4 Ads 22/2012 — Nejvyšší správní soud

17 Ad 26/2024- 78 - text  14 17 Ad 26/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Zorou Šmolkovou ve věci žalobce: Z. D. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2024, ve věci starobního důchodu takto: I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 4. 2024, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předcházející řízení 1. Jádrem tohoto sporu je posuzování nároku žalobce jako důlního měřiče na tzv. hornický starobní důchod pro pracovní kategorii I.AA. 2. Žádostí ze dne 25. 6. 2018 žalobce požádal žalovanou o úpravu výše starobního důchodu, jelikož se domníval, že mu přísluší ve výši stanovené podle § 76a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Žalovaná mu započetla několik let práce důlního měřiče, kterou dle jeho mínění vykonával se stálým pracovištěm pod zemí hlubinných dolů [tzn. preferovaná pracovní kategorie ve smyslu § 14 odst. 2 písm. a) zákona č. 100/1998 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1992 ve spojení s položkou č. 3 přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb.]. Žalovaná mu ovšem většinu jeho pracovního života na pozici důlního měřiče započetla jako technickohospodářskému pracovníkovi, tj. jako ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech [pracovní kategorie dle § 14 odst. 2 písm. b) zákona o sociálním zabezpečení ve spojení s položkou č. 5 přílohy č. 3 nařízení vlády č. 117/1988 Sb.]. O této žádosti žalovaná rozhodla dne 4. 12. 2018 jednak rozhodnutím č. II (zamítnutí žádosti pro nesplnění podmínek § 76a), jednak rozhodnutím č. I [žádost zamítla pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. Žalobce proti oběma těmto rozhodnutím podal námitky, které žalovaná zamítla prvním rozhodnutím ze dne 8. 3. 2019. 3. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, k níž Krajský soud v Ostravě rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil zpět s pokynem, že ve věci má dále ve smyslu judikatury Ústavního soudu zkoumat, zda žalobce v rozhodných letech skutečně (ne)vykonával práci důlního měřiče se stálým pracovištěm pod zemí (tzv. první rozsudek ze dne 16. 10. 2019, č. j. 17 Ad 21/2019-48). Tento rozsudek potvrdil Nejvyšší správní soud dne 10. 6. 2021, č. j. 6 Ads 235/2019-92. Nejvyšší správní soud korigoval jen dílčí závěry rozsudku 17 Ad 21/2019 ohledně intertemporálního působení rozhodných norem. Nejdůležitějším závěrem Nejvyššího správního soudu je, že přes pochybnosti krajského soudu o použitelnosti pracovních kategorií, jak byly vymezeny v zákoně o sociálním zabezpečení, resp. v nařízení č. 117/1988 Sb., ve znění do 31. 5. 1992, je třeba rozdělení těchto kategorií vztáhnout i na nynější případ. Přitom je ovšem třeba vycházet také z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III ÚS 1015/13, který právě u jiného důlního měřiče judikoval, že vždy je třeba zkoumat, zda zaměstnanec soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně vykonával zaměstnání na pracovištích v podzemí hlubinných dolů (což koresponduje se zněním § 15 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění do 31. 5. 1992). Pak je takového zaměstnance možné podřadit pod preferovanou pracovní kategorii I. AA i v případě, že ho tak jeho zaměstnavatel neevidoval, resp. jeho zaměstnání nespadalo pod taxativní výčet zaměstnání dle přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. 4. V návaznosti na první rušící rozsudek 17 Ad 21/2019 žalovaná vydala v této věci druhé rozhodnutí ze dne 9. 6. 2021. Ještě před vydáním rozhodnutí žalovaná dle pokynů krajského soudu provedla dokazování stran skutečnosti, zda žalobce na pozici důlního měřiče soustavně a v průběhu konkrétních kalendářních měsíců převážně pracoval v podzemí hlubinných dolů [ve smyslu § 14 odst. 2 písm. a) zákona o sociálním zabezpečení]. K tomu mj. obeslala právního nástupce někdejšího zaměstnavatele žalobce (OKD, a. s.), dále u Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje zjišťovala dosaženou míru expozice žalobce fibrogennímu prachu, a také provedla důkaz kartou záznamu zdravotní prevence žalobce. Ovšem z provedených důkazů nezjistila, že by žalobce v průběhu konkrétních kalendářních měsíců vykonával práci důlního měřiče se stálým pracovištěm v podzemí hlubinného dolu. V návaznosti na to druhým rozhodnutím v této věci žalovaná opět zamítla námitky proti prvostupňovým rozhodnutím č. I a č. II. Dle zjištění žalované žalobce mj. získal celkem 1 894 dnů doby zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí, což po přepočtu činí pouze 1 137 směn. Tzn. žalobce nedosáhl na podmínku 3 300 směn odpracovaných v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí [§ 1 písm. b) nařízení vlády 363/2009 Sb.]