2 Afs 37/2013 — Nejvyšší správní soud

30 Af 65/2012- 178 - text pokračování 14 30Af 65/2012 30Af 65/2012 – 178 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Polácha v právní věci žalobce SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, právně zast. Mgr. Alešem Smetankou, advokátem, se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, odboru právnímu a Krajskému živnostenskému úřadu, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.4.2012, č.j. KUZL/78394/2011, sp. zn. KUSP/78394/2011/PŽÚ/Du, t a k t o: I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 26. 6. 2012 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2012, č. j. KUZL/78394/2011, sp. zn. KUSP/78394/2011/PŽÚ/Du, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru, vydanému Městským úřadem Kroměříž, odborem finančním (dále jen „správce poplatku“) dne 16. 9. 2011, č. j. fin. 2011/Avr/pv/12, a platební výměr správce poplatku byl potvrzen. Platebním výměrem vyměřil správce poplatku žalobci na základě zák. č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o místních poplatcích“) a obecně závazné vyhlášky města Kroměříže č. 1/2010, kterou se měnila a doplňovala vyhláška č. 4/2009 o místních poplatcích, poplatek za provozování jiných technických herních zařízení povolovaných ministerstvem financí (dále jen „vyhláška č. 1/2010“), za 18 ks jiných technických herních zařízení, za období od 1. 10. 2011 do 31. 3. 2011, v celkové výši 99 001 Kč. Jelikož částka 50 000 Kč již byla žalobcem uhrazena, celková výše poplatkové povinnosti žalobce činila 49 001 Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2013, č. j. 30Af 65/2012 – 156 bylo rozhodnuto, že namísto původního žalobce EL RANCHO, a.s., se sídlem Hanusova 347/16, Praha 4, Michle, bude dále pokračováno na straně žalobce se společností SLOT Group, a.s., se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary. Důvodem tohoto postupu byl zánik původního žalobce na základě fúze společnosti. II. Obsah žaloby Žalobce považuje rozhodnutí žalovaného a platební výměr za rozporný se zákonem a protiústavní. Žalobce napadá legislativní proces přijetí novely zák. č. 183/2010 Sb., kterou byl novelizován zák. č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře sportu“), a dále touto novelou byla s účinností od 16. 6. 2010 současně schválena novela zákona o místních poplatcích, kterou byl nově zaveden místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, konkrétně ust. § 1 písm. g), § 10a odst. 1, § 10a odst. 2 a §10a odst. 3 zákona o místních poplatcích. Podle žalobce je legislativní proces přijetí novely č. 183/2010 Sb. zákona o podpoře sportu v rozporu s ústavním pořádkem, jelikož pozměňovací návrh, na základě, kterého došlo k novelizaci ust. § 1 písm. g) a § 10a zákona o místních poplatcích se netýkal téhož předmětu návrhu, který byl v legislativním procesu projednáván (zákon o podpoře sportu), ale byl přijat tzv. „neblahou praxí přílepků“. Pro podporu svých argumentů žalobce uvádí nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 77/06. Protiústavnost provedené novelizace podle žalobce potvrzuje i skutečnost, že tato protiústavně přijatá novela byla nahrazena novou právní úpravou provedenou zákonem č. 300/2011 Sb. na základě novelizace. Žalobce považuje poplatkovou povinnost uloženou mu na základě novely zák. č. 183/2010 Sb. za zásah do ústavně a mezinárodně garantovaného práva společnosti vlastnit, resp. pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle žalobce žalovaný i správce poplatku nesprávně posoudili předmět zpoplatnění místními poplatky, resp. zcela nesprávně posoudili otázku, co má být v případě provozování centrálního loterijního systému s interaktivními videoloterijními terminály považováno za technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. V důsledku této chybné interpretace došlo následně k vydání platebního výměru, který je v rozporu se zákonem o místních poplatcích, zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných obdobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“) a v rozporu s vyhláškou č. 1/2010. Podle žalobce měl být předmětem zpoplatnění centrální loterijní systém jako celek a nikoli jednotlivá koncová zařízení ve formě interaktivních videoloterijních terminálů. Základem pro výklad pojmu jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu má být § 1 odst. 1 zákona o loteriích, na základě kterého je nutné dospět k závěru, že centrální loterijní systém tvoří jeden funkčně nedělitelný celek, který se skládá z centrální řídící jednotky, místní kontrolní jednotky a koncových terminálů sloužících pouze jako zobrazovací jednotky. Pro podporu svých tvrzení žalobce odkazuje na Standard centrálního loterijního systému s interaktivními terminály vydaný Ministerstvem financí pro účely povolovacího řízení. Předmětem povolení podle § 50 odst. 3 zákona o loteriích je pouze centrální loterijní systém jako celek a nikoli jednotlivé koncové terminály. Koncové terminály jsou pouhou součástí centrálního loterijního systému a nejsou tedy samostatně provozovány ani povolovány. Jejich seznam a umístění je uveden v povolení vydaném Ministerstvem financí. V případě změn v počtu koncových terminálů je tento seznam pouze doplněn a není vydáváno nové povolení. Pro podporu svých tvrzení uvádí žalobce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2008, č. j. 5 Afs 38/2008-139 a 9 Afs 66/2009-263. Žalovaný a správce poplatku se dopustili nesprávného výkladu zákona o místních poplatcích s následnou nezákonností napadených rozhodnutí, a to tím, že předmětem místního poplatku nesprávně učinili jednotlivé koncové terminály namísto centrálního loterijního systému jako nedělitelného technického zařízení. Žalobce trvá na neaplikovatelnosti závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, jelikož se tento nález týkal pouze problematiky zákona o loteriích a nikoli zákona o místních poplatcích. Definice výherního hracího přístroje, která byla na základě tohoto nálezu ústavního soudu vytvořena, je podle žalobce aplikovatelná výlučně pro posouzení rozsahu zákonného zmocnění obcí regulovat na svém území provozování těchto přístrojů. Extenzivní výklad ve vztahu k jiným zákonným zmocněním obcí nález Ústavního soudu neaproboval. Výklad nálezu Ústavního soudu provedený žalovaným tak porušuje zásadu zákazu extenzivního výkladu v daňovém právu podle § 2 odst. 3 písm. a) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Dále je podle žalobce předmětný nález ústavního soudu v souzené věci nepoužitelný, jelikož žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí neargumentuje tím, že by interaktivní videoloterijní terminál bylo možné podřadit pod pojem výherní hrací přístroj, ale argumentuje podřazením interaktivních videoloterijních terminálů pod pojem jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Žalobce napadá postup žalovaného i správce poplatku z hlediska nerespektování obecných právních zásad, zejména zásady „v pochybnostech mírněji“ resp. „ve prospěch poplatníka“ (in dubio mitius, resp in dubio pro libertate), kdy v případě nejednoznačné právní úpravy ukládající povinnosti soukromému subjektu vůči státu musí být vždy aplikován výklad ve prospěch soukromého subjektu, resp. výklad, který vůbec či co nejméně zasahuje do práv či svobod soukromého subjektu. Podle žalobce je pojem jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu nejednoznačný, protože v případě centrálního loterijního systému a jednotlivých koncových terminálů není zřejmé, co má být předmětem zpoplatnění, je třeba tuto zásadu v souzených věcech aplikovat. Na podporu svých tvrzení žalobce uvádí nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 939/10, rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006-155, nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02, nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44. Poslední žalobcem uplatněnou námitkou je námitka nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatečné vypořádání jednotlivých odvolacích námitek. Podle žalobce se žalovaný nevyjádřil, resp. neuvedl sez