9 Afs 72/2011 — Nejvyšší správní soud

30 Af 68/2020- 65 - text 6 30 Af 68/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobkyně: JUDr. K. T. proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2020, čj. 40070/20/5300-21443-702551 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně podala Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj (dále též „finanční úřad“) dne 16. 1. 2017 dodatečné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období červenec roku 2008 a požadovala nadměrný odpočet DPH ve výši 950 000 Kč. Dodatečně přiznávaná daň byla nižší než poslední známá daň. Finanční úřad řízení o DPH zastavil, neboť dospěl k závěru, že daňové přiznání bylo podáno po lhůtě pro podání dodatečného daňového přiznání. Toto rozhodnutí potvrdil jak žalovaný, tak zdejší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2019, čj. 30 Af 76/2017 - 52. Nejvyšší správní soud však svým rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, čj. 4 Afs 118/2019 - 60 zmíněný rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízením, přičemž krajský soud vázán názorem Nejvyššího správního soudu vrátil věc finančnímu úřadu. 2. Finanční úřad tak přistoupil k prověření skutečností v dodatečném daňovém přiznání a dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že mezi ní a jejím dodavatelem došlo k dodání zboží (dřevěné plastiky) ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tedy k převodu práva nakládat se zbožím jako vlastník. Finanční úřad tak dodatečným platebním výměrem ze dne 27. 10. 2020, čj. 40070/20/5300-21443-702551 potvrdil dříve stanovené DPH (dále jen „platební výměr“). 3. Odvolání žalobkyně proti platebnímu výměru zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 10. 2020 označeným v záhlaví (dále jako „napadené rozhodnutí“ nebo „odvolací rozhodnutí“). Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobkyně u Krajského soudu v Brně žalobou podanou dne 12. 11. 2020. II. Argumentace žalobkyně 4. Žalobkyně navrhuje zrušit napadené rozhodnutí a s ním též platební výměr, neboť byly vydány po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Žalobkyně polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 21. 3. 2018, čj. 3 Afs 36/2017 - 85 a nesouhlasí s výkladem k objektivní lhůtě pro stanovení daně, která započala běžet 31. 7. 2008. Působnost § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle nějž se lhůta během soudního řízení přerušuje, zanikla s účinností zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a jeho působnost po tomto datu by musela být výslovně uvedena v přechodných ustanoveních k § 148 odst. 5 daňového řádu. Žalobkyně odkazuje a dlouze cituje z dalších rozsudků Nejvyššího správního soudu (ze dne 2. 7. 2020, čj. 9 Afs 81/2020 - 40, č. 4056/2020 Sb. NSS; ze dne 28. 8. 2019, čj. 8 Afs 282/2017 - 44; ze dne 31. 5. 2012, čj. 9 Afs 72/2011 - 218; ze dne 4. 9. 2012, čj. 2 Afs 33/2012 - 33). Z citované judikatury pak pro sebe žalobkyně dovozuje, že zanikla-li působnost § 41 s. ř. s. ve věcech daní k 1. 1. 2011, nemohou jeho aplikaci vyvolat správní žaloby, které byly podány po tomto datu. Oporu pro svou argumentaci žalobkyně nachází též v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14. Ani z důvodové zprávy k § 148 daňového řádu nelze vystopovat byť implicitní záměr zákonodárce, aby se § 41 s. ř. s. aplikoval na správní žaloby podané po 1. 1. 2011. 5. Dále žalobkyně namítá, že daňové procesní právo upravuje práva a povinnosti správců daně, daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na správě daní tak, aby byl naplněn základní cíl správy daní – správně zjištění a stanovení daně, jakož i zajištění její úhrady. Žalobkyně navrhovala k odstranění pochybností finančního úřadu provést důkazy z trestního spisu sp. zn. 52 T 8/2010, a to zejména ke zpochybnění důvěryhodnosti svědků F. a L. Důkazy aprobované trestním soudem jsou plně použitelné v řízení daňovém. Daňový subjekt je oprávněn v průběhu daňového řízení předkládat hmotněprávní důkazy, prokazující v případě žalobkyně nabytí vlastnictví k předmětu zdanitelného plnění (dřevěné plastiky). Doloženou dohodu o uznání vlastnictví a kupní smlouvu (ze dne 4. 4. 2018) musel finanční úřad posoudit jako dohodu o kumulativní novaci sui generis (podle § 1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Původní důvod závazku tedy trvá a k němu přistupuje další, opřený o smlouvu o novaci. Na podporu svých závěrů odkazuje žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19. Žalovaný se tak zpronevěřil zásadě hledání materiální pravdy. 6. Žalobkyně také nesouhlasí s tím, že správce daně a žalovaný neprovedli důkazy získané v trestním řízení, neboť se zastavením řízení cíleně vyhnuli meritornímu přezkumu věci. III. Argumentace žalovaného 7. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout, odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí a argumentuje ke každému žalobnímu bodu. Na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před soudem. IV. Posouzení věci krajským soudem 8. Soud rozhodl ve věci samé bez jednání za podmínek § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť žádná ze stran jednání nepožadovala. 9. Žaloba není důvodná. Skutková zjištění 10. Soud nejprve stručně nastíní skutkový stav, jak vyplynul z napadeného rozhodnutí a ze správního spisu, a to jen v rozsahu potřebném pro následné právní posouzení věci. 11. Finanční úřad v Ivančicích rozhodnutím ze dne 21. 9. 2011, čj. 51667/11/294971701226 vyměřil žalobkyni DPH za zdaňovací období červenec 2008 ve výši nadměrného odpočtu 9 017 965 Kč, čímž snížil původně vyměřený odpočet o částku 950 000 Kč, jelikož neuznal nárok na odpočet DPH z přijatého dokladu faktura č. 038/2008 za dodávku dřevěných plastik od společnosti EDHESSA, s. r. o. Plnění, ke kterému žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání, mělo spočívat v následujícím řetězci. M. M. (tvůrce) měl dřevěné plastiky prodat společnosti DAMA DM, s. r. o., ta je ústně převedla na společnost G & C Pacific, a. s., která je prodala společnosti EDHESSA, s. r. o., od které je měla zakoupit žalobkyně. Důvod pro neuznání bylo, že žalobkyně neprokázala nabytí plastik od společnosti EDHESSA. Tyto závěry potvrdil jak odvolací orgán, tak soudy - zamítavý rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2014, čj. 29 Af 84/2012 - 124, potvrzující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Afs 25/2015 - 75 a odmítavý nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 668/16. 12. Žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období červenec 2008 a žádala nadměrný odpočet DPH právě za výše popsané plnění, které odůvodnila novými skutečnostmi zjištěnými v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 8/2010 (kde figuroval její manžel Ing. T.) – konkrétně nevěrohodnost svědků F. a L. Finanční úřad nejdřív zastavil daňové řízení, následně po zrušujících rozsudcích krajského a Nejvyššího správního soudu v řízení pokračoval. Dospěl přitom ke stejnému závěru jako v původním řízení, tedy že žalobkyně neprokázala nabytí plastik od společnosti EDHESSA. Právní posouzení 13. Žalobkyně předložila dvě základní námitky, pro které navrhuje zrušit napadené rozhodnutí. První námitkou je, že dle žalobkyně uplynula objektivní lhůta pro stanovení daně (§ 148 odst. 5 daňového řádu) ke dni 25. 8. 2018, zatímco platební výměr vydal finanční úřad až 22. 4. 2020 a napadené rozhodnutí vydal žalovaný dne 27. 10. 2020. 14. Tato námitka je bezpředmětná. Žalobkyně staví svou argumentaci na tom, že na lhůtu podle § 148 odst. 5 daňového řádu se § 41 s. ř. s. uplatní pouze v případě žalob podaných před účinností daňového řádu. Shodnou námitku uplatnila žalobkyně v jiné své žalobě, kterou soud projednával pod sp. zn. 30 Af 92/2018 a žalobkyni v tomto ohledu nedal za pravdu (kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu vede Nejvyšší správní soud pod sp. zn. 5 Afs 57/2021). Na své dřívější závěry krajský soud odkazuje a připomíná, že uvedenou námitku vypořádal následujícím způsobem. 15. Judikatura Nejvyššího správního soudu v této věci nebyla původně jednoznačná, neboť se zdálo, že kromě okamžiku, kdy počala objektivní lhůta běžet, je taktéž důležité, kdy nastala skutečnost, která má způsobovat stavění této lhůty (v tomto případě zahájení soudního řízení). To naznačoval starší rozsudek ze dne 31. 5. 2012, čj. 9 Afs 72/2011  218, č. 2676/2012 Sb. NSS, kde se po obsáhlé argumentaci uvádí, že „se účinky soudního řízení zahájeného před účinnosti daňového řádu posuzují podle dosavadních předpisů, tj. včetně ustanovení § 41 s. ř. s.“ (obdobně v rozsudku ze dne 4. 9. 2012, čj. 2 Afs 33/2012  33). Později, když rozhodoval případy, kde k zahájení soudního řízení došlo až za účinnosti daňového řádu, se však Nejvyšší správní soud op