5 Afs 60/2017 — Nejvyšší správní soud

31 Af 31/2023- 108 - text  13 31 Af 31/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Petra Sedláka, PhD., a JUDr. Václava Štencla, MA, ve věci žalobce: M. Š. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Ing. Vítem Křivánkem sídlem advokátní kanceláře V parku 2316/12, 148 00 Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2023, č. j. 18913/23/5300-21441-708995, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj (dále „správce daně“) žalobci dodatečnými platebními výměry ze dne 1. 7. 2022, č. j. 3380315/22/3019-50521-713034, č. j. 3380534/22/3019-50521-713034, č. j. 3380583/22/3019-50521-713034, č. j. 3380621/22/3019-50521-713034, č. j. 3380738/22/3019-50521-713034, (dále „platební výměry“) doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2018 ve výši 772 033 Kč, za zdaňovací období listopad 2018 ve výši 1 304 312 Kč, za zdaňovací období prosinec 2018 ve výši 1 073 707 Kč, za zdaňovací období leden 2019 ve výši 691 315 Kč, za zdaňovací období únor 2019 ve výši 638 440 Kč. Správce daně odepřel žalobci nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z plnění přijatých od společnosti FILO Doprava s.r.o. (dále „dodavatel“). Dospěl totiž k závěru, že tato plnění, spočívající v dodávkách stavebního materiálu, byla zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty, o kterém žalobce mohl a měl vědět. Žalovaný následně napadeným rozhodnutím dle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zamítl odvolání žalobce a platební výměry potvrdil. 2. Předmětem sporu je otázka, zda správce daně prokázal, že žalobce mohl a měl vědět, že se přijatými zdanitelnými plněními účastní podvodu na dani z přidané hodnoty. II. Stanoviska účastníků řízení 3. Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá, že jeho účast na daňovém podvodu byla konstatována bez dostatečného odůvodnění. Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že sám o podvodu mohl a měl vědět. Žalovaným prezentovaná zjištění nelze považovat za jakkoli neobvyklá, natož prokazující vědomí žalobce o existenci podvodného jednání. Není patrné, proč by měla absence písemné smlouvy prokazovat povědomí žalobce o podvodu. Na základě dlouholeté spolupráce fungovala mezi žalobcem a jeho dodavatelem jasná forma komunikace včetně zaběhnutých obchodních zvyklostí. Skutečnost, že dodavatel neměl webové stránky, není s ohledem na odvětví, ve kterém působil, nestandardní. Personální propojenost subjektů obchodního řetězce nevypovídá nic o povědomí žalobce o účasti na daňovém podvodu. Žalobce neměl povinnost znát obchodní partnery svého dodavatele, jejich jednatele a zaměstnance. Žalovaný při svém hodnocení pominul, že se žalobce se svým dodavatelem obchodně spojil, jakým způsobem probíhala obchodní spolupráce doposud a do jaké míry žalobce měl či mohl mít přehled o jeho poměrech. Opožděné platby žalobce dodavateli jsou důkazem vzájemně získané obchodní důvěry. Další skutečnosti uvedené žalovaným (sídlo dodavatele, obory činností, nezveřejňování účetních závěrek, neuvedení provozovny) nenaplňují podstatu „objektivních okolností“ a nemohou vést k odmítnutí nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Žalovaný se dostatečně nevěnoval objektivním okolnostem, které nasvědčují závěru, že šlo o standardní obchodní případy (cena sjednaná v obvyklých mezích, dlouhodobost obchodní spolupráce, bezproblémový status plátcovství dodavatele v předmětném období, skutečnost, že dodavatel v předmětných obdobích podal daňová přiznání a kontrolní hlášení). Žalobce ze své pozice nemohl tušit o případné nespolehlivosti svého dodavatele ve smyslu § 106 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Skutečnosti, které nastanou ex post, resp. jsou správcem daně zjištěny až poté, kdy k plnění došlo, nelze daňovému subjektu přičítat k tíži. Nesrovnalosti o dodavateli zjištěné správcem daně v dřívějších daňových kontrolách nejsou schopny podpořit závěr správce daně o vědomosti žalobce o zapojení do daňového podvodu. Neunesení důkazního břemene žalobcem v přechozím řízení neznamená, že zde existuje podvodné jednání některého obchodního článku. Sám žalobce žádnou výhodu nezískal. 4. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na napadené rozhodnutí a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Dodává, že identifikované objektivní okolnosti je nutno hodnotit v kontextu nestandardního skutkového stavu. Od srpna 2018 obchodní činnost dodavatele začali organizovat skladníci ukrajinské národnosti M. N. aj. D., neboť jednatel dodavatele K. K. byl nejprve v pracovní neschopnosti a poté ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce tak se svým dodavatelem obchodoval v milionových objemech, bez existence objednávek, emailové komunikace, dohod o ceně zboží, platebních a dodacích podmínek, odpovědnosti za vady apod. Takový postup žalobce, i vzhledem k tomu, že na obchodních transakcích s dodavatelem za předcházející zdaňovací období v důsledku doměření daně tratil na dani z přidané hodnoty, nelze racionálně vysvětlit odvoláváním se na smluvní volnost mezi stranami. Žalovaný dále upozorňuje na nejasnosti v úhradách za zdanitelná plnění (na fakturách uvedeno „převodem“, žalobce i dodavatel uvádí „v hotovosti“ z důvodu obavy ze špatné platební morálky žalobce). Platby nebyly prováděny při předání zboží, ale se zpožděním, a to i několik měsíců, což zcela popírá prezentovaný důvod hotovostních plateb. Jiným dodavatelům v nižších hodnotách však žalobce platil bezhotovostně. Ačkoliv byl žalobce konfrontován s pochybnostmi správce daně ohledně spolupráce s dodavatelem a dokonce v důsledku toho přišel o daň z přidané hodnoty, na tuto situaci ve vztahu ke svému dodavateli nijak nereagoval. Rizikovost dodavatele byla ještě větší od října 2018, kdy jednatel dodavatele nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce následně jednal se dvěma ukrajinskými skladníky, jež si nijak neprověřoval, přestože od něj přebírali hotovosti v milionových hodnotách. Ověření identity obchodních partnerů není zákonnou povinností, žalobce však v důsledku toho nese zvýšené riziko při případném dokazování v daňovém řízení. Nezveřejňování účetních závěrek v kontextu dalších informací o dodavateli zvyšuje jeho rizikovost. Personální propojení osob žalovaný nepřičítal k tíži žalobci. Uvedl ho v části týkající se samotné existence podvodu v řetězci. Další znaky, jako sídlo dodavatele, obory činnosti, absence webových stránek, nezveřejnění účetních závěrek, uvedl žalovaný pro dokreslení skutečností týkajících se samotné existence podvodu, nikoliv jako zohledňované objektivní skutečnosti. Cena sjednaná v odpovídající výši ani neexistence nespolehlivého plátcovství dodavatele nevylučuje možnost účasti žalobce na podvodu, o kterém věděl nebo mohl vědět. Samotné ověřování statutu nespolehlivého plátce nestačí pro splnění dostatečné obezřetnosti. Otázka získání výhody z účasti na podvodu na dani z přidané hodnoty není v rámci posuzování zapojení daňového subjektu do podvodu relevantní. 5. Při jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. III. Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále „s. ř. s.“), a řízení předcházející jeho vydání. Soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Při rozhodování vycházel z obsahu správního spisu, nad jehož rámec nebylo potřeba provádět dokazování. 7. Žalobní námitky směřují k jediné otázce, a sice, zda správce daně prokázal, že žalobce mohl a měl vědět, že se přijatými zdanitelnými plněními účastní podvodu na dani z přidané hodnoty. Právě účast na daňovém podvodu totiž byla důvodem pro odepření nároků na odpočet daně. III.A Obecná východiska 8. K tomu, aby mohlo dojít ke vzniku a následnému uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, je v prvé řadě nutno vždy ověřit, zda vůbec byly splněny hmotněprávní a formální podmínky pro vznik takového nároku vyplývající z § 72 a § 73 zákona o dani z přidané hodnoty (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 6 Afs 271/2015-50, a ze dne 1. 12. 2016, č. j. 9 Afs 115/2016-57; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Splnění těchto podmínek není mezi účastníky řízení sporné. Žalovaný uznal, že bylo prokázáno faktické uskutečnění zdanitelných plnění tak, jak je žalobce deklaroval na daňových dokladech. 9. Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty však lze osobě povinné k dani i přes naplnění výše uvedených hmotněprávních a formálních podmínek odepřít, je-li z hlediska objektivních okolností prokázáno, že osoba