4 Ads 22/2012 — Nejvyšší správní soud

49 Ad 19/2018- 84 - text 21 49 Ad 19/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: E. B., narozen X bytem X zastoupen advokátem JUDr. Markem Dvořákem sídlem náměstí T. G. Masaryka 1, 261 01 Příbram proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2018, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odeslanou dne 12. 6. 2018, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo částečně změněno rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2018, č. j. X, tak, že se žádost žalobce o úpravu starobního důchodu zamítá podle § 76 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 5. 2018 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí, které žádost žalobce zamítlo s odkazem na § 76a zákona o důchodovém pojištění, potvrzeno. 2. V úvodu své žaloby žalobce konstatuje, že se Krajský soud v P. v rozsudku ze dne 21. 3. 2016, č. j. 42 Ad 55/2010-199, s nímž souvisí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2016, č. j. 4 Ads 126/2016-42, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1015/13 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), již zabýval obdobným případem jako je tento, a žádá, aby byl soudní spis 42 Ad 55/2010 připojen ke spisu v právě souzené věci. Uvádí, že na shora uvedená rozhodnutí upozorňoval ve správním řízení, avšak žalovaná se jimi necítila být vázána, čímž popřela dříve vyslovené závazné právní názory. Napadené rozhodnutí, ač nepostrádá smysl a myšlenku, je dle mínění žalobce nepřípustně formalistické. Žalovaná přitom v jiných obdobných věcech ze shora citovaných soudních rozhodnutí vycházela a přiznala jiným účastníkům preferovanou důchodovou kategorii, avšak ve věci žalobce svůj postoj změnila a zamítla jeho žádost, a tedy porušila zásadu, podle níž má být o obdobných věcech rozhodováno obdobně. 3. Žalobce shrnuje, že dne 24. 1. 2018 požádal o úpravu starobního důchodu, resp. o přiznání tzv. preferovaného hornického důchodu dle nařízení vlády č. 557/1990 Sb., o mimořádném poskytování starobního důchodu některým horníkům, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 557/1990 Sb.“). Vycházel přitom z judikatury, podle které se žalovaná není povinna striktně řídit kategorizací prací a pracovního zařazení tak, jak ji provedl bývalý zaměstnavatel žadatele, ale musí přihlížet ke skutečnému a faktickému pracovnímu zařazení, které žadatel o důchod reálně prováděl. Žalobce pracoval od 5. 10. 1977 do 31. 12. 1990 u U. d. P. (nyní D., s. p.). Za toto období mu byla částečně přiznána preferovaná důchodová kategorie I. AA a částečně kategorie I. A. Žalobce se domáhá toho, aby mu byla přiznána kategorie I. AA pro celé období, kdy byl zaměstnán u U. d. P.. Sporným je podle něj období od 1. 11. 1980 do 29. 2. 1988, kdy byl na pozici samostatného geofyzika. Žalobce je přesvědčen o tom, že splnil podmínky dle nařízení č. 557/1990 Sb., neboť pracoval nejméně po dobu deseti let ve vybraných zaměstnáních v hornictví, překročil nejvyšší přípustnou expozici a výkon práce skončil do 31. 12. 1990. Žalobce ve sporném období trávil většinu pracovní doby v podzemí, což plyne z popisů pracovní funkce z 31. 10. 1980 i z 18. 12. 1985, podle nichž „nejméně polovinu pracovní doby řídí důlní činnost na pracovištích I. důlní kategorie“. Jestliže žalobce pracoval ve sporném období nejméně polovinu doby v podzemí, má být zařazen do kategorie I. AA. V tomto kontextu žalobce odkazuje na § 14 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 5. 1992 (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“). Rozporuje také názor žalované, že pro přiznání kategorie I. AA bylo nutné pracovat po celou dobu v podzemí, neboť dle bodu 25 nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13 postačovalo strávit v podzemí 50,1 % času. 4. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě považuje požadavek žalobce za neoprávněný. Přitom především zdůrazňuje, že podle § 76 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vzniká nárok na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod mimo jiné pojištěncům, kteří dosáhli 50 let do 31. 12. 