41 Ad 13/2025 – Krajský soud v Brně

41 Ad 13/2025- 25 - text 6 41 Ad 13/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: Ing. M. N. X zastoupen advokátkou Mgr. Terezou Bártovou, LL.M. Španělská 770/2, 120 00 Praha proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 4. 2025, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalobci se nepozdává, jak mu žalovaná vypočetla jeho dílčí český důchod. Vznáší ovšem tytéž námitky, jejichž nedůvodnost mu krajský soud již vysvětloval ve svém rozsudku ze dne 31. 7. 2024, č. j. 41 Ad 7/2024-91. Žalovaná i tentokrát rozhodla plně po právu. II. Relevantní skutkové okolnosti a dosavadní průběh věci 2. Žalovaná rozhodnutím ze dne 26. 2. 2025, č. j. X („prvostupňové rozhodnutí“), zvýšila žalobci starobní důchod s účinností od 1. 1. 2025. Zvýšení proběhlo podle § 67 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění a § 5 nařízení vlády č. 282/2024 Sb., které stanoví valorizaci důchodů pro rok 2025. Procentní výměra důchodu se zvýšila o 0,6 %, tedy z 2 977 Kč na 2 995 Kč. Základní výměra důchodu se zvýšila o 108 Kč, z 1 829 Kč na 1 937 Kč. Celková výše důchodu žalobce po úpravě tedy činí 4 932 Kč měsíčně. 3. Vzhledem k tomu, že se v případě žalobce jedná o tzv. dílčí důchod, žalovaná stanovila základní výměru v poměru české doby pojištění k celkové době pojištění získané v Česku a na Ukrajině. Tento poměr činí 7032/16920, což odpovídá výsledné základní výměře 1 937 Kč měsíčně. Plná výměra by jinak činila 4 660 Kč. Současně žalovaná přiznala žalobci doplatek ve výši 87 Kč za období od 1. 1. 2025 do 21. 1. 2025, tedy do dne předcházejícího splatnosti lednové splátky důchodu. 4. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí námitky. Namítal, že žalovaná nesprávně určila koeficient dílčení pro výpočet výše starobního důchodu v Česku při sdílené době pojištění mezi Českem a Ukrajinou. Podle žalované činí žalobcova doba pojištění v Česku 7 032 dní a celková doba pojištění 16 920 dní, což vedlo k určení koeficientu 0,415602. Žalobce však tvrdí, že pokud má osoba 35 let pojištění v Česku, tak má podle § 29 zákona o důchodovém pojištění nárok na plný důchod bez použití koeficientu dílčení. Podle jeho výpočtu mu žalovaná nezapočetla přibližně pět let pojištění, které si v Česku řádně platil. Žalovaná nesprávně vykládá smlouvu mezi Českem a Ukrajinou o sociálním zabezpečení (sdělení č. 29/2003 Sb. m. s.; „Smlouva“). 5. Žalobce v námitkách tvrdil, že v den nabytí platnosti Smlouvy měl v Česku trvalý pobyt. Podle čl. 1 Smlouvy je trvalým pobytem místo trvalého bydliště. Doložil potvrzení Ministerstva vnitra, že v Česku žije od 24. 8. 2001. Tím splnil podmínku trvalého pobytu k datu 1. 4. 2003, jak vyžaduje Smlouva. Žalovaná nesprávně převedla část jeho pojištění do ukrajinské doby, konkrétně 212 dní mezi prosincem 2001 a listopadem 2002. Žalovaná žalobce neinformovala o tomto převodu. Žalobce proto žádal doložení, jak tyto prostředky zúčtovala. Podle čl. 1 Smlouvy je doba pojištění obdobím, kdy bylo placeno pojistné, což splnil v Česku. 6. Ve třetí části žalobce rozporuje výpočet koeficientu dílčení. Odkazuje na články 14 a 15 Smlouvy, které stanovují, že doba pojištění z druhé smluvní strany se má započítat pouze v nezbytném rozsahu pro splnění podmínek důchodu. Pokud má osoba 35 let pojištění v ČR, má být důchod stanoven výlučně na základě české doby pojištění bez přihlédnutí k zahraniční. 7. Žalobce tvrdí, že ČSSZ porušila Smlouvu i zákon o důchodovém pojištění, když mu započítala celkovou dobu pojištění 46 let místo 35 let potřebných pro plný důchod. Tím podle něj došlo k nespravedlivému snížení důchodu, protože delší doba pojištění vedla paradoxně k nižší výši důchodu. Jeho nárok na důchod by měl být posuzován výhradně podle české legislativy, protože splnil podmínky bez nutnosti započítání ukrajinské doby pojištění. 8. Žalovaná ovšem rozhodnutím ze dne 2. 4. 2025, č. j. X („rozhodnutí žalované“), námitky žalobce zamítla. Potvrdila, že valorizace starobního důchodu byla provedena v souladu s právními předpisy. K námitkám žalobce proti použití koeficientu dílčení žalovaná uvedla, že to vše již řešila ve svém předchozím rozhodnutí o námitkách žalobce ze dne 3. 4. 2024, č. j. X („první námitkové rozhodnutí žalované“), jehož správnost poté potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2024, č. j. 41 Ad 7/2024–91 („první rozsudek krajského soudu“). Žalovaná proto odkázala na tato předchozí rozhodnutí a uvedla, že nemá důvod měnit stanovený koeficient. III. Obsah žaloby a dalších podání účastníků řízení 9. Žalobce namítá, že žalovaná nesprávně určila koeficient dílčení, tedy poměr doby pojištění v Česku vůči celkové potřebné době. Tím určila nesprávně i výši důchodu. Nezohlednila, že žalobce měl od 1. 4. 2003 trvalý pobyt v Česku, což doložil potvrzením Ministerstva vnitra. Chybně proto započítala část jeho pojištění do ukrajinské doby, přestože v daném období žil a pracoval v Česku. Konkrétně jde o 212 dní mezi 1. 12. 2001 a 30. 11. 2002. Podle žalobce měla celková doba pojištění v Česku dosahovat 7 244 dní, nikoliv 7 032. Tato chyba vedla ke stanovení nižšího koeficientu 0,415602 místo správného 0,56669, což zásadně ovlivnilo výši důchodu. Žalovaná tím porušila zásadu materiální pravdy. 10. Žalobce rovněž poukazuje na porušení čl. 14 Smlouvy. Podle něj se měla ukrajinská doba pojištění započíst jen v nezbytném rozsahu pro splnění podmínek českého důchodového systému. Žalovaná však tuto zásadu ignorovala a započítala ukrajinskou dobu na úkor české. Dílčí důchody se mají vypočítávat podle právních předpisů dané smluvní strany. Žalovaná však nesprávně započítala ukrajinskou dobu pojištění v rozsahu větším, než bylo nezbytné. 11. Vznikla tu paradoxní situace, ve které delší doba pojištění v Česku vedla k nižšímu důchodu žalobce. To je v rozporu se zásadou spravedlnosti a proporcionality, která je základním principem sociálního zabezpečení. Systém by měl odměňovat delší účast, nikoliv ji penalizovat. 12. Dále žalobce tvrdí, že žalovaná porušila § 29 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, pokud ho neinformovala o možnosti přepočtu důchodu při pokračující účasti na pojištění do věku 69 let. Tím mu znemožnila činit informovaná rozhodnutí a porušila jeho procesní práva podle § 4 odst. 1 písm. b) správního řádu. 13. Žalovaná ve vyjádření k žalobě trvá na tom, že její výpočet je správný. Skutečný poměr dob pojištění činí 7032 dní v Česku ku 16 920 celkových dní, což odpovídá koeficientu 0,415602. Tento koeficient potvrdilo první námitkové rozhodnutí žalované a první rozsudek krajského soudu. Žalobce se domáhá přezkumu věcí, které již byly pravomocně vyřešeny. 14. K námitce, že žalovaná žalobce neinformovala o možnosti přepočtu důchodu při pokračující účasti na pojištění do 69 let, žalovaná nyní uvádí, že zákon jí takovou informační povinnost neukládá. Tato otázka navíc nebyla předmětem správního řízení. IV. Hodnocení věci 15. Žaloba není důvodná. 16. Je pravdou, jak namítá žalovaná, že se žalobce opravdu pokouší znovu otevřít témata, která již krajský soud vyřešil ve svém prvním rozsudku. Nepřináší ovšem žádnou novou argumentaci, která by krajský soud mohla vést k úvahám o přehodnocení svých původních závěrů. Proti prvnímu rozsudku krajského soudu přitom žalobce ani nepodal kasační stížnost. Proto se soud opravdu jen krátce s odkazem na bližší rozbor ve svém prvním rozsudku vypořádá s jednotlivými argumenty žalobce. 17. Zejména je třeba zopakovat, že žalobce neměl v Česku k 1. 4. 2003 trvalý pobyt, jak setrvale tvrdí. Měl v té době dlouhodobé vízum za účelem účasti v právnické osobě, které je ve smyslu čl. 1 odst. 1 bodu 5 Smlouvy pouze přechodným pobytem (viz bod 32 prvního rozsudku krajského soudu). Povolení k trvalému pobytu podle § 65 a násl. zákona o pobytu cizinců získal až v roce 2006 (proč je třeba pojem trvalého pobytu ve Smlouvě vykládat ve smyslu zákona o pobytu cizinců soud vysvětluje v bodech 25 až 40 svého prvního rozsudku). 18. Doby pojištění do 1. 4. 2003 – tj. tzv. rozhodného dne podle Smlouvy – se tedy správně v případě žalobce považují za ukrajinské doby pojištění. Plyne to z čl. 39 odst. 4 Smlouvy, podle kterého platí, že se doby pojištění získané podle právních předpisů smluvních stran jejich občany ke rozhodnému dni považují za doby pojištění té smluvní strany, na jejímž území měl občan k rozhodnému dni, nebo naposledy před tímto dnem, trvalý pobyt. Ten žalobce neměl v Česku, ale ještě na Ukrajině. Dny pojištění v období 1. 12. 2001 a 30. 11. 2002, na něž žalobce poukazuje v žalobě, se tedy správně považují za ukrajinskou dobu pojištění (srov. bod 40 prvního rozsudku krajského soudu). 19. Žalovaná poté nijak nepochybila při použití čl. 14 Smlouvy. Ve skutečnosti ho v této konkrétní věci ani reálně nepoužila. 20. Soud žalobci připomíná, že čl. 14 Smlouvy se