4 Ads 166/2009 — Nejvyšší správní soud

36 Ad 33/2014- 54 - text pokračování 12 36 Ad 33/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Haplové a soudců JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D. a JUDr. Evy Lukotkové v právní věci žalobce: asistent nstržm. J. V., zastoupený JUDr. Martinem Machačem, advokátem se sídlem Kobližná 19, Brno, proti žalovanému ředitel Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2014, č. j. OKZ-3/2014, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci a shrnutí obsahu rozhodnutí správních orgánů [1] Rozhodnutím náměstka ředitele pro vnější službu Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ve věcech kázeňských (dále jen „služební funkcionář“) ze dne 29. 10. 2013, č. j. K-JMK-2109/2013, byl žalobce, jakožto příslušník policie služebně zařazený k Policii ČR, Krajskému ředitelství Jihomoravského kraje, Odboru služby pořádkové policie, Oddělení železniční policie a doprovody vlaků (dále jen „OŽPaDV“) dle § 2 odst. 1 a § 181 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“), v návaznosti na § 186 služebního zákona, uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku dle § 50 odst. 1 a 3 písm. b) služebního zákona, kterého se dopustil tím, že jako velitel hlídky OŽPaDV dne 6. 8. 2013 v době kolem 16.40 hod. v Brně na ulici Nádražní č. 1 v prostorách vestibulu hlavního nádraží v době řešení přestupkového jednání osoby M. S. (dále také jen „přestupce“) nepřijal a řádně neřešil oznámení osoby J. P. (dále také jen „oznamovatel“), který zde učinil vůči hlídce osobní oznámení o fyzickém napadání osob, které se odehrávalo v tuto dobu před budovou hlavního nádraží na ulici Nádražní, na nástupním ostrůvku tramvaje, tedy neprovedl úkon v rámci své pravomoci a nepřijal jiné opatření, aby odstranil ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie, a dále řádně a svědomitě neplnil úkoly hlídkové služby a povinnosti velitele hlídky, čímž porušil základní povinnosti příslušníka dle § 45 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o policii“) a ve spojení s čl. 7 odst. 2 a č. 13 odst. 2 písm. c) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 180/2012, o plnění základních úkolů služby pořádkové policie (dále jen „závazný pokyn“), za což bylo žalobci uložena dle § 186 odst. 5 v souladu s § 51 odst. 1 písm. b) služebního zákona kázeňský trest snížení základního tarifu o 25 % na dobu tří měsíců. [2] Proti rozhodnutí služebního funkcionáře podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014, č. j. OKZ-3/2014, tak, že změnil výrok rozhodnutí služebního funkcionáře, že ve smyslu § 181 odst. 1 služebního zákona uznal žalobce vinným ze spáchání kázeňského přestupku dle § 50 odst. 1 služebního zákona, když dne 6. 8. 2013 v době kolem 16.40 hod. v objektu Hlavního nádraží ČD v Brně, v prostoru bočního vstupu (východu) před prodejnou občerstvení Döner Kebab, neprovedl při výkonu služby služební úkon v rámci své pravomoci a ani nepřijal jiná opatření, aby odstranil ohrožení nebo ohrožení vnitřního pořádku a bezpečnosti, vyplývající z ústního oznámení občana J. P., který hlídce hlásil jím spatřené protiprávní jednání neznámých pachatelů uvedeného dne kolem 16.40 hod. v prostoru tramvajového nástupního ostrůvku před budovou Hlavního nádraží na ulici Nádražní v Brně, kde mělo dojít k vzájemnému fyzickému napadání více osob, a tím konal v rozporu se služební kázní ve smyslu § 45 odst. 1 písm. a) služebního zákona v kontextu s § 46 odst. 1 služebního zákona, když jako velitel hlídky dle čl. 7 odst. 2 a čl. 13 odst. 2 písm. c) závazného pokynu neplnil svědomitě a řádně povinnost předcházet a zabraňovat narušování veřejného pořádku; v ostatním žalovaný rozhodnutí služebního funkcionáře potvrdil. Výrokem 2. pak žalobci žalovaný nepřiznal náhradu nákladů řízení ve výši 9 483 Kč, a to ve smyslu § 177 odst. 2 služebního zákona. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě [3] Žalobce v žalobě navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V prvé řadě přitom vyjádřil názor, že kázeňský trest mu byl uložen až po uplynutí subjektivní lhůty dle § 186 odst. 9 služebního zákona. V tomto směru odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 23. 9. 2008, č. j. 53 Ca 2/2008-33, dle něhož dvouměsíční subjektivní lhůta pro uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek dle § 186 odst. 9 služebního zákona je zachována pouze tehdy, nabude-li v této lhůtě rozhodnutí, jímž je kázeňský trest ukládán, právní moci. Žalobce se tak domnívá, že řízení v jeho věci mělo být zastaveno dle § 188 písm. d) služebního zákona. [4] V další žalobní námitce žalobce uvedl, že výrok 1. napadeného rozhodnutí, který měl napravit nedostatky výroku prvostupňového rozhodnutí, je ještě zmatečnější a nepřezkoumatelnější, než rozhodnutí služebního funkcionáře. Chybí zde např. vyjádření k zavinění posuzovaného skutku, tedy zda byl spáchán úmyslně nebo z nedbalosti. Především ale nelze dovodit, v jakém rozsahu je prvostupňové rozhodnutí měněno a v jakém potvrzováno a nadto dle výroku 2. napadeného rozhodnutí by měl být výrok rozhodnutí služebního funkcionáře změněn také tak, že nárok na náhradu nákladů řízení nebyl přiznán; původní výrok prvostupňového rozhodnutí však žádné rozhodnutí týkající se nákladů řízení neobsahoval. [5] Co se týká samotného věcného posouzení celé záležitosti, namítá žalobce, že skutkový stav, jak je popsán ve výrokové části napadeného rozhodnutí, byl zjištěn chybně. Žalobce tak uvádí, že při zjišťování skutkových okolností bylo vycházeno především z výpovědí svědků, jimiž byli oznamovatel, pan P., a přestupce, pan S. Tyto výpovědi byly doplněny i v rámci odvolacího řízení. Také bylo vycházeno z důkazu záznamem o ústním jednání v řízení o kázeňském přestupku s žalobcem a záznamem o ústním jednání v řízení o kázeňském přestupku nstržm. Mgr. M. K., který měl v předmětný čas, kdy mělo dojít k přezkoumávanému kázeňskému přestupku, službu společně s žalobcem. [6] Žalobce poukázal zejména na rozpory mezi jednotlivými výpověďmi ve správním řízení. Zatímco oznamovatel ve správním řízení uvedl, že hlídce policie (žalobce a nstržm. K.), která vypisovala blokovou pokutu přestupci, řekl, že se před nádražím něco děje (rvačka narkomanů), přičemž policisté mu na to nic neřekli a vůbec nereagovali. Přestupce však uvedl, že v době vypisování pokutového bloku k nim měl přijít oznamovatel, který měl žádat policisty o pomoc, přičemž přestupce tuto žádost slyšel jasně a zřetelně a museli ji tak slyšet i policisté, a policisté odpověděli, že nyní musí řešit přestupek a že před nádražím jistě bude jiná hlídka, která bude moci potyčku řešit; podle výpovědi přestupce se měl oznamovatel tomuto podivovat a ptát se, zda si z něj policisté dělají legraci. Naproti tomu oba policisté ve správním řízení uvedli, že v rozhodný čas při řešení přestupkové věci neregistrovali jakýkoli kontakt jiné osoby směrem k nim. Místo údajného oznámení potyčky je velmi frekventované a rušné, a to zejména v předmětný čas; případné oslovení oznamovatele tak nemuseli vůbec zaregistrovat. Navíc je třeba přihlédnout k tomu, že přestupce nebylo možné v daném směru považovat za nezaujatou osobu, neboť byl policisty pokutován za své předchozí protiprávní jednání. Žalobce se tak domnívá, že jsou dány mezi jednotlivými výpověďmi svědků, oznamovatele a přestupce, tak jednoznačné rozpory, které v konečném důsledku vyvolávají pochybnosti o možnosti vycházet z těchto výpovědí při zjišťování skutkového stavu. Je snížená i věrohodnost výpovědi přestupce a konstatované rozpory nelze omlouvat nepozorností svědků a rozdíly v subjektivním vnímání celé situace. [7] Ohledně doplnění výpovědí svědků v odvolacím řízení pak žalobce poukázal na to, že svědci zcela rozdílně zakreslili vzájemnou pozici zúčastněných osob, což pochyby ve věci samé ještě prohlubuje. Nejednotné měly být také údaje od svědků o tom, jak komunikace mezi policisty a oznamovatelem trvala. [8] V souvislosti s výše uvedeným žalobce dodal, že dle § 180 odst. 1 služebního zákona je služební funkcionář „povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí, a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí“. Je také třeba brát ohled na zásadu in dubio pro reo, a na pravidlo, dle něhož musí být účastníku řízení vina prokázána, přičemž ten není povinen dokazovat žádnou skutečnost (ani svědčící v jeho prospěch). Ohledně principu presumpce neviny žalobce odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, a rozsudek Evro