úkony, na základě kterých patrně shledal, že vymáhání by bylo prokazatelně bezvýsledné. Žalobce však vnímá institut ručení jako ultima ratio, správce daně měl provést veškeré úkony, na jejichž základě by bylo možné rozhodnout o (ne)efektivnosti vymáhání daně na poplatníkovi. Správce daně měl zejména přistoupit k využití nástrojů mezinárodní spolupráce při správě o vymáhání daní, neboť podle zjištění se mohl poplatník zdržovat mimo území České republiky. Tato skutečnost však sama o sobě nemůže znamenat to, že by správce daně mohl bez dalšího přistoupit k využití institutu daňového ručitelství. Z rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2007, vydaného ve věci pod sp. zn. 31 Ca 63/2007 vyplývá, že prokazatelně bezvýsledné vymáhání daňového nedoplatku musí správce daně řádně a dostatečně odůvodnit a podepřít důkazními prostředky. Žalobce dále namítal, že lze vycházet již ze samotného jména daňového subjektu, kde lze očekávat jeho cizí původ. Prostým zadáním tohoto jména do internetového vyhledávače (lze využít např. www.google.com) bylo žalobcem dohledáno, že se jedná patrně o původ britský. Prodávající mj. figuroval ve společnosti P C INTERWORKS LIMITED, THE CHANCERY 58 SPRING GARDENS MANCHESTER, ID 03106039. Dále bylo na správci daně, aby využil nástroje mezinárodní spolupráce a dožádal kontaktní orgán ve Velké Británii. Žalobce pro úplnost uvedl jemu známé adresy prodávajícího: (a) 11 M. C., Ch. H., S.SK3 0HB, (b) 22 F. R., G., Ch., Ch. SK8 4 QB. Žalobce má za to, že výzva není řádně odůvodněna a podepřena důkazy (odkazy na ně), což ji činí nepřezkoumatelnou; napadené rozhodnutí z této výzvy vychází, a tedy tuto nezákonnost přejímá. IV. Vyjádření žalovaného k žalobě V písemném vyjádření k žalobě žalovaný zopakoval skutkovou a právní argumentaci použitou v napadeném odvolacím rozhodnutí. Dále žalovaný uvedl, že z dikce ust. § 171 odst. 3 daňového řádu nevyplývá povinnost správce daně vyčerpat všechny prostředky k vymáhání daňového nedoplatku na daňovém subjektu. Zákonodárce připustil možnost od vymáhání daňového dluhu po primárním dlužníkovi upustit, pokud bude zřejmé, že vymáhání bude prokazatelně bezvýsledné. Opačný postup by způsobil průtahy ve vymáhání daňové pohledávky, což by bylo v rozporu s cílem a zásadami správy daní. Žalovaný nařídil dne 10. 5. 2011 exekučním příkazem exekuci přikázání pohledávky ze zjištěného účtu prodávajícího. Exekucí bylo vymoženo 2 106,94 Kč. Správce daně i nadále prověřoval majetkové poměry daňového subjektu, výsledkem bylo zjištění, že daňový subjekt nedisponuje majetkem, na který by bylo možné vést exekuci, a logicky dospěl k závěru, že by vymáhání bylo bezvýsledné. Pojem „bezvýsledné vymáhání“ je do jisté míry neurčitým pojmem, na nějž je třeba nahlížet vždy na základě konkrétních okolností posuzovaného případu. Je třeba vyjít ze smyslu a účelu daňového řízení, tj. mj. zabezpečit úhradu stanovené daně, přičemž daňové řízení je třeba vést v souladu se zásadami správy daní efektivně a hospodárně. Z jednotlivých úkonů činěných správcem daně je zřejmé, že vymáhání by bylo bezvýsledné. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu je třeba považovat možnost provést exekuci prostřednictvím daňové exekuce vždy za primární a soudní vymáhání, či vymáhání soudním exekutorem, a tedy i vymáhání v rámci mezinárodní spolupráce až za možnost sekundární. Sekundární vymáhání přichází v úvahu teprve tehdy, nepostačují-li k postižení majetku daňového subjektu prostředky daňové exekuce, nebo bude-li toho třeba z důvodu procesní ekonomie, či jiných opodstatněných důvodů. O takové případy půjde až tehdy, bude-li zjištěno, že da