10 Azs 301/2019 — Nejvyšší správní soud

77 A 72/2022- 57 - text  12 77 A 72/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: D. H. P., nar.: X, st. příslušnost X, v ČR bytem X, zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2022, č. j. MV-166969-4/SO-2022, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Žalobce podal dne 3. 11. 2021 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU, a to ve vztahu ke svému synovi, V. K., nar. X. Ministerstvo vnitra (dále též: „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 4. 8. 2022, č. j. OAM-18131-21/PP-2021 (dále též: „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“), jeho žádost zamítlo podle § 87e odst. 1 písm. a) bod 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též: „ZPC“), s tím, že žalobce o vydání povolení žádá v rozporu s podmínkami uvedenými v § 87b odst. 2 ZPC, konkrétně že žádost podal po uplynutí stanovené tříměsíční lhůty. Současně správní orgán I. stupně stanovil svým rozhodnutím žalobci podle 87e odst. 4 ZPC lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 30 dní od právní moci rozhodnutí. Odvolání, jež žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal, zamítla žalovaná svým rozhodnutím ze dne 9. 11. 2022, č. j. MV-166969-4/SO-2022 (dále též: „napadené rozhodnutí“), a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdila. Obsah žaloby 2. Žalobce nejprve zrekapituloval, že předmětem nynějšího řízení je jeho žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Zamítací důvod spočívá v tom, že žalobce nepodal tuto žádost ve lhůtě 3 měsíců ode dne vstupu na území České republiky. Jádrem sporu je otázka, zda směrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále též: „směrnice 2004/38/EU“) brání vnitrostátní úpravě, podle které orgány členských států mohou žádost o pobyt z důvodu nedodržení lhůty k podání žádosti podle čl. 9 odst. 2 zmíněné směrnice zamítnout. 3. Žalobce má za to, že uplynutí tříměsíční lhůty pro podání žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu nemůže představovat zamítací důvod. Současná úprava zamítacího důvodu se totiž dostává do rozporu s unijním právem. 4. Soudní dvůr Evropské unie vykládá svobodu pohybu osob široce, zatímco výjimky a odchylky z ní naopak restriktivně; k tomu žalobce odkázal na rozsudek ze dne 3. 6. 1986, 139/85, věc Kempf. Jedná se výkladové pravidlo, které Soudní dvůr Evropské unie uplatňuje pokaždé, je-li svoboda pohybu osob jakkoliv omezována. Podle žalobce se aplikace tohoto pravidla neomezuje pouze na výhrady veřejného pořádku, bezpečnosti a zdraví, nýbrž také na jiná opatření administrativní povahy, která ve svém důsledku omezují volný pohyb osob. 5. Současné znění 87b odst. 2 ve spojení s § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 ZPC je v přímém rozporu s unijním právem, jmenovitě s čl. 9 směrnice 2004/38/ES. Ze znění tohoto článku vyplývá, že lhůta pro podání žádosti nesmí být kratší než 3 měsíce ode dne příjezdu. 6. Stanovení povinnosti podat žádost do tří měsíců odporuje smyslu a účelu čl. 9 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Jejím smyslem je poskytnout rodinným příslušníkům občanů EU dostatečný prostor, aby se rozhodli, zda chtějí dále pokračovat v pobytu s občanem EU, a také je chránit před případnými nepříznivými právními následky, které mohou pramenit z jejich nečinnosti. 7. Současná právní úprava smysl a účel čl. 9 odst. 2 směrnice 2004/38/ES proto zcela popírá. Pokud má být naplněn účel ochranné lhůty, není přípustné, aby členský stát účinky tohoto článku jednostranně omezoval tím, že nedodržení lhůty pro podání žádosti formuluje jako zamítací důvod. Rodinní příslušníci jsou tak stavěni do situace, kdy si nemohou rozmyslet, zda i po tříměsíčním pobytu na území chtějí nadále pobývat na území členského státu, aniž by se obávali o ztrátu privilegovaného postavení rodinného příslušníka občana EU. 8. Tříměsíční lhůtu nelze chápat v tom smyslu, že by její nedodržení znamenalo ztrátu získání pobytového oprávnění. Vydávání pobytových oprávnění podle hlavy IVa ZPC neprobíhá v tzv. povolovacím režimu, jehož výsledkem je konstitutivní správní akt. Právo vstupu a pobytu na území členských států totiž vyplývá přímo z primárního unijního práva, zejména z čl. 21 Smlouvy o fungování Evropské unie. Pobytové oprávnění má deklaratorní povahu, pouze osvědčuje skutečnost, že cizinec je občanem Evropské unie nebo rodinným příslušníkem občana Evropské unie a má právo pobývat na území členského státu po dobu delší než 3 měsíce. Vydání pobytové karty tak samo o sobě nezakládá oprávnění k pobytu na území členského státu. S ohledem na deklaratorní charakter pobytové karty nelze přijmout, aby nesplnění povinnosti administrativní povahy mělo za následek zamítnutí žádosti. 