7 Afs 69/2007 — Nejvyšší správní soud

57 Af 17/2016- 38 - text 7 pokračování 57Af 17/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Jany Komínkové v právní věci žalobce V.T.N., nar. …, IČ ..., se sídlem …, zastoupen: Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem, Borská 588/13, 301 00 Plzeň proti žalovanému Generální ředitelství cel, IČ 71214011, Budějovická 1387/7, 140 96 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2016 č. j. 4991-2/2016-900000-304.6, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2016 č. j. 4991-2/2016-900000-304.6 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí – platební výměr Celního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 17. 12. 2015, č. j. 103984/2015-600000-31 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobci vyměřena spotřební daň z tabákových výrobků za zdaňovací období srpen 2015 v částce 1.422 Kč. Žalobce požadoval, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. II. Důvody žaloby Žalobce s rozhodnutím žalovaného zásadně nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že žalovaný při vydání rozhodnutí, které je napadáno touto žalobou překročil meze správního uvážení i ustanovení zákona. Žalobce po celou dobu správního řízení tvrdil, že zboží, které bylo v jeho provozovně při kontrole dne 26. 8. 2015 nalezeno a které správní orgán označil jako tabák pro kouření vodní dýmky zn. AL FAKHER, zapomněl v jeho provozovně jeho pravidelný zákazník a že pro něj tuto jeho věc žalobce uschoval, aby mu ji mohl při jeho další návštěvě vrátit. Žalovaný se s tvrzeními žalobce v podstatě vypořádal tak, že konstatoval, že žalobce se uskladněním předmětného zboží stal plátcem daně, a to z toho důvodu, že nebylo prokázáno, že předmětné výrobky jsou určeny pro osobní spotřebu, což by byl důvod pro to, aby daň vyměřena nebyla. Žalobce se závěry žalovaného, které ho vedly k vydání napadeného rozhodnutí, v žádném případě nesouhlasí, neboť nemají oporu v provedeném dokazování a jsou tak jednoznačně v rozporu se zákonem. Z provedeného dokazování a z tvrzení žalobce, které nebylo správním orgánem nikterak vyvráceno, vyplývá, že předmětné zboží, které bylo uschováno, bylo zbožím určeným pro osobní spotřebu osoby, která jej v uvedeném místě zapomněla a pro kterou jej žalobce uschoval. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobcem označená osoba – slovenský řidič kamionu předmětné zboží nakoupil na tržnici pro osobní spotřebu a toto zboží následně při nákupu u žalobce v jeho provozovně zapomněl. Žalovaný ve svém rozhodnutí zcela rezignoval na zákonem předpokládaný postup, dle ustanovení § 32 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Zákon totiž nikde nestanoví princip, že by vybrané zboží nemohlo být určeno pro osobní spotřebu jiné osoby (jak tomu je evidentně v tomto případě). Ze zákonem stanovených hledisek za dané důkazní situace je evidentní, že předmětné zboží bylo určeno pro osobní spotřebu majitele tohoto zboží, a to z následujících zákonných důvodů: a) skutečnost, zda fyzická osoba je podnikatelem a z jakých důvodů vybrané výrobky nabyla - žalobce je podnikatelem, nicméně bylo prokázáno, že předmětné zboží v jeho provozovně zapomněl majitel tohoto zboží, který s ohledem na malé množství zboží i s ohledem na to, že je zapomněl v jiné prodejně je měl evidentně určeny pro jeho osobní spotřebu (a zjevně nikoliv pro jejich další prodej nebo distribuci - to by s nimi zjevně nechodil po tržnici a nezapomněl je v jiné prodejně), b) místo, kde se vybrané výrobky nacházejí - svědčí o tom, že rozhodně nebyly určeny k podnikatelské činnosti, neboť z pořízené fotodokumentace je patrné, že byly umístěny v nákupní igelitové tašce a žalobce je uschoval pod prodejní pult, c) doklady k vybraným výrobkům - s ohledem na uschování zapomenuté věci žádné k dispozici nebyly, d) množství a povahu vybraných výrobků - malé množství jednoznačně svědčí o tom, že bylo zboží určeno pro osobní spotřebu, stejně tak o tom svědčí i povaha tohoto zboží (dle celního úřadu jím je tabák do vodní dýmky). Žalobce má tedy za to, že z provedeného dokazování je jednoznačné, že předmětné zboží bylo určeno pro osobní spotřebu jeho majitele, byť tímto nebyl a není žalobce, kdy však zákon nestanoví, že vybrané výrobky musí být určeny pouze pro osobní spotřebu osoby, u níž byly nalezeny. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný předně uvedl, že v daném případě nebylo nikterak prokázáno, že předmětné nalezené neznačené tabákové výrobky patří jiné osobě než žalobci či že by je jiná osoba než žalobce zapomněla v kontrolované provozovně, přičemž vlastnictví těchto předmětných neznačených tabákových výrobků není v tomto případě ani podstatné. Výše uvedené tvrzení žalobce je pouze nepodložené tvrzení, které nebylo žalobcem v řízení nikterak prokázáno. Podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních je plátcem daně právnická nebo fyzická osoba, která skladuje nebo dopravuje vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky pro osobní spotřebu, nebo uvádí do volného daňového oběhu vybrané výrobky, aniž prokáže, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo pokud neprokáže způsob jejich nabytí oprávněně bez daně; za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela. V daném případě byl žalobce, který disponuje živnostenským oprávněním pro prodej zboží, osobou, která umožnila skladování vybraných výrobků (nalezené neznačené tabákové výrobky) ve své provozovně, tudíž se ve smyslu zákona o spotřebních daních stala plátcem spotřební daně. Žalovaný rovněž uvedl, že místo nálezu předmětných výrobků naopak prokazuje, že byly uschovány v provozovně žalobce, která je určena k podnikatelským aktivitám, z čehož lze dovodit, že žalobce jakožto podnikatel umožnil skladování těchto nalezených neznačených tabákových výrobků. Dále ze skutečnosti, že žalobce nedisponoval doklady o řádném nabytí předmětných tabákových výrobků, nelze automaticky dovozovat, že byly ve vlastnictví žalobcem tvrzeného neznámého řidiče kamionu. Žalovaný dále argumentoval, že samotné množství (15 balení) nalezených neznačených tabákových výrobků nelze považovat výhradně za kritérium osobní spotřeby. I malé množství tabákových výrobků lze považovat za zboží určené k podnikatelské činnosti, jsou-li splněny další podmínky. Vždy záleží na konkrétním případu a jeho okolnostech. Jak již bylo řečeno výše, žalobce adekvátním způsobem neprokázal, že by nalezené neznačené tabákové výrobky byly určeny pro osobní spotřebu. Při posouzení zda vybrané výrobky jsou určeny pro podnikání nebo pro osobní spotřebu, dle ustanovení § 32 odst. 2 zákona o spotřebních daních, správce daně vezme v úvahu zejména a) skutečnost, zda fyzická osoba je podnikatelem a z jakých důvodů vybrané výrobky nabyla, b) místo, kde se vybrané výrobky nacházejí, nebo způsob dopravy, c) doklady k vybraným výrobkům, d) množství a povahu vybraných výrobků. Jak již bylo uvedeno výše, vzal správní orgán v úvahu všechny výše uvedené skutečnosti, přičemž dospěl k závěru, že okolnosti případu nesvědčí namítané osobní spotřebě nalezených vybraných výrobků. Nalezené vybrané výrobky (neznačené tabákové výrobky) se nacházely v kontrolované provozovně žalobce. Žalobce nebyl schopen prokázat způsob jejich řádného nabytí a nebyl schopen doložit doklady vztahující se k těmto vybraným výrobkům. Množství nalezených vybraných výrobků lze sice označit za malé množství ve smyslu u§ 4 odst. 5 zákona o spotřebních daních, ale tato jediná skutečnost vzhledem k dalším uvedeným skutečnostem není sto způsobit, že by tímto byla prokázána osobní spotřeba ve smyslu zákona o spotřebních daních. V daném případě tedy nebylo prokázáno, že by nalezené vybrané výrobky byly určeny pro osobní spotřebu ve smyslu zákona o spotřebních daních. V ostatním žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí a navrhl zamítnutí žaloby. IV. Replika žalobce Z obsahu vyjádření žalovaného je patrné, že tento se vůbec nevyjadřuje k samotnému meritu věci a podané žaloby, jejímž předmětem je především porušení ustanovení § 135 zzf zákona o spotřebních daních ze strany správního orgánu, kdy žalobce již ve svém vyjádření ve věci ze dne 10. 12. 2015 správnímu orgánu sdělil, že předmětné zboží neskladoval jako tabákové výrobky nebo za účelem dalšího prodeje, nýbrž pouze uschoval zapomenutou věc. Správní orgán se tak měl zabývat především samotným vzhledem těchto výrobků a tedy tím, zda pro žalobce bylo seznatelné, že uschovává zboží, které je tabákovým výrobkem a které má být označeno dle zákona o spotřebních daních. Správní orgán se však touto otázkou, související s možností postupu dle ustanovení § 135 zzf zákona o spotřebníc