41 Ad 16/2025 – Krajský soud v Brně

41 Ad 16/2025- 37 - text 8 41 Ad 16/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobce: Z. N. X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení Křížová 1292/25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2025, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 15. 5. 2025, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalovaná nepřiznala žalobci nárok na tzv. výchovné. Smísila ovšem dvě zákonné podmínky pro přiznání výchovného: (a) podmínku minimálně desetileté osobní péče o dítě do dosažení jeho zletilosti (doba této péče může u více pečujících osob běžet paralelně vedle sebe), a (b) podmínku osobní péče v největším rozsahu (či jinými slovy převažující péče), která nemusí být desetiletá a tvoří ji ta období, ve kterých péče jednoho z rodičů zjevně převažovala nad péčí druhého z nich. Žalovaná navíc chybně propočetla období osobní péče přičitatelné žalobci. Tím vším ho zkrátila na jeho právech. II. Skutkové okolnosti a rozhodnutí žalované 2. Žalobce podal v květnu roku 2023 žádost o zvýšení procentní výměry starobního důchodu za vychované dítě, tedy tzv. výchovné. Jeho žádost se týkala výchovy syna, který se narodil v červnu roku 2004 („syn“). Žalovaná však svým rozhodnutím ze dne 19. 9. 2023, čj. X („prvostupňové rozhodnutí“), jeho žádost zamítla. Rozhodné podle ní bylo, že o syna od narození do jeho zletilosti pečovala v největším rozsahu jeho matka M. Š. („matka“). 3. V dávkovém spise se nachází prohlášení matky k žádosti žalobce o výchovné. kde sděluje, že: „jsme se o syna starali na základě dohody téměř rovným dílem. F. byl zpočátku týden u otce a týden u mě. Od roku 2018 byl F. častěji u mě. Od roku 2020 dle soudního rozhodnutí F. navštěvoval otce dle tohoto rozhodnutí. Vše dokládám kopiemi soudních rozhodnutí, kde je toto popsáno.“ 4. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce podal námitky. Měl za to, že žalovaná rozhodla na základě pohlaví. Její rozhodnutí označuje za genderově nerovné. Tuto nerovnost podporují stereotypy, které předurčují mužům a ženám určité sociální role. Žalobce také nesouhlasí s prohlášením matky, že o syna pečovala v největším rozsahu. Po narození syna totiž pokračovala ve svém podnikání – i v průběhu mateřské dovolené. Žalobce jí vozil syna na kojení do restaurace, kterou provozovala. Později matka jezdila za synem stále méně a v restauraci i přespávala. Po skončení mateřské si nepožádala o rodičovský příspěvek a neměla v úmyslu se o syna starat. V listopadu 2008 žalobce vyměnil stávající byt za větší, kde byl se svým synem hlášen. Matka se nahlásila na obecním úřadě, protože jí vlastní rodiče zrušili trvalý pobyt. 5. Žalobce nesouhlasil, že by od roku 2018 byl syn častěji s matkou. Bydliště matky bylo totiž dál od školy syna, který proto trávil čas v otcově bytě i v těch týdnech, ve kterých měl bydlet u matky (čekal tam na trénink, chodil do bytu žalobce i na hodinovou polední přestávku). Matka také nepečovala o syna celodenně do jeho čtyř let, jak uvádí. Žalobce byl sám na rodičovské dovolené od 1. 2. 2006 do 31. 1. 2008, ale pečoval o dítě po celou dobu – zajišťoval lékařské prohlídky, očkování, zápis do školky, adaptaci syna ve škole. Matka na nic z toho neměla čas. 6. Žalobce také v námitkách poukázal na soudní rozhodnutí z roku 2009 o společné výchově. Dohoda rodičů o ní nefungovala, protože matka byla bez trvalého bydliště, řešila rozvod a schovávala se před tehdejším agresivním manželem. Často ji se synem neviděli několik týdnů. Další soudní rozhodnutí o výchově je z roku 2020. Synovi bylo 16 let. Nastoupil na internátní školu a každý druhý víkend trávil u žalobce. Tvrzení matky, že o syna pečovala od 1. 6. 2004 do 1. 6. 2022, žalobce označil za nepravdivé. Podle něj matka pečovala o syna v největším rozsahu až od 1. 3. 2020. Nepřerušila podnikání, zatímco on přizpůsobil pracovní režim péči o dítě. Když matka byla na mateřské dovolené a podnikala, pracoval na zkrácený úvazek. Poté čerpal rodičovskou dovolenou a jakmile syn nastoupil do školky, tak žalobce hledal uplatnění v oboru s pracovní dobou v týdnu na dopoledne a s volnými víkendy. 7. Žalovaná nicméně svým rozhodnutím ze dne 15. 5. 