9. Podle čl. 9 odst. 3 směrnice 2004/38/ES může rodinný příslušník pro nesplnění povinnosti registrace podléhat jen těm sankcím, které jsou přiměřené a nediskriminační. Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 7. 1976, 118/75, věc Watson, mj. uvádí, že sankce nesmí popřít samotné jádro principu volného pohybu osob. 10. Žalobce shrnul, že ačkoli rodinní příslušníci mohou podléhat jistým sankcím, tyto musí být nediskriminační, přiměřené a nesmí omezovat právo volného pohybu osob takovým způsobem, že popírají samotné jádro tohoto práva. 11. Napadené rozhodnutí je diskriminační. Bod 5 preambule směrnice 2004/38/ES přiznává právo volného pohybu všem rodinným příslušníkům bez ohledu na jejich státní příslušnost. Současná zákonná úprava očividně činí rozdíl mezi rodinnými příslušníky, kdy osobní působnost zamítacího důvodu podle § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 ZPC je omezena jen na rodinné příslušníky, kteří nejsou občany žádného členského státu. Pouze rodinným příslušníkům, kteří jsou občani třetí země, hrozí zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu, pokud ji nestihnou podat ve lhůtě tří měsíců. 12. Žalobci není jasné, proč má být jen na základě své státní příslušnosti sankcionován za to, že nestihl splnit povinnost v zásadě administrativní povahy, která nemá vliv na vznik či zánik právního statusu rodinného příslušníka. Žalobce zdůraznil, že právo volného pohybu odvozuje od svého syna, občana České republiky. Jemu toto právo přiznává přímo primární právo Evropské unie. Z toho důvodu mají všechna vydávaná pobytová oprávnění pouze osvědčovací povahu. Pokud žalobce zakládá své právo pobývat na území České republiky s odkazem na právní postavení rodinného příslušníka občana EU, tak mu toto právo náleží po celou dobu, kdy je považován za rodinného příslušníka. 13. Správní orgán může omezit právo žalobce na volný pohyb jen s odkazem na výhrady a opatření podle čl. 27 nebo čl. 35 směrnice 2004/38/ES. Nesplnění administrativní povinnosti podat žádost v zákonem stanovené lhůtě ale neodůvodňuje vznesení výhrady veřejného pořádku či bezpečnosti, případně učinění opatření proti zneužití práva. 14. Napadené rozhodnutí je nepřiměřené. Pokud vnitrostátní úprava rozhodování cizince, zda rodinný příslušník občana Evropské unie chce přesunout těžiště svého soukromého a rodinného života na území členského státu, podmiňuje pevně stanovenou lhůtou, jejíž nedodržení sankcionuje zamítnutím žádosti, je toto svobodné rozhodování podstatným způsobem omezováno. Požadavek přiměřenosti předně spočívá v existenci rozumného vztahu proporcionality mezi použitým prostředkem a sledovaným cílem, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 5/01. Jinými slovy, použitý prostředek (zde zamítnutí žádosti) nesmí být nepřiměřený ve vztahu k zamýšlenému cíli. 15. Pokud má být právu volného pohybu osob přiznáno co nejširší uplatnění, už samotná hrozba zamítnutí žádosti z důvodu jejího opožděného podání se jeví jako nepřiměřená a postrádající hlubší odůvodnění. Prostředek kontroly přistěhovalectví v podobě zamítnutí žádosti tak zjevně není přiměřený svému cíli, obzvlášť za situace, kdy žalobce požívá práva volně pobývat na území Česky republiky díky svému postavení rodinného příslušníka. Unijní právo nevylučuje možnost členských států uložit občanům EU a jejich rodinným příslušníkům vhodnou sankci za nedodržení právních formalit, nesmí se tak však dít způsobem, kterým podstatně omezují plný výkon práva volného pohybu osob. Členské státy nemohou vyžadovat po osobách požívající právo volného pohybu, aby disponovaly vnitrostátním pobytovým oprávněním, když toto má pouze deklaratorní charakter. 16. Zamítnutí žádosti žalobce pro nesplnění lhůty k jejímu podání také ohrožuje samotnou podstatu práva pobytu žalobce, které mu odvozeně