22 Af 26/2023 – Krajský soud v Ostravě

22 Af 26/2023- 60 - text  11 22 Af 26/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: M. H. bytem X zastoupený daňovým poradcem Ing. Janerm Matějkou sídlem Straky čp.1, 417 01 Zabrušany proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2023 č. j. 23999/23/5300-22444-704601, ve věci daně z přidané hodnoty takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2023 č. j. 23999/23/5300-22444-704601, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 14. 10. 2016 č. j. 3151356/16/3215-50522-802635, č. j. 3151756/16/3215-50522-802635 a č. j. 3151881/16/3215-50522-802635, jimiž byly žalobci doměřeny DPH za zdaňovací období 2. čtvrletí, 3. čtvrtletí a 4. čtvrtletí r. 2014. 2. V podané žalobě žalobce vymezil tyto žalobní body: 1)Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 9. 12. 2021 č. C-154/20 KemWater ProChemie s.r.o. (dále jen „Kemwater“) působí se zpětnou účinností, takže jeho vynesení způsobuje nezákonnost požadavku daňových orgánů, aby žalobce prokázal přijetí plnění právě od deklarovaného dodavatele. Napadené rozhodnutí je proto v části, v níž žalovaný obhajuje závěr, že „žalobce v rámci celého daňového řízení neprokázal přijetí předmětného plnění od společnosti STARK“ (bod 156 napadeného rozhodnutí), irelevantní, což je činí nesrozumitelným. 2)Ve věci existuje důkaz, že skutečný dodavatel byl v postavení plátce DPH, a to úhrnná hodnota všech plnění přesahující 2 000 000 Kč, což uvedl také krajský soud v rozsudku ze dne 10. 8. 2022 č. j. 22 Af 62/2020-86 (dále jen „druhý zrušující rozsudek“ – pozn. soudu). Úvahy o dělitelnosti plnění soud ve zrušujícím rozsudku označil za prozatím hypotetické. Podle žalobce tak nebyly naplněny důvody k odepření nároku na odpočet. 3)Z rozsudku Kemwater nevyplývá, že by měl žalobce povinnost prokázat identitu skutečného dodavatele, ani že nekontaktnost dodavatele zbavuje daňové orgány povinnosti prokazovat daňový podvod. Žalovaný neměl právo vyzývat žalobce k označení jiného dodavatele (viz rozsudek SDEU ve věci Kemwater – bod 35), neboť šlo o zasažení předmětného plnění daňovým podvodem. 4)V další části žaloby žalobce provedl vlastní rozbor rozsudku SDEU ve věci Kemwater (odst. 16 a násl. žaloby). Podle žalobce je mylný předpoklad žalovaného, že daňové orgány se nemohou začít zabývat prokazováním daňového podvodu před tím, než plátce uplatňující nárok na odpočet DPH prokáže splnění sporné podmínky (tj. že dodavatel plnění byl v postavení plátce DPH – pozn. soudu), neboť v takovém případě by bod 35 rozsudku SDEU ve věci Kemwater zcela pozbýval smyslu. Podle žalobce nelze nalézt žádné rozhodnutí SDEU zapovídající daňovým orgánům provádět šetření daňového podvodu z toho důvodu, že plátce uplatňující nárok na odpočet DPH neprokázal splnění sporné podmínky. I podle ustálené judikatury NSS platí, že dříve, než správce daně začne zkoumat a prokazovat případnou účast na daňovém podvodu, musí mít postaveno najisto, zda k uskutečnění zdanitelného plnění vůbec došlo (rozsudky Nejvyššího správního soudu – dále jen „NSS“ – sp. zn. 6 Afs 170/2016, sp. zn. 9 Afs 106/2016, sp. zn. 5 Afs 144/2016 ad.). Judikatura tedy podmiňuje šetření daňového podvodu pouze prokázáním faktické realizace plnění, a nikoliv prokázáním splnění sporné podmínky. V daném případě nebylo faktické provedení předmětných prací správcem daně ani žalovaným zpochybněno. Podle žalobce si lze dotčenou judikaturu SDEU rozumně vyložit pouze následujícím způsobem: plátce uplatňující nárok na odpočet DPH je povinen splnění sporné podmínky prokázat, resp. předložit o tom důkazy (viz rozsudek SDEU ve věci Kemwater). Pokud plátce uplatňující nárok na odpočet z plnění spornou podmínku neprokáže, daňové orgány mu musí nárok na odpočet odepřít bez toho, aby mu musely prokázat část na daňovém podvodu. To však neplatí v případě, že jsou naplněny pojmové znaky daňového podvodu (za předpokladu, že je prokázána faktická realizace předmětného plnění). V takovém případě plátce uplatňující nárok na odpočet nemusí prokazovat spornou podmínku a daňové orgány musejí prokazovat jeho vědomou účast na podvodu. V případě žalobce je přítomno vícero skutkových okolností, které judikatura NSS obvykle vydává za důkazy daňového podvodu. Vedle nepřiznání předmětných plnění deklarovaným dodavatelem je to jeho nekontaktnost a virtuální sídlo. Žalovaný si však rozsudek SDEU ve věci Kemwater vyložil chybně a požadoval po žalobce prokázání sproné podmínky, namísto toho, aby se věnoval prokázání daňového podvodu. Daňové orgány pochybily tím, že zmiňované okolnosti nasvědčující daňovému podvodu interpretovaly jako skutečnosti vyvracející věrohodnost daňových dokladů předložených žalobcem (§ 92 odst. 5 písm. c) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v platném znění (dále jen „daňový řád“). 5)Žalovaný v napadeném rozhodnutí opakovaně tvrdí, že včasné neopatření svědecké výpovědi jednatele deklarovaného dodavatele cestou mezinárodního dožádání, jakož i nemožnost ověřit předmětné plnění šetřením na straně deklarovaného dodavatele, způsobená jeho nekontaktností, nepředstavují okolnosti, které by žalovaný přičetl k tíži žalobci a ani důkazní pozici žalobce nijak nezhoršily. Toto jsou podle žalobce nepravdivá tvrzení, která žalovaný ničím nedoložil. Obě okolnosti procesní postavení žalobce nepochybně zhoršily. Daňové orgány přitom pochybily, že nevyužily všechny dostupné právní prostředky k opatření svědecké výpovědi jednatele dodavatele. K mezinárodnímu dožádání bylo daňovými orgány přistoupeno až s neospravedlnitelným zpožděním, pro které nebyl rozumný důvod. Žalovaný tím zkrátil žalobcovo právo dle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 6)Žalobce nesouhlasí s tím, že podle žalovaného je žalobcův důkazní návrh na opatření kamerových záznamů z místa provádění předmětných prací, tj. z výrobních prostor společnosti PLAKOR CZECH s.r.o., bezvýznamný (bod 137 napadeného rozhodnutí). Na těchto záznamech mohl být zachycen i jednatel deklarovaného dodavatele, a proto je odmítnutí důkazního návrhu neoprávněné. K vytýkanému porušení povinnosti vytvářet auditní stopu (bod 114 napadeného rozhodnutí) žalobce namítl, že absence auditní stopy nezbavuje žalovaného odpovědnosti za řádné vypořádání všech důkazních návrhů žalobce. V této souvislosti poukázal na rozsudky NSS ze dne 2. 8. 2017 č. j. 4 Afs 58/2017-78 a ze dne 21. 7. 2016 č. j. 2 Afs 34/2016-45 a dále na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I.ÚS 733/01. 7)Žalobce v kontextu závěrů zrušujícho rozsudku krajsiého soudu poukázal na vypořádání otázky dělitelnosti předmětných plnění žalovaným v bodě 154 napadeného rozhodnutí a jeho formulaci označil za nesrozumitelnou do té míry, že s těmito závěry nelze vůbec polemizovat. Z okolnosti, že v popsaných případech byly práce fakturovány dvěma fakturami, nelze bez dalšího shledat, že práce provádělo vícero dodavatelů. 8)Žalobce brojí proti závěrům žalovaného učiněným v bodě 122 napadeného rozohdnutí týkajícím se neudělení statutu nespolehlivého plátce DPH deklarovanému dodavateli, kdy žalovaný odmítl uznat existenci souvislosti mezi protiprávním jednáním deklarovaného dodavatele a důkazní nouzí žalobce. Podle NSS stát sám do jisté míry přispívá ke vzniku daňových podvodů, jestliže nepřidělí status nespolehlivého plátce daňovému subjektu, který je nekontaktní, po dobu několika let nepodává daňová přiznání a neodvání daně (rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. 5 Afs 252/2017). Podle sdělení místně příslušného správce daně ze dne 5. 8. 2015 deklarovaný dodavatel nepodal daňová přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2014 – prosinec 2014 a nepodal přiznání k dani z příjmů za zdaňovací období r. 2013 a r. 2014. Status nespolehlivého plátce DPH nebyl deklarovanému dodavateli nikdy udělen. Neexistovala přitom žádná zákonná překážka bránící tomu, aby deklarovaný dodavatel byl již v r. 2014 nositelem statutu nespolehlivého plátce. 3. Žalovaný ve vyjádření uvedl: -K nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti Námitka nepřezkoumatelnosti je vyhrazena pro nejzávažnější vady rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Srozumitelností napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval v bodech 147 a násl. napadeného rozhodnutí. Žalobní námitku označil žalovaný za obecnou (viz rozsudek NSS ze dne 24. 9. 2010 sp. zn. 4 As 3/2008). V žalobě zcela absentuje konkretizace a precizace tvrzené nesrozumitelnosti napadeného rozhodnutí. Podle žalobce v celém daňovém řízení žalovaný nezákonně požadoval prokázání osoby, která plnění žalobci poskytla, tedy jednu z hmot