2025, č. j. X („rozhodnutí o námitkách“), zamítla námitky žalobce a potvrdila prvostupňové rozhodnutí. Ze soudního rozhodnutí z roku 2009 vyplývá, že rodiče nevedli společnou domácnost od září 2006. V péči o nezletilého se střídali a žalobce byl na rodičovské dovolené. Rozsudek stanovil společnou výchovu. Později soudní rozhodnutí z roku 2020 změnilo výkon rodičovské odpovědnosti a svěřil syna do péče matky. V polovině roku 2019 totiž došlo ke sporu mezi žalobcem a synem ohledně výběru odborné školy. Žalobce také navázal vztah s novou partnerkou a syn to přijal negativně. Chtěl být více v péči matky a s otcem se stýkat. 8. Žalovaná v průběhu námitkového řízení vyzvala žalobce, aby upřesnil, zda o syna osobně pečoval, v jaké době a v jakém rozsahu. Také jej vyzvala, aby sdělil, zda o syna pečovala i nějaká další osoba. Měl se podrobně vyjádřit, jak konkrétně pečoval o dítě (jednotlivé týdny, v době o svátcích a školních prázdninách), aby bylo možné přesně určit dobu jeho péče oproti péči matky o syna. Žalobce na výzvu sice reagoval, avšak odkázal na své dřívější podání. Důkazy, které by prokázaly větší rozsah péče o syna oproti matce, podle žalované nepředložil. 9. V rozhodnutí o námitkách žalovaná konstatovala, že výchovu téhož dítěte nelze pro účely zvýšení za vychované dítě současně započítat více osobám. Vychovává-li dítě více osob, přihlíží se k výchově dítěte jen u té osoby, která o dítě pečovala v největším rozsahu. Následně žalovaná provedla propočet u matky i u žalobce. 10. V námitkovém řízení se prokázalo, že matka byla s dítětem na mateřské a rodičovské dovolené od 1. 6. 2004 do 31. 1. 2006, v rozsahu jednoho roku a 245 dnů. Žalobce byl s dítětem na rodičovské dovolené od 1. 2. 2006 do 31. 1. 2008, tj. v rozsahu dvou let. Z rozsudku z roku 2009 vyplývá, že rodiče nevedou společnou domácnost od září 2006. V péči o nezletilého se střídali. Společná faktická výchova rodičů podle tohoto rozsudku trvala od 1. 9. 2006 do 3. 4. 2009, tj. 915 dní. 11. Dále pokračovala společná výchova každého z rodičů od 4. 4. 2009 do 29. 2. 2020, tj. 3 984 dní. Součtem obou položek faktické výchovy od 1. 9. 2006 do 3. 4. 2009 v rozsahu 915 dní a společné výchovy určené rozsudkem z roku 2009 v rozsahu 3 984 dní dojdeme k součtu 4 899 dní. Společná výchova byla pro každého z rodičů v rozsahu 2 450 dnů, tj. v rozsahu šesti let a 260 dní. 12. Žalovaná měla za prokázané, že žalobce o dítě pečoval ve větším rozsahu v období od 1. 2. 2006 do 31. 1. 2008, tj. dva roky, kdy byl s dítětem na rodičovské dovolené. Dále mu žalovaná zhodnotila dobu společné výchovy každého z rodičů v období od 1. 9. 2006 do 29. 2. 2020, tj. v rozsahu šesti let a 260 dnů, což představuje celkovou dobu péče o dítě v největším rozsahu 8 let a 260 dní. 13. Podle rozsudku z roku 2020 byl syn svěřen do péče matky. Tato péče matky v největším rozsahu trvala od 3. 3. 2020 do 1. 6. 2022, kdy nabyl zletilosti, tj. dva roky a 90 dnů. 14. Podle § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění je podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Tato podmínka se podle § 34a odst. 3 zákona o důchodovém pojištění použije pro účely přiznání výchovného i na muže. A právě tuhle podmínku osobní péče po dobu alespoň desíti let žalobce podle žalované nesplnil (viz bod 12 výše). V námitkovém řízení se naopak prokázalo, že o syna v období od jeho narození do zletilosti osobně pečovala v největším rozsahu matka dítěte. 15. Podle žalované je důkazní břemeno pro prokázání, kdo pečoval o syna v největším rozsahu, na žalobci. Měl zvolit nebo navrhnout takové důkazní prostředky, které bez pochybností jeho tvrzení prokážou. Žalovaná jej k tomu vyzvala. Důkazní prostředky, které předložil, ovšem nebyly způsobilé prokázat, že pečoval o syna v převažujícím rozsahu. III. Obsah žaloby 16. Žalobce namítá, že žalovaná dospěla k nesprávným skutkovým zjištěním, chybně vypočetla dny společné a samostatné výchovy rodičů, a tím ho zkrátila na jeho právech. Původně mu ani nezapočítala dobu strávenou na rodičovské dovolené. Jeho podklady žalovaná zlehčuje, zatímco prohlášení matky, která měla hlášený pobyt na městském úřadě, považovala za věrohodné. Přitom matka ani její tehdejší manžel neměli uzavřenou nájemní smlouvu a nehradili náklady na energie. Matka byla podle žalované na mateřské a rodičovské dovolené od 1. 6. 2004 do 31. 1. 2006, tedy po dobu jednoho roku a 245 dnů. V žalobě se žalobce táže, jakým způsobem se to prokázalo a kde matka o syna v té době pečovala. 17. Žalobce dále upozorňuje na matematický nesoulad. Ž