17 Az 18/2025 – Krajský soud v Plzni

17 Az 18/2025- 46 - text  7 17 Az 18/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: R. B. pobytem v ČR v ZZC Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Milady Horákové 13, Brno 602 00 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra - odbor azylové a migrační politiky Praha, IČ 00007064, pošt. schr. 21/OAM, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2025, č. j. OAM-408/ ZA-ZA11-D07-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 29. 4. 2025, č. j. OAM-408/ZA-ZA11-D07-2025, žalovaný rozhodl podle čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“) tak, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět je Spolková republika Německo. Důvodem pro uvedený postup žalovaného byla skutečnost, že dne bylo ze systému EURODAC zjištěno, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu ve Spolkové republice Německo dne 5.7.2013. Byly tedy splněny podmínky pro postup podle čl. 24 odst. 1 Dublinského nařízení, který stanovuje, že pokud se členský stát, na jehož území se osoba podle čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) zdržuje bez povolení k pobytu, a v němž nebyla podána žádná nová žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že je příslušný jiný členský stát v souladu s čl. 20 odst. 5 a čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d), může tento jiný členský stát požádat o přijetí této osoby zpět. S ohledem na to požádal žalovaný Spolkovou republiku Německo o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal na jejich území. Dne 17. 04. 2025 obdržel správní orgán informaci, že Spolková republika Německo uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu výše jmenovaného podle čl. 18 odst. 1 písm. d) Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013. 2. Žalovaný se s ohledem na čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec Dublinského nařízení zabýval skutečností, zda v případě Spolkové republiky Německo existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, jež by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. V té souvislosti vycházel z informace Ministerstva vnitra OAMP ze dne 5. 12. 2024 týkající se azylového systému ve Spolkové republice Německo a konstatoval, že v souladu s Dublinským nařízením je tato země povinna objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Na úrovni EU nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, jež by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, stejně tak Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Spolkové republiky Německo. Státní moc Německa dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Spolková republika Německo ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, jež dohlížejí na dodržování těchto práv. Spolková republika Německo je rovněž považována za bezpečnou zemi původu nejen ČR, ale i ostatními státy EU. Žalovaný byl toho názoru, že nelze hovořit o systematických nedostatcích, jež by vedly k nelidského či ponižujícímu zacházení. Případné selhání jednotlivců vyloučit ale nemůže. II. Žaloba 3. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou. V ní namítl, že podal žádost o mezinárodní ochranu z toho důvodu, že v ČR žije jeho nezletilý postižený syn, který je občanem ČR a o kterého žalobce skutečně pečuje. Je rodinným příslušníkem svého syna ve smyslu ust. § 15a/1 písm. b) z.č. 326/1999 Sb. Na žalobce se tedy mimo jiné vztahují i práva a povinnosti rodinného příslušníka občana EU, vyplývající ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29.04.2004 (dále jen „Směrnice“). Žalobce však právo pobytu rodinného příslušníka občana EU – svého syna, vyplývající ze Směrnice i z české právní úpravy, nemůže uplatnit, protože nemá platný cestovní doklad, což je podmínka podle čl. 10/2 písm. a) Směrnice a rovněž i podle § 87b/3 písm. a) ve spojení s § 87a/2 písm. a) z.č. 326/1999 Sb. Platný cestovní doklad žalobce nemá z toho důvodu, že Turecká republika, jejíž je občanem, žádá o jeho vydání, přičemž však soudy v ČR rozhodly, že jeho vydání není přípustné. Žalobci zjevně nezbývá jiná možnost k realizaci rodinného života se synem na území ČR, než žádost o mezinárodní ochranu z humanitárních důvodů v ČR. Tyto humanitární důvody existují pouze na území ČR a mohou být důvodem pro udělení azylu pouze pro orgány ČR. Z hlediska orgánů Spolkové republiky Německo jsou tyto důvody irelevantní a pokud by o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu skutečně měla rozhodovat Spolková republika Německo, je zjevné, že žádost bude zamítnuta. Žalobce proto namítá, že žalovaný se vůbec nezabýval tím, že v důsledku rozhodnutí napadeného touto žalobou bere žalobci možnost kladného vyřízení jeho žádosti. 4. Žalobce má za to, že z hlediska mezinárodního práva je třeba považovat napadené rozhodnutí za vyhoštění, protože je jím nucen k opuštění území České republiky, kde realizuje rodinný život se svým synem. Fakticky se tedy jedná o vyhoštění. Z hlediska vnitrostátních záruk práv vyhošťovaného cizince je pro věc žalobce podstatné ust. § 119/2 a 119a/2 z.č. 326/1999 Sb. Tato ustanovení poskytují ochranu rodinného a soukromého života vyhošťovaných cizinců, což je podstatné právě ve věci žalobce, který o mezinárodní ochranu žádá z důvodů ochrany svého rodinného života s nezletilým a postiženým synem, který žije na území ČR, kdy žalobce z důvodů na něm nezávislých nemůže získat cestovní doklad Turecké republiky, a proto nemůže dosáhnout sloučení se synem jiným postupem než žádostí o mezinárodní ochranu. Žalobce namítá, že ačkoli je fakticky vyhošťován, žalovaný se dopadem svého rozhodnutí do žalobcova rodinného a soukromého života se synem vůbec nezabýval. Žalobce žádá o mezinárodní ochranu v ČR z důvodu soužití s nezletilým synem. Syn žalobce je D. A. B., nar. X., který žije s matkou, bývalou manželkou žalobce. Syn žalobce je autista s mentální retardací a žalobce se chce o syna osobně starat, což mu jeho bývalá manželka v maximálním rozsahu umožňuje, protože syn má otce rád a chce s ním být v co nejbližším kontaktu. Podle žalobce se jedná o mimořádnou rodinnou situaci hodnou zvláštního zřetele, která by mohla být důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů, což však napadené rozhodnutí znemožňuje, protože příslušnost k posouzení žádosti přenáší na Spolkovou republiku Německo, která nemá povinnost přihlížet k rodinné situaci existující na území ČR. 5. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí, které ho nutí k vycestování z území ČR, není v nejlepším zájmu jeho syna ve smyslu čl. 3/1 Úmluvy o právech dítěte. V nejlepším zájmu syna není ani to, aby o žalobcově žádosti rozhodovaly orgány jiného státu než ČR. Vzhledem ke skutečnostem popsaným v bodě 2. a 3.výše je tedy zřejmé, že synovi žalobce hrozí v případě výkonu napadeného rozhodnutí značná a nepřiměřená újma. III. Vyjádření žalovaného 6. Žalovaný s žalobou nesouhlasil s tím, že se nedomnívá, že by při svém rozhodování porušil některá ustanovení zákona o azylu, správního řádu či mezinárodní závazky České republiky. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu dne 5. 7. 2013 ve Spolkové republice Německo. Spolková republika Německo je tak příslušná k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a je rovněž povinna přijmout výše jmenovaného zpět na své území v souladu s postupem dle čl. 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. S ohledem na uvedené skutečnosti správní orgán požádal dne 14. 4. 2025 Spolkovou republiku Německo o přijetí žadatele o udělení mezinárodní ochrany zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou jmenovaný podal v ČR. Dne 17. 4. 2025 obdržel správní orgán informaci, že Spolková republika Německo uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu výše jmenovaného žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce již byl dne 12. 5. 2025 transferován do Německa. Přesto však není ani omezeno právo žalob ce na spravedlivý proces, navíc s možnou účastí zastoupení advokátem, jako v tomto případě. Nelze slučovat extradiční říze