41 Ad 27/2025 – Krajský soud v Brně

41 Ad 27/2025- 24 - text 6 41 Ad 27/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem Martinem Kopou ve věci žalobkyně: N. K. X zastoupena advokátem Mgr. Ondřejem Trávníčkem Krapkova 280/7, 779 00 Olomouc proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 9. 9. 2025, čj. X, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 9. 9. 2025, čj. X, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši 10 140 Kč do 30 (třiceti) dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta Mgr. Ondřeje Trávníčka. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Žalovaná podle žalobkyně chybně vypočítala výši jejího starobního důchodu. V námitkách proti rozhodnutí vydanému na I. stupni předložila svůj vlastní výpočet opřený o určitý výklad mezinárodní smlouvy mezi České a Ukrajinou, která na věc dopadá. Žalovaná však na tuto její argumentaci konkrétně nezareagovala, ač to podle soudu bylo třeba. Proto soud její rozhodnutí zrušil, aby jí dal nyní příležitost k nápravě a možnost na námitku žalobkyně věcně a přezkoumatelně zareagovat. To se ani v novém řízení žalované nepovedlo. Proto soud musel její rozhodnutí opět zrušit. II. Rozhodnutí žalované a související skutkové okolnosti věci 2. Rozhodnutím ze dne 17. 10. 2024 žalovaná přiznala žalobkyni od 14. 2. 2020 starobní důchod ve výši 3 656 Kč měsíčně. Právně vycházela z § 29 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění a čl. 15 Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o sociálním zabezpečení (č. 29/2003 Sb. m. s.; „Smlouva“). 3. Žalobkyně ovšem proti danému rozhodnutí podala námitky. Uváděla v nich vlastní výpočet osobního vyměřovacího základu. Odkazovala na čl. 18 Smlouvy, podle kterého se vyměřovací základ měl stanovit pouze za doby pojištění získané v souladu s českými předpisy. Rozhodným obdobím pro výpočet osobního vyměřovacího základu tak podle žalobkyně mělo být období let 2003 až 2019 (nikoliv 1986 až 2019, jak rozhodné období určila žalovaná). Podle žalobkyně by pak vyměřovací základ měl činit 13 680 Kč a důchod by se měl zvýšit na 5 205 Kč. 4. Žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 12. 2024, č. j. X („první rozhodnutí žalované“), námitky žalobkyně zamítla. Uvedla, že žalobkyni vznikl nárok na důchod podle čl. 14 Smlouvy. Ke vzniku nároku totiž bylo třeba přihlédnout k dobám pojištění získaným podle ukrajinských právních předpisů. Žalobkyně pak získala celkovou dobu pojištění 30 let a 59 dnů (11 009 dnů), z toho 5 937 dnů v českém důchodovém pojištění (celkově 16 roků a 97 dnů) a 5 072 dnů v ukrajinském důchodovém pojištění. 5. Žalovaná proto následně postupovala podle čl. 15 Smlouvy. Vypočítala nejprve teoretickou výši důchodu, na kterou by žalobkyně měla nárok, kdyby všechny doby pojištění získala pouze v České republice. 6. Základní výměru pro rok 2020 stanovila podle nařízení vlády č. 260/2019 Sb. na 3 490 Kč měsíčně. Procentní výměru vypočítala podle § 33 odst. 2 a § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění jako 45 % výpočtového základu za 30 celých roků pojištění (30 x 1,5 %). Osobní vyměřovací základ žalobkyně žalovaná stanovila jako měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období let 1986 až 2019. Tento základ činí 7 301 Kč. Při redukci podle § 15 zákona o důchodovém pojištění se osobní vyměřovací základ do první redukční hranice 15 328 Kč počítá v plné výši, takže výpočtový základ činil právě oněch 7 301 Kč. Procentní výměra teoretického důchodu tak činila 3 286 Kč (45 % ze 7 301 Kč). 7. Při zjišťování skutečné výše dílčího důchodu žalovaná postupovala podle článku 15 písm. b) Smlouvy a upravila teoretickou výši důchodu v poměru české doby pojištění k celkové době pojištění. Základní výměra činí 1 883 Kč měsíčně po zaokrouhlení (3.490 Kč × 5.937/11.009) a procentní výměra činí 1 773 Kč měsíčně po zaokrouhlení (3.286 Kč × 5.937/11.009). Celková výše starobního důchodu tak opravdu podle žalované dosahovala částky 3 656 Kč měsíčně. 8. K podstatě námitek žalobkyně jen sdělila, že výpočet výše jejího českého důchodu byl správný a v souladu s příslušnými právními předpisy, jak vyplývá z výše uvedeného popisu výpočtu. 9. Žalobkyně podala proti prvnímu rozhodnutí žalované žalobu, ve které tvrdila, že žalovaná nesprávně použila čl. 15 Smlouvy. Zdůraznila čl. 7 odst. 1 správního ujednání k provádění Smlouvy (č. 96/2003 Sb. m. s.; „správní ujednání“), podle kterého při provádění čl. 18 Smlouvy nepřihlíží instituce smluvní strany k výdělkům získaným v době, kdy osoba podléhala právním předpisům druhé smluvní strany, a uvedená doba se pro stanovení průměrného výdělku nebo vyměřovacího základu vylučuje. Ustanovení čl. 18 Smlouvy stanoví, že pro výpočet důchodu instituce každé ze smluvních stran stanoví průměrný výdělek nebo vyměřovací základ pouze za doby pojištění získané v souladu s jejími právními předpisy. Žalovaná však tato pravidla ignorovala. 10. Krajský soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, čj. 41 Ad 5/2025-17 („první rozsudek krajského soudu“) a zrušil první rozhodnutí žalovaného. Shledal rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným, protože žalovaná nijak nezareagovala na důležitou námitku žalobkyně, opřenou o čl. 18 Smlouvy. V jejím světle žalobkyně provedla vlastní výpočty, ve kterých uváděla, že by rozhodným obdobím mělo být období od roku 2003 do roku 2019. Poukazovala tedy na to, že by se jí nemělo započítávat celých více než 30 let pojištění včetně ukrajinských dob pojištění. Podle čl. 18 by podle ní mělo hrát roli jen české pojištění. Pokud by tomu tak bylo, tak by podle jejího výpočtu byl osobní vyměřovací základ vyšší. 11. Žalovaná však ve svém prvním rozhodnutí tyto námitky nezohlednila a při určování procentní výměry a výpočtu osobního vyměřovacího základu pracovala s celými 30 lety pojištění, resp. rozhodným obdobím od roku 1986 do roku 2019. Proto zde opravdu vzniká otázka, zda tento postup odpovídá pravidlu v čl. 18 Smlouvy, podle kterého se stanoví vyměřovací základ pouze za doby pojištění získané v souladu s právními předpisy instituce provádějící daný výpočet důchodu, zde tedy pouze za české doby pojištění. 12. Soud uznával, že text čl. 18 Smlouvy neobjasňuje svůj vztah k dalším ustanovením Smlouvy a zejména čl. 15. Vytkl však žalované, že žalobkyni neosvětlil, jaký je mezi těmito ustanoveními vztah. Na jedné straně totiž (a) čl. 15 v písm. a) říká, že se má důchod vypočítat v takové výši důchodu, jako by všechny doby pojištění získané podle právních předpisů obou smluvních stran byly získány podle právních předpisů strany provádějící daný výpočet výše důchodu, a na druhé straně (b) čl. 18 říká, že se při výpočtu vyměřovacích základů mají brát v potaz pouze doby pojištění získané v souladu s právními předpisy instituce smluvní strany provádějící daný výpočet důchodu. Žalovaná na námitky žalobkyně jen nekonkrétně odpověděla, že je vše vypočítané správně. Proč ale nepoužila čl. 18 Smlouvy a zohlednila i ukrajinské doby pojištění, resp. kde případně žalobkyně ve svém výpočtu udělala chybu, již žalovaná žalobkyni adresně nevysvětlila. 13. Po vrácení věci žalovaná znovu rozhodla rozhodnutím ze dne 9. 9. 2025, čj. X („druhé rozhodnutí žalované“), kterým i tentokrát námitky žalobkyně zamítla a vypočetla důchod stejně. K námitkám žalobkyně uvedla, že z osobního listu důchodového pojištění, jenž tvoří nedílnou součást napadeného rozhodnutí, jednoznačně vyplývá, že v jejím případě byla doba od 1. 1. 1986 do 26. 8. 1989 potvrzená ukrajinským nositelem pojištění v rozsahu 1 334 dnů vyloučena. Nebylo tak přihlédnuto k výdělkům získaným v době, kdy žalobkyně podléhala právním předpisům Ukrajiny, tj. zcela v souladu s čl. 18 Smlouvy a čl. 7 odst. 1 správního ujednání. 14. Doba, kterou nepotvrdil ukrajinský nositel pojištění, a nebylo ji možné ani hodnotit podle českých právních předpisů, tj. doba od 27. 8. 1989 do 12. 11. 2003, nebyla z rozhodného období vyloučena, neboť nespadá do taxativního okruhu dob pojištění, které lze podle § 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění vyloučit. Smlouva takto stanovený okruh vyloučených dob nerozšířila. Z uvedeného důvodu byl stanoven osobní vyměřovací základ ve výši 7 301 Kč, ve stejné výši byl stanoven i výpočtový základ, který byl následně použit pro stanovení výše dílčího důchodu. 15. Články 7 odst. 2 Smlouvy správního ujednání, na nějž žalobkyně ve svých námitkách odkazuje, na její případ nedopadá, neboť není známo, že by byla vyslaná zaměstnavatelem k výkonu práce na území druhé smluvní strany, doby pojištění nezískala pouze podle právních předpisů druhé smluvní strany a ke dni vstupu Smlouvy v platnost rovněž nezískala žádné doby pojištění podle českých právních předpisů (čl. 39 odst. 4 Smlouvy). Žalobkyně ve svém výpočtu pochybila při výpočtu výše osobního vyměřovacího základu a délky rozhodného období, do nějž nezahrnula vyloučenou dobu v rozsahu 1 334 dnů v souladu s čl. 14, 15 a 18 Smlouvy ve spojení s čl. 7 odst. 1 správního uj