10 Afs 314/2023 — Nejvyšší správní soud

31 Af 44/2023- 85 - text  6 31 Af 44/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Václava Štencla, MA, v právní věci žalobce: P. Ú. Musil s. r. o., sídlem Lidická 700/19, 602 00 Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 8. 2023, č. j. 29397/23/5200-10421-713325, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V této věci soud zamítl žalobu, kterou se žalobce bránil proti rozhodnutí o zastavení daňového řízení zahájeného na základě dalšího dodatečného vyúčtování daně. Soud dospěl k závěru, že lhůta pro stanovení daně skutečně uplynula již před podáním dodatečného vyúčtování, a řízení tak bylo zastavenou v souladu se zákonem. 2. Žalobce nepodal ve stanovené lhůtě vyúčtování daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2018. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj („správce daně“) jej proto dne 26. 4. 2019 vyzval k jeho podání. Vyúčtování, na základě něhož správce daně vyměřil daň z příjmu fyzických osob ve výši 0 Kč, pak zaevidoval dne 10. 5. 2019. Následně správce daně dodatečným platebním výměrem doměřil žalobci daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2018 ve výši 2 149 023 Kč, a to na základě dodatečného daňového vyúčtování zaevidovaného dne 14. 5. 2019. Dne 20. 9. 2022 pak správce daně zaevidoval další dodatečné vyúčtování daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 2018 („další dodatečné daňové vyúčtování“), v němž žalobce vyčíslil daň ve výši - 2 149 023 Kč. Správce daně dospěl k závěru, že toto další dodatečné daňové vyúčtování bylo podáno po uplynutí lhůty pro stanovení daně, a řízení proto rozhodnutím ze dne 5. 10. 2022, č. j. 4248701/22/3001-52523-705727, zastavil. 3. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 8. 2023, č. j. 29397/23/5200-10421-713325 („napadené rozhodnutí“), zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně. II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě 4. Žalobce namítal složitost situace, ve které se nachází, i nelogičnost a neakceptovatelnost závěrů žalovaného. Předmětem daně byla výplata podílu na zisku, kterou však bývalý jednatel žalobce Jaroslav Musil provedl nezákonně bez schválení valnou hromadou. Stát tak zadržuje finanční prostředky, které pocházejí z nelegálně učiněného převodu peněz a neoprávněného obohacení bývalého jednatele, aniž by se zabýval tím, zda k vyměření daně existoval právní důvod. 5. Jaroslav Musil, bývalý jednatel žalobce, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 52 T 6/2020-752, odsouzen za přečin zneužití postavení v obchodním styku podle § 255a odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žalovaný pouze formálně konstatoval, že se nejednalo o daňový trestný čin související s předmětnou daní, a proto se nestavěla lhůta pro stanovení daně. Z popisu skutku je přitom zcela evidentní, že odsouzený jednatel činil kroky k vytunelování žalobce, jelikož převáděl veškeré aktivity na společnost POHŘEBNÍ ÚSTAV MUSIL JAROSLAV s. r. o. Odsouzené jednání tak bylo vedeno jediným úmyslem, a to vyvést z žalobce veškeré finanční prostředky a celou strukturu a činnost žalobce přenést na nově založenou společnost. Byť tedy formálně nešlo o daňový trestný čin, materiálně skutek přímo souvisel s odvedenou daní. Z formálního hlediska není daňovým trestným činem ani zpronevěra, bylo by však zcela absurdní konstatovat, že by se v jejím případě nejednalo o trestní stíhání související s předmětnou daní. U Krajského státního zastupitelství v Brně je navíc projednáváno další trestní oznámení týkající se protiprávních praktik bývalého jednatele. Nelze klást k tíži žalobce, že nebyly doposud orgány činné v trestním řízeny schopny trestní stíhání řádně zahájit. 6. Situace je pro žalobce komplikovaná, jelikož bývalý jednatel odmítl vydat účetnictví, a následně nahlásil jeho odcizení. Vydání účetnictví bylo přitom řešeno i u Krajského soudu v Brně. Bývalý jednatel se logicky bránil odhalení protiprávní činnosti. Pro současnou jednatelku žalobce tak bylo objektivně nemožné zjistit skutečnost, že bývalý jednatel neoprávněně převedl finanční prostředky, a tudíž také neoprávněně odvedl daň. Lhůtu proto nelze počítat od doby, kdy měl vše v moci bývalý jednatel, jehož protiprávní jednání zavdalo důvod k odvedení daně. Pro odvedení daně nebyl legitimní a legální důvod. 