2010, pokud splňují ostatní podmínky stanovené v nařízení č. 557/1990 Sb. Podle § 2 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení má občan nárok na starobní důchod od dosažení 50 let věku za podmínky, že byl nejméně 10 let zaměstnán ve vybraných zaměstnáních v hornictví v u. d. Podle § 1 odst. 2 téhož nařízení se vybranými zaměstnáními rozumí zaměstnání I. kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech uvedená pod č. 1 až 7 a 11 přílohy č. 2 dnes již neúčinného nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení (dále jen „nařízení č. 117/1988 Sb.“). Profese samostatný geofyzik mezi vybraná zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v hlubinných u. d. nepatří a není ani zaměstnáním v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných u. d. Proto žalobci nevznikl nárok na snížení důchodového věku na 50 let podle § 76 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. 5. Účelem nařízení č. 557/1990 Sb. dle mínění žalované nebylo snížit důchodový věk všem zaměstnancům v hornictví vykonávajícím zaměstnání v hlubinných dolech na 50 let věku, ale jen vybraným profesím, jejichž výčet v příslušných přílohách nařízení č. 117/1988 Sb. je taxativní. Výjimky stanovené pro profese zařazené do pracovní kategorie I. A byly zakotveny již v mimořádných opatřeních bývalých ministrů práce a sociálních věcí vydaných k provedení usnesení vlády ČSSR č. 465/1968. Nároky na snížení důchodového věku zaměstnanců u. p. vykonávajících ostatní zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných dolech se posuzovaly a posuzují podle mimořádného opatření bývalého předsedy Státního úřadu sociálního zabezpečení nebo podle příslušných ustanovení zákona č. 100/1988 Sb. Profese „samostatný geofyzik“ s číselným označením 05-24-01 byla dle výnosu Federálního ministerstva paliv a energetiky č. 6/78, kterým se vydává resortní seznam zaměstnání zařazených pro účely důchodového zabezpečení do I. a II. pracovní kategorie (dále jen „výnos FMPE č. 6/78“), profesí „důlní geofyzik“ s nárokem na starobní důchod v 55 letech věku a popisem pracovní činnosti: „Veškeré důlní geofyzikální práce prováděné v podzemí hlubinných dolů“. 6. Žalovaná rekapituluje, že od 1. 7. 1982 se původní zaměstnání I. kategorie v hornictví pod zemí v hlubinných dolech rozdělila na dvě skupiny, a to na zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí (označované jako I. AA pracovní kategorie) a na ostatní zaměstnání v hornictví vykonávaná pod zemí v hlubinných dolech (označované jako I. A pracovní kategorie). Pracovníci se stálým pracovištěm pod zemí byli zvýhodňováni v tom, že jim ke snížení důchodového věku na 55 let postačilo získání 15, popř. 10 let preferovaného zaměstnání v hornictví namísto původních 20 let. Jen taxativně vymezené profese se považovaly za zaměstnání I. AA pracovní kategorie. Od 1. 10. 1988, kdy nabyl účinnosti zákon o sociálním zabezpečení, se zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví nadále dělila na zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí (I. AA) a na zaměstnání vykonávaná pod zemí (I. A) s tím, že zaměstnání spadající do druhé ze zmíněných kategorií neměla stálá pracoviště pod zemí, neboť se některé z pracovních činností vykonávaly i v kanceláři na povrchu. Výčet zaměstnání obsažený v seznamu zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech byl dle žalované taxativní a nebylo a není možné jej doplňovat na základě správního uvážení či požadavků pojištěnců. Žalovaná dodává, že taxativní charakter výčtu plyne z historického, jazykového, teleologického i doktrinálního výkladu. Dne 1. 10. 1988 nabyl účinnosti také výnos Federálního ministerstva paliv a energetiky č. 5/1988 (dále jen „výnos FMPE č. 5/1988“), který byl vydán jako doplněk k výnosu FMPE č. 6/78 a z něhož žalovaná dovozuje, že profese „důlní geofyzik“ s pořadovým číslem 05-44-01 (původně 05-24-01) nespadala do kategorie zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech. Právní úprava neumožňovala, aby žalovaná fiktivně považovala zaměstnání samostatného, resp. důlního geofyzika za horníka – dělníka ani za vybrané zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných u. d. 7. K nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13 žalovaná uvádí, že s právním posouzením v něm vysloveném nesouhlasí a považuje ho za omyl při výkladu podzákonného právního předpisu. Ústavní soud se chybně domníva