7 Afs 103/2012 — Nejvyšší správní soud

47 Af 1/2012- 81 - text - 12 - 47 Af 1/2012-81 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a JUDr. Dalily Marečkové právní věci žalobkyně: A. G. (CZ) s. r. o. se sídlem , zastoupené JUDr. et. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem Advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství Praha, Žitná 563/12, 120 00 Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 14. 12. 2011, č. j. 5520/11-1400-203043, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2011, č. j. 5520/11-1400-203043, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce JUDr. et Mgr. Tomáše Sequense, advokáta Advokátní kanceláře Kocian Šulc Balaštík se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1 náklady řízení ve výši 11.640 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2011, č. j. 5520/11-1400-203043, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu v Kolíně ze dne 10. 6. 2011, č. j. 201583/11/030963205021. Tímto rozhodnutím – platebním výměrem byla žalobkyni vyměřena k úhradě daň darovací z emisních povolenek ve výši 140 938 080 Kč, kdy základem daně byla částka 440 431 500 Kč a sazba daně činila 32 %. Žalobkyně uvedla, že provozuje elektrárnu K. o výkonu 372 MW (z toho bloky na hnědé uhlí s případnou příměsí biomasy mají kapacitu 271 MW, na černé uhlí 34,3 MW a na zemní plyn s lehkými topnými oleji 67 MW) a elektrárnu K. II o výkonu 43 MW spalující plyn a určenou jako záložní zdroj a zdroj pro vykrytí špičkové poptávky. V květnu 2011 zahájila v rámci elektrárny K. navíc stavbu nového bloku spalujícího uhlí ve směsi s biomasou o výkonu 135 MW – investice za 7,5 mld. Kč s dokončením v roce 2014. Žalobkyně patří mezi největší nezávislé výrobce elektřiny v ČR s podílem cca 3 % trhu (viz http://www.finance.cz/zpravy/finance/308509-v-kladne-zacala-vystavba-noveho-bloku-elektrarny-za-7-5-mld-kc/). Podstatou žaloby je nesouhlas žalobkyně s právní úpravou provedenou zákonem č. 402/2010 Sb. (dále jen „novela“), kterým došlo k novelizaci zákona 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o trojdani“). V důsledku novely byl předmětem daně darovací učiněn i příjem plynoucí z bezplatného přidělení emisních povolenek podle zákona č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o emisních povolenkách“). Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě popřel důvodnost žalobních výhrad a na tomto stanovisku setrval i při jednání konaném dne 8. 11. 2012. Ke změně právního postoje nedošlo ani na straně žalobkyně. Pro větší přehlednost jsou jednotlivé žalobní výhrady uváděny odděleně s tím, že ke každé z nich je současně přiřazen soudem zaujatý právní názor. Žalobkyně je přesvědčena, že 1. novela odporuje evropskému právu, a proto byl žalovaný povinen ustanovení novely neaplikovat 2. novelou, resp. její aplikací byla zasažena ústavním pořádkem chráněná práva žalobkyně, a proto by měl soud navrhnout ÚS její zrušení 3. nepřesnost právní úpravy znemožnila zákonným způsobem stanovit cenu emisní povolenky, a proto nebylo možné určit základ darovací daně a daň vyměřit. I. Rozpor s právem EU Žalobkyně konkrétně namítá: ̶ porušení čl. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/87/ES, o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES, ve znění před novelou provedenou směrnicí č. 2009/29/ES, kterou se mění směrnice 2003/87/ES s cílem zlepšit a rozšířit systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství (dále jen „směrnice“) Čl. 10 věta druhá směrnice stanoví: „Pro pětileté období počínající dnem 1. ledna 2008 členské státy přidělí alespoň 90 % povolenek zdarma.“ Výraz „zdarma“ je podle žalobkyně nutno vykládat materiálně, tj. ze směrnice plyne povinnost státu přidělit povolenky přinejmenším v rozsahu 90 % bez nároku na protiplnění, a to ať už vybírané přímo nebo nepřímo. ČR se rozhodla přidělovat v letech 2008-2012 bezplatně veškeré emisní povolenky. Přijetím novely s účinností od 1. 1. 