. Žalobce nedosáhl ani nejvyšší přípustné expozice v jeho zaměstnání a nejednalo se ani o hornictví v uranových dolech. 5. I proti tomuto druhému rozhodnutí žalované se žalobce bránil žalobou, o které zdejší soud rozhodl druhým rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 17 Ad 27/2021-64, kterým toto druhé rozhodnutí žalované zrušil. Dospěl k závěru, že žalovaná stále nedostála požadavkům nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13. Krajský soud s ohledem na sdělení Krajské hygienické stanice uzavřel, že další dokazování směrem k vypočtení převážnosti výkonu práce v podzemí hlubinného dolu za pomoci dosažené expozice by s ohledem na chybějící vstupní data nemohlo prokázat, zda žalobce převážně pracoval pod zemí nebo nikoliv, a že po žalované další dokazování v tomto směru nelze vyžadovat. Žalovaná však nevěnovala dostatečnou pozornost prvnímu zrušovacímu důvodu v rozsudku 17 Ad 21/2019, kterým je správnost dobové evidence žalobce ve sporných obdobích, když vyšla ze obecného a současně rozporuplného sdělení společnosti OKD a z něj dovodila důkazní nouzi žalobce, současně neakceptovala důkazní návrh svědeckou výpovědí, popř. znaleckým posudkem. Kasační stížnost žalované proti tomuto druhému zrušujícímu rozsudku Nejvyšší správní soud odmítl dne 27. 9. 2023, č. j. 4 Ads 38/2023-57 pro nepřijatelnost. Současně uvedl, že krajský soud žalované zcela oprávněně vytkl pominutí možnosti zjišťovat podstatné okolnosti také formou svědeckých výpovědí či znaleckého posudku. Ke kasační námitce žalované, že je bezúčelné provádět dokazování znaleckým posudkem či svědeckou výpovědí k prokázání toho, zda žalobce splňoval podmínky pro zařazení do I.A pracovní kategorie, když je toto zcela zjevné z ELDZ (evidenční list důchodového zabezpečení) a tvrdí to i on sám, Nejvyšší správní soud uvedl, že na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn III. ÚS 1015/13 je třeba zabývat se tím, zda zaměstnání žalobce zařazené do pracovní kategorie I. A nebylo ve skutečnosti zaměstnáním v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech s preferovanou kategorií I. AA (odstavec 24). Při zařazování pracovníků do pracovních kategorií je nutno vycházet nikoliv z formálního označení a zařazení pozice v rezortním seznamu, ale ze skutečné povahy práce (odstavec 25). Dále uvedl, že to, že navržení svědci měli totéž povolání důlního měřiče jako žalobce, nijak nebrání tomu, aby mohli podat relevantní výpověď ke způsobu výkonu jejich práce (její soustavnosti a převážného výkonu na pracovištích v podzemí hlubinných dolů v průběhu kalendářního měsíce). 6. V návaznosti na druhý rušící rozsudek 17 Ad 27/2021 žalovaná vydala v této věci třetí rozhodnutí ze dne 22. 4. 2024 (nyní napadené rozhodnutí). Ještě před vydáním rozhodnutí žalovaná nejprve oslovila společnost DIAMO s. p., s žádostí o sdělení, na základě čeho bylo stanoveno zařazení žalobce do I.A pracovní kategorie a zda byla správnost takového zařazení později přešetřována, na což DIAMO s. p. odpověděla, že tomu tak bylo na základě pořadovného čísla v rezortním seznamu. K tomu se vyjádřila i OKD a.s., podle které pracovní pozice důlního měřiče neodpovídá zaměstnání na pozici se stálým pracovištěm pod zemí hlubinného dolu. Vzhledem k popisu práce je z podstaty věci vyloučeno zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí hlubinného dolu, když důlní měřič je odpovědný mj. za vedení mapové dokumentace a důlní a geologické dokumentace, což lze činit pouze v kanceláři na povrchu, přičemž četnost povinného fárání pro důlní měřiče činila 40 %, resp. 30 %. 7. Žalovaná provedla výslech celkem osmi navržených svědků. Ti podle žalované udávali různá procenta práce v podzemí, a proto na jejich základě žalovaná nezařadila zaměstnání žalobce do pracovní kategorie I. AA. Žalovaná nepřistoupila k zadání znaleckého posudku, protože znalec by podle ní dospěl ke stejnému závěru, jako uvedly společnosti DIAMO a OKD. Žalovaná proto žalobci uznala celkem 1894 dnů (5 roků a 69 dnů) doby zaměstnání v kategorii I. AA a 4 624 dnů (12 roků a 244 dnů) doby zaměstnání v kategorii I. A. Uvedené vedlo žalovanou k opakovanému závěru o nedůvodnosti žádosti žalobce o zvýšení starobního důchodu. Důchodový věk žalobce