7. Žalobce se navíc opakovaně snažil upozornit na závady v účetnictví, kterých se dopustil bývalý jednatel. Přestože se jednalo o závažná pochybení budící podezření i ze zkreslování hospodářského výsledku a nevedení řádného účetnictví, finanční orgány nijak nereagovaly. Ačkoliv je běžné, že finanční správa podává po daňových kontrolách trestní oznámení, v tomto případě byl správce daně zcela pasivní. Pokud by tedy správce daně nebyl zcela pasivní a zahájil daňovou kontrolu, zcela jednoznačně by došlo k prodloužení lhůty o jeden rok. Žalobci není jasné, co má znamenat zúřadování listin, kterým žalovaný vyvrací pasivitu správce daně. Správce daně na přípisy žalobce žádným způsobem aktivně nereagoval. 8. Tříletá lhůta pro stanovení daně není neprolomitelná. Vzhledem k tomu, že do lhůty mohou zasáhnout významné skutečnosti, byla maximální lhůta stanovena na dobu až 10 let. Správní orgány se nijak nezabývaly tím, zda má vyplacená daň reálný skutkový a právní podklad. Žalobce by měl mít právní jistotu, že stát nenabývá nelegálně získané finanční prostředky. Stát by se měl snažit o nápravu celé situace tím, že učiní veškeré úkony ke zhojení škody způsobené protiprávním jednáním. III. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl, aby byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Pravomocný odsuzující trestní rozsudek neměl vliv na lhůtu pro stanovení daně. Ostatně ani žalobce neuvedl, jak by měl materiálně rozsudek s předmětnou daní souviset. Žalobce v řízení nepředložil žádné důkazy na podporu svých tvrzení o neoprávněném vyplácení podílů. Odmítnout je třeba i tvrzení, že se lhůta měla počítat až od doby změny zápisu jednatele společnosti. Dále žalovaný upozornil na to, že současná jednatelka měla dostatečnou dobu téměř dvou let, kdy mohla podat vyúčtování na daň nižší. Její nečinnost nelze přičítat k tíži žalovaného. Podání, kterými žalobce podle svých slov upozorňoval správce daně na problémy v účetnictví, učinil v průběhu jiného řízení o stanovení daně z příjmů právnických osob za rok 2019. Správce daně je v daném řízení také vypořádal, pro nynější věc však nejsou relevantní. Vzhledem k tomu, že u žalobce nebyla zahájena daňová kontrola ve věci daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2018, nelze spekulovat o tom, zda by došlo k prodloužení prekluzivní lhůty. IV. Posouzení věci 10. Žaloba není důvodná. 11. Žalobce napadá rozhodnutí správních orgánů, kterými došlo k zastavení řízení zahájeného na základě dodatečného daňového vyúčtování z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně. V této věci tak byla předmětem přezkumu pouze otázka, zda byly naplněny podmínky pro zastavení řízení. Soud proto nebyl oprávněn posuzovat postup správce daně při podání prvního dodatečného daňového vyúčtování ze dne 14. 5. 2019, které podal ještě bývalý jednatel žalobce. Nebyl oprávněn posuzovat ani skutkové okolnosti tohoto podaní, jako namítanou neoprávněnost bývalého jednatele vyplatit podíl na zisku společnosti, či legitimitu následného odvedení daně z tohoto podílu na zisku. Tento okruh žalobních námitek byl proto nedůvodný. 12. Podle § 148 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. 13. Podle § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu se lhůta pro stanovení daně prodlužuje o 1 rok, pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k podání dodatečného daňového tvrzení nebo oznámení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla k doměření daně. 14. Podle § 148 odst. 3 daňového řádu byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn. 15. Podle § 148 odst. 4 daňového řádu lhůta pro stanovení daně neběží po dobu řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním soudnictví a před Ústavním soudem (písm. a), řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná pro správné stan