2011 se však bezplatně přidělené povolenky staly předmětem darovací daně ve výši 32 % z ceny povolenek přidělených na výrobu elektřiny na prodej třetím osobám v zařízeních založených výlučně na spalování paliv. V roce 2011 i v roce 2012 je tedy přidělení emisních povolenek uvedeným provozům neoddělitelně spjato s povinností odvést státu peněžitou platbu obsahově odpovídající plné úhradě 32 % přidělených povolenek. Je tedy evidentní, že požadavek čl. 10 směrnice splněn nebyl, přičemž žádné ustanovení směrnice nedává členským státům oprávnění přidělovat méně než 90 % povolenek za úplatu. Preambule (odůvodnění) směrnice v bodech 23 a 24 uvádí: „Obchodování s povolenkami na emise by mělo tvořit část obsažného a souvislého balíku politik a opatření prováděných na úrovni členských států a na úrovni Společenství. Aniž je dotčeno uplatňování článků 87 a 88 Smlouvy, mohou členské státy v případě činností, které spadají pod systém Společenství, zvážit důsledky regulačních, daňových nebo jiných politik určených k dosažení týchž cílů. Přezkum této směrnice by měl posoudit rozsah, ve kterém byly tyto cíle dosaženy. Vybírání daní může v rámci národní politiky představovat nástroj k omezení emisí ze zařízení, která byla dočasně vyňata.“ Ve větě druhé čl. 21 odst. 1 směrnice se členským státům ukládá, aby v každoroční zprávě Komisi o uplatňování směrnice věnovaly zvláštní pozornost mj. nakládání s povolenkami z daňového hlediska. Čl. 30 odst. 2 písm. e) směrnice stanoví: „Na základě zkušeností s uplatňováním této směrnice a na základě pokroku dosaženého při monitorování emisí skleníkových plynů a ve světle vývoje v mezinárodních souvislostech vypracuje Komise zprávu o uplatňování této směrnice, ve které bude posuzovat vztah mezi obchodováním s emisemi a dalšími politikami a opatřeními prováděnými na úrovni členských států a Společenství, včetně zdanění, které sledují tytéž cíle.“ Citovaná ustanovení preambule i směrnice naznačují, že cílem směrnice nebylo regulovat související národní opatření v celé jejich komplexnosti. Výslovně připouští i možnost souběžné regulace prostřednictvím daňových opatření a za tím účelem pověřuje Komisi, aby sledovala prostřednictvím pravidelných ročních zpráv členských států, jakým způsobem tato souběžná opatření ovlivňují zavedený systém obchodování s emisními povolenkami, a případně navrhla úpravu směrnice tak, aby došlo k řádnému naplnění jejích cílů. Z bodu 24 odůvodnění však plyne, že daňovou politiku jako nástroj snižování emisí skleníkových plynů směrnice výslovně připouští pouze ve vztahu k zařízením, která nespadají do působnosti směrnice a nejsou tedy v dané fázi vytváření systému obchodování s emisními povolenkami do něj ještě zahrnuty. Jakkoliv asi nelze z výše uvedeného dojít k závěru, že by směrnice měla ambici po členských státech vyžadovat, aby jejich daňová politika ve vztahu k subjektům zahrnutým do systému obchodování s emisními povolenkami byla k tomuto systému naprosto neutrální, je zřejmé, že daňové zatížení nakládání s emisními povolenkami považuje za potenciální hrozbu pro efektivní fungování celoevropského systému a za tím účelem předepisuje Komisi sbírat a vyhodnocovat odpovídající údaje. Směrnice sama o sobě tak daňové aspekty systému emisních povolenek nijak neharmonizuje. Nelze však ani dovodit, že by připouštěla, aby členské státy prostřednictvím daňové politiky narušovaly plnění svých povinností stanovených směrnicí. Z pohledu směrnice je tedy stát povinen naplnit cíl ustanovení čl. 10, tj. přidělit alespoň 90 % emisních povolenek bezplatně a nemůže vnitrostátními opatřeními dosažení tohoto cíle mařit. V tomto přístupu se nic nezměnilo ani v novém znění směrnice, jež se použije od 1. 1. 2013. Z pohledu evropského práva je přitom nepodstatné, jakými opatřeními členské státy požadavky směrnice naplňují, podstatná je úplná realizace těchto požadavků. Pro interpretaci a aplikaci práva EU je totiž v judikatuře ESD klíčovým teleologický přístup, jehož projevem je široce aplikovaná zásada zachování užitečného účinku evropského práva (”effet utile”). Jestliže určitá oblast není právem EU upravena, avšak má vliv na realizaci práv a povinností právem EU vytvořených, principy na nichž je založeno právo EU vyžadují, aby vnitrostátní právní úprava jednak nebyla méně výhodná než v případě nároků stejného druhu vyplývajících pouze z vnitrostátního práva (zákaz diskriminace) a jedna