17 Az 21/2025 – Krajský soud v Plzni

17 Az 21/2025- 54 - text  8 17 Az 21/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: B. M. zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům z. s., se sídlem Poděbradská 173/15, Praha 190 00 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky Praha, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2025 č. j. OAM-424/ZA-ZA12-P15-2024, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2.4.2025, č.j. OAM-424/ZA-ZA12-P15-2024 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 2. 4. 2025 č. j. OAM-424/ZA-ZA12-P15-2024, žalovaný rozhodl tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje. II. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal, že se žalovaný zcela nedostatečně vypořádal s obavami žalobce z výkonu povinné vojenské služby, v rámci níž by mohl být nucen se účastnit ruské agrese vůči Ukrajině. V rámci odůvodnění rozhodnutí žalovaný selektivně pracoval s podklady pro rozhodnutí a přehlížel informace podporující žalobcovy obavy. Žalovaný se zároveň nijak nevěnoval vyhodnocení obav z pronásledování na základě rodinné příslušnosti. Žalobce se domnívá, že naplňuje důvody pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu, neboť mu hrozí vážná újma v podobě trestání za odepření účastí ve válce na Ukrajině, a zároveň naplňuje důvody pro udělení azylu dle § 12 zákona o azylu, neboť mu hrozí pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině. 3. Žalobce označil za překonaný názor žalovaného, podle něhož „branná povinnost a vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem.“ Kvalifikační směrnice EU 2011/95/EU v čl. 9 definuje pojem pronásledování jako „trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v či 12 odst. 2“. Zmíněný čl. 12 odst. 2 pak jako takové zločiny nebo jednání definuje zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, vážné nepolitické zločiny čl činy v rozporu se zásadami a cíli OSN. Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024 čj. 40 Az 1/2024-28 účast na válce na Ukrajině lze považovat za jednání ve smyslu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice. Argumentace napadeného rozhodnutí je podle žalobce navíc vnitřně rozporná, když žalovaný nejprve stanoví, že účast v ruské armádě je základní státoobčanská povinnost, a nelze ji tedy považovat za pronásledování, následně však provádí posouzení pravděpodobnosti, že žalobce bude v rámci vojenské služby nasazen do bojů na Ukrajině, z čehož vyplývá, že sám žalovaný vojenskou službu a s ní související možnost účasti na ruské agresi vůči Ukrajině, za pronásledování považuje. 4. Podle žalobce žalovaný na základě podkladů uvádí, že od počátku invaze se objevovaly rozporuplné informace o účasti branců v bojových operacích na Ukrajině v rámci výkonu základní vojenské služby, kdy jsou nasazováni jako ostraha hranic v Belgorodské, Kurské a Brjanské oblasti na hranicích s Ukrajinou dle Informace Finské imigrační služby z 22. 8. 2024, kdy jsou pravidelně pod palbou, přesto žalovaný dochází k závěru, že v případě žalobce neexistuje přiměřená pravděpodobnost, že by byl jakožto branec vykonávající základní vojenskou službu nasazen do bojů na Ukrajině. Tento závěr tak podle žalobce nemá oporu ve spise, existuje přiměřená pravděpodobnost nasazení žalobce do bojů proti Ukrajině. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019 čj. 5 Azs 207/2017-36 „... standard přiměřené pravděpodobnosti, což znamená, že tato možnost musí být reálná, nikoliv pouze hypotetická, rozhodně však nemusí dosahovat či přesahovat 50 %“. I výkon podpůrných úkolů je podílením se na páchání válečných zločinů, jak vyplývá z bodu 46. rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 26. 2. 2015 ve věci C-472/13, Shepherd proti Bundesrepublik Deutschland. 5. Žalovaný podle žalobce z informací vyvozuje zcela opačné závěry, než které tyto informace poskytují. Žalovaný nejprve připouští, že dochází k tlaku a přesvědčování branců k podpisu smlouvy, následně uvádí některé z dostupných prostředků nápravy v případě donucení k podpisu smlouvy (Informování o svých právech, stížnost či žaloba k nadřízeným orgánům), přičemž však uvádí, že tyto prostředky nápravy nejsou účinné a zrušení již podepsané smlouvy je málo pravděpodobné. Závěrem žalovaný odkazuje na jeden konkrétní případ, kdy vlivem medializace bylo matce brance přislíbeno zneplatnění smlouvy. Na základě tohoto jediného případu pak žalovaný uzavírá, že nelze dojít k závěru, že by branci neměli možnost obstarat si informace o svých právech a domoci se svých práv. Žalobce poukázal na Informaci Finské imigrační služby z 22.8.2024, která uvádí, že kromě výhružek jsou branci k podepsání smlouvy dohnáni například lstí, kdy „voják ve skutečnosti nevěděl, že podepisuje smlouvu o nájemní službě v armádě. Navíc existují případy, kdy člověk smlouvu nepodepsal sám, ale udělal to za něj někdo jiný, a onen člověk se o podepsání smlouvy dozvěděl až dodatečně.“ Informace popisuje, že dochází i k případům fyzického násilí. Žalovaný zde podle žalobce rovněž pominul standard přiměřené pravděpodobnosti. 6. Podle žalobce se žalovaný nevypořádal s námitkami žalobce obsaženými ve vyjádření ze dne 14. 2. 2025, podle nichž žalovaný nijak nereagoval na doložení povolávacího rozkazu žalobci, což je podle žalobce důkazem, že probíhají snahy povolat ho k výkonu vojenské služby. Pokud jej žalobce nepřevezme, bude považován za doručený odesláním do žalobcovy datové schránky v portálu Gosuslugi a na žalobce se budou vztahovat sankce spojené s vyhýbáním se odvodu. 7. Nejzávažnějším opomenutím podle žalobce je okolnost, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s obavami žalobce z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu z důvodu rodinné příslušnosti k jeho otci M. M., který dne 27. 2. 2022 vyšel na Rudé náměstí v Moskvě s plakátem „Ne válce na Ukrajině.“. Žalovaný měl přitom k dispozici vyjádření žalobce z 9. 5. 2024, z něhož vyplývá, že protiválečné protesty jsou v Rusku trestněprávně postihnutelné, a dále informaci, že žalobce se obává pronásledování jakožto syn člověka vymezujícího se vůči ruskému režimu, ohroženého trestním postihem. Žalovaný striktně odděloval situaci žalobce a dalších členů rodiny, přitom sociální skupinou ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu může být právě rodina. Žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12.11. 2019, čj. 30 Az 37/2018-73, podle něhož v řízení o mezinárodní ochraně je třeba v případě rodinných příslušníků posuzovat jejich žádosti nikoliv individuálně, ale vyhodnotit, zda aktivity či názory žadatele nemohou být přičítány i jeho rodinným příslušníkům: “Žalovaný v tomto směru zcela striktně odděloval situaci žalobkyň a dalších členů jejich rodiny. Nijak nezohlednil možné vazby, které mohou vyplývat již jen z objektivní skutečnosti, že se jedná o členy jedné rodiny. Lze konstatovat, že společnost vnímá tuto jednotku jako jeden celek a dlužno dodat, že žalobkyně již v průběhu správního řízení upozorňovaly, že v zemi jejich původu je běžné, aby činy a zastávání určitých názorů jistými členy domácnosti (převážně ve vztahu otec/matka - