8 Afs 13/2014 — Nejvyšší správní soud

29 Af 26/2016- 54 - text 11 29 Af 26/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., ve věci žalobce: Fininvest Group a. s., IČ: 293 78 273 sídlem Masarykova 427/31, Brno zastoupený advokátem JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M. sídlem Jánský vršek 311/6, Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2016, čj. 6/16/5300-22441-711309, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí průběhu řízení 1. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobci daň z přidané hodnoty platebními výměry ze dne 25. 5. 2015, - čj. 2480769/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období leden 2013, - čj. 2482088/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období únor 2013, - čj. 2482153/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období srpen 2013, - čj. 2482194/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období září 2013, - čj. 2482208/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období říjen 2013, - čj. 2482213/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období listopad 2013, - čj. 2484751/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období prosinec 2013, - čj. 2483505/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období leden 2014, - čj. 2483763/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období únor 2014, - čj. 2484291/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období březen 2014, - čj. 2484394/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období duben 2014, - čj. 2484476/15/3001-51522-706426 za zdaňovací období červen 2013. 2. Ve vztahu ke všem platebním výměrům platí obdobná podstata věci, která spočívá v tom, že žalobce si v řádném daňovém přiznání nárokoval nadměrný odpočet a na základě daňové kontroly správce daně dospěl k závěru, že činnost na základě Faktoringové smlouvy č. 01/0/F11/2009 ze dne 1. 4. 2009 včetně dodatku ze dne 16. 9. 2009 (dále také „faktoringová smlouva“) je předmětem daně z přidané hodnoty a měla být za výše uvedená zdaňovací období uvedena. S tímto názorem žalobce nesouhlasil a podal odvolání, které bylo žalovaným zamítnuto, a platební výměry byly potvrzeny. 3. Spor mezi žalobcem a správními orgány spočíval zejména v posouzení charakteru činnosti, kterou žalobce vykonával a v určení zda jako taková spadala pod definici finančních činností podle § 54 odst. 1 písm. u) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen „zákon o DPH“), které jsou osvobozeny od daně, nebo pod výjimku, která dle stejného ustanovení není za finanční činnost považována. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. V žalobě ze dne 4. 3. 2016 se žalobce tvrdil nezákonnost rozhodnutí a dovolával se jeho zrušení a vrácení věci k dalšímu řízení z důvodů, které shrnul do dvou hlavních žalobních námitek. . Zaprvé uvedl, že žalovaný nesprávně potvrdil vyměření daně z přidané hodnoty a zadruhé uvedl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principy právní jistoty, zákonnosti a legitimního očekávání. 5. Žalobce rozporoval zejména tu skutečnost, že postupování pohledávek na základě rámcové smlouvy představuje hospodářskou činnost, jelikož absentuje protiplnění, případně souvislost mezi domnělou službou a tímto protiplněním. Jako alternativní námitku uvedl tu skutečnost, že došlo k vyměření daně na základě nesprávného nezohlednění rozdílu mezi nominální hodnotou pohledávky a kupní cenou pohledávky. Stran porušení právní jistoty a legitimního očekávání poukazoval žalobce na neexistenci zákonné definice „faktoringu“ a příliš extenzivní výklad správce daně, který nerespektuje směrnici Rady ze dne 28. 11. 2006, č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen „směrnice o DPH“), a relevantní judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“). Rovněž rozporoval využití definice faktoringu z informace Generálního finančního ředitelství čj. 49115/13/7001-21002-012287, která nepředstavuje závazný právní předpis, což nepřípustně zasahuje do jeho ústavně chráněné majetkové sféry. 6. Uvedl, že skutkový popis žalovaného stran uzavřené smlouvy se společností FEREX-ŽSO s. r. o. neodpovídá skutečnému obsahu této smlouvy s ohledem na její genezi. Původní faktoringová smlouva nikdy nenabyla účinnosti a tento omyl mohl mít vliv na správné posouzení věci žalovaným. 7. S odkazem na právo Evropské unie rozvedl konkrétní aspekty hospodářské činnosti, které jsou významné pro to, aby mohla být tato činnost předmětem daně z přidané hodnoty, přičemž uvedl argumenty, proč tomu v případě postupování pohledávek v jeho věci nebylo. Zejména poukázal na tu skutečnost, že správce daně vycházel ze zastaralé definice faktoringu, k jejímuž zpřesnění došlo na základě pozdějšího rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 10. 2011 ve věci Finanzamt Essen-NordOst proti GFKL Financial Services AG, sp. zn. C-93/10 (dále jen „rozhodnutí SDEU sp. zn. C- 93/10“). Činnost žalobce tedy představovala pouhé postoupení pohledávek ve smyslu § 54 odst. 1 písm. u) zákona o DPH. Dle judikatury SDEU není poskytováním služby za protiplnění, pokud žalobce odkupuje na své riziko za nižší hodnotu, než je jejich jmenovitá hodnota. 8. Žalobce rozporoval i konkrétní kritéria, která žalovaný zohledňoval pro účely definování činnosti jako faktoringu. Jednalo se zejména o zvyšování likvidity a skutečnost, že pohledávky byly postupovány před splatností. Likvidita konkrétního subjektu se zvyšuje i při úplatném postoupení pohledávky a nelze to používat jako odlišující kritérium při posuzování faktoringu. Domněnka, že pohledávka před splatností je plně vymahatelná, nemá oporu v ekonomické realitě. Žalobce odkupoval pohledávky za 95,17 % nominální hodnoty, což vystihovalo paušalizované ocenění rizika pohledávek v rámci širšího portfolia. Proto nelze dle žalobce hovořit ani o existenci odměny (resp. protiplnění). Stanovená cena rovněž nevyplývá ze služby, která by spočívala ve zbavení společnosti FEREX-ŽSO s. r. o. břemena vymáhat dluhy. Z toho důvodu chybí i přímá souvislost mezi službou a protiplněním. 9. Alternativně žalobce tvrdil nepřezkoumatelnost rozhodnutí, jelikož není dostatečně odůvodněno ohledně námitky nesprávného vyměření daně z přidané hodnoty. 10. Vzhledem k uvedeným tvrzením navrhl žalobce, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil, věc vrátil k dalšímu řízení a přiznal náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 22. 4. 2016 zdůraznil zásadní body, ve kterých nesouhlasí s argumentací žalobce. Předně uvedl, proč se domnívá, že činnost žalobce je hospodářskou činností ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění (dále jen „zákon o DPH“). Protiplnění v daném případě žalovaný spatřuje v rozdílu mezi nominální hodnotou pohledávky a cenou, kterou za ní platí faktor. Dále poukázal na skutkové odlišnosti od případu, který řešil SDEU (a na který odkazuje žalobce), a upozornil, že v tomto rozhodnutí se stanovuje spíše smysl a účel výjimky (vynětí z osvobození) a nejedná se o judikaturní překonání. 12. Ze systematiky zákona vyvodil žalovaný (shodně se správcem daně) závěr, že je třeba podrobit zdanění jeden z definičních znaků faktoringu, a to poskytnutí tzv. faktoringové odměny. Ohledně námitky porušení právní jistoty uvedl, že výčet možných zdanitelných plnění nelze uzavřít tím, že by zdanitelnými plněními byla pouze ta, která jsou pojmenovaným smluvním vztahem nebo právním vztahem se zákonnou definicí. 13. Závěrem odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, ve které bylo jednou z indicií faktoringu sjednání ceny za postoupení pohledávek předem pevně určeným procentem z objemu postoupených pohledávek. Další okolností, která svědčila o faktoringu, je i to, že objemy neindividuálně stanoveného odkupu pohledávek dosahují výše standardní pro výkon ekonomické činnosti v oblasti faktoringu či forfaitingu. IV. Replika žalobce 14. Žalobce v reakci na vyjádření žalovaného rozvedl některé své argumenty a hlouběji okomentoval zásadní body, které jsou mezi účastníky sporné. Zaměřil se na správný popis skutkového stavu, vyjádřil se k přípustnosti žalobní námitky o nezohlednění faktoringového úroku při vyměření daně a zaměřil se také na nesprávnou interpretaci právních předpisů a judikatury SDEU žalovaným. Závěrem upozornil na to, že postupem správce daně (potažmo žalovaným) došlo k porušení zásady neutrality daně z přidané hodnoty, jelikož smluvní strany chtěly uzavřít rámcovou smlouvu o postupování pohledávek, což je zřejmé i z toho, že společnost FEREX-ŽSO při účtování pohledávek i při stanovení základu daně z příjmů právnických osob účtovala totožně jako žalobce pod položkou postoupení pohledávky. V. Posouzení věci soudem 15. Krajský soud v Brně (dále také „soud“) ve smyslu § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen „