28 Az 1/2026 – Krajský soud v Hradci Králové

28 Az 1/2026- 34 - text  8 28 Az 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Konečnou ve věci žalobce: N. Q. M. zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Nekázanka 888/20, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2025, č. j. OAM-1082/ZA-ZA11-HA06-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení a rozhodnutí správního orgánu 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), ve znění k datu vydání napadeného rozhodnutí. II. Shrnutí žalobních bodů a vyjádření žalovaného 2. Žalobce v podané žalobě namítl nedostatečné posouzení důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany. Dle jeho názoru žalovaný nedostál povinnosti vyplývající ze zásady materiální pravdy, když nedostatečně zjistil skutkový stav věci, resp. zjištěný skutkový stav vyložil nesprávně a v rozporu se skutečností, v důsledku čehož dospěl ke zcela nesprávným závěrům ohledně nenaplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany žalobci. Toto pochybení se „nejostřeji“ projevuje ve vztahu k neudělení humanitárního azylu podle § 14 a doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Připomněl, že ve správním řízení sdělil, že z Vietnamu odjel za prací do Evropy, kde chce zůstat a vydělávat peníze na splácení svých dluhů. 3. Žalobce má zato, že mu měl být udělen humanitární azyl. Připustil, že se v tomto případě plně uplatňuje institut správního uvážení, k čemuž citoval příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalobce s odkazem na judikatorní závěry zdůrazňoval, že při použití správního uvážení je třeba zvolit i náležité a patřičné odůvodnění, v němž budou obsažena všechna hlediska a kritéria, k nimž správní orgán přihlédl, a uvedeny závěry, ke kterým dospěl. Žalobce namítl, že žalovaný judikaturu Nejvyššího správního soudu nereflektoval, neboť z napadeného rozhodnutí nelze dobře vysledovat úvahy a hodnocení žalovaného ve vztahu k důvodům hodným zvláštního zřetele pro (ne)udělení humanitárního azylu. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55, podle nějž smysl humanitárního azylu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. K těmto závěrům je nutné přihlédnout i v nyní posuzovaném případě. 4. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 29. 1. 2026 k žalobě stručně zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a vyjádřil nesouhlas s žalobními námitkami. Uvedl, že při rozhodování vzal v úvahu všechny skutečnosti, které žalobce v řízení uvedl, a shromáždil k nim adekvátní a aktuální informace o situaci ve Vietnamské socialistické republice. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu se zákonem a vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci a přijaté řešení odpovídá konkrétním okolnostem případu a je patřičně odůvodněno. V průběhu správního řízení nebyly zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné učinit závěr, že žalobci v zemi původu hrozí pronásledování nebo skutečné nebezpečí vážné újmy. Konstatoval, že z výpovědi žalobce vyplynulo, že jeho jediným motivem k podání žádosti byla snaha o legalizaci pobytu na území ČR za účelem výdělku na splácení soukromoprávních dluhů ve vlasti. Tvrzené obavy z věřitelů (tzv. černé půjčky) představují hrozbu ze strany soukromých osob, nikoliv státní moci, a jelikož se žalobce ve Vietnamu nepokusil vyhledat ochranu u příslušných vnitrostátních orgánů, ačkoliv země disponuje legislativou k potírání lichvy, nelze považovat ochranu v zemi původu za nedostupnou či neúčinnou (k tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008-57, či usnesení ze dne 25. 5. 2023, č. j. 4 Azs 87/2023–41). 5. K námitce neudělení humanitárního azylu žalovaný dodal, že s ohledem na přechodná ustanovení novely č. 314/2025 Sb. není možné ho udělit ani v případech řízení zahájených před účinností této novely. Závěrem navrhl zamítnutí žaloby. III. Jednání soudu 6. Krajský soud ve věci nařídil ústní jednání, které se uskutečnilo dne 7. 5. 2026, a to pouze za účasti pověřeného zaměstnance žalovaného. Zástupce žalobce se z jednání omluvil. IV. Posouzení krajským soudem 7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 8. Krajský soud v projednávané věci vyšel zejména z následující právní úpravy. 9. Podle ustanovení § 2 odst. 6 zákona o azylu původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou. 10. Podle § 14 zákona o azylu ve znění účinném do 30. 9. 2025 platí, že jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit národní humanitární azyl (dále jen „humanitární azyl“) z humanitárního důvodu. Rodinnému příslušníku podle § 13 odst. 2 azylanta, kterému byl udělen humanitární azyl, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí humanitární azyl za účelem sloučení rodiny; § 13 se použije obdobně. 11. Výše zmíněné znění ustanovení § 14 zákona o azylu již není od 1. 10. 2025 součástí zákona o azylu, nově proto již humanitární azyl udělit nelze. 12. Podle čl. II bodu 1 zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu (přechodná ustanovení) platí, že v řízeních podle zákona č. 325/1999 Sb. zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona provádí Ministerstvo vnitra jednotlivé úkony podle ustanovení upravujících vedení řízení uvedených v zákoně č. 325/1999 Sb., ve znění účinném ke dni provádění příslušného úkonu. 13. Podle čl. II bodu 9 zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu (přechodná ustanovení) platí, že v řízeních podle bodu 1 nelze ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona udělit národní humanitární azyl. 14. V žalobě žalobce pouze obecně namítal, že žalovaný nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v nezbytném rozsahu. Tuto námitku však blíže nespecifikoval a neuvedl, jaké další skutečnosti měl žalovaný zjistit a jaký význam by pro posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany mohly mít. Žalobce rovněž nekonkretizoval, v čem se měl žalovaný dopustit nesprávného výkladu zjištěných skutečností. V této souvislosti krajský soud připomíná ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že rozsah, resp. kvalita žalobních námitek předurčuje rozsah (kvalitu) jejich vypořádání soudem (srov. např. rozsudek ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016-26 nebo rozsudek ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004-54, všechna zde uvedená rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). S ohledem na povšechnou formulaci této žalobní námitky se k ní soud může vyjádřit rovněž pouze v obecné rovině. 15. V dané věci z výpovědí žalobce ve správním řízení jednoznačně vyplývá, že jako jediný důvod k podání své žádosti o mezinárodní ochranu uváděl to, že není schopen splácet dluhy v zemi původu a že potřebuje pracovat, aby je splatil. Obavy z návratu do vlasti přitom spojoval výhradně s obavami z věřitelů v souvislosti s tzv. černou půjčkou a nesplaceným dluhem. 16. Nutno konstatovat, že pokud snad žalobce neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jednalo by se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2024, č. j. 4 Azs 29/2024-33). Jak totiž Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 7. 12. 2005, čj. 4 Azs 151/2005-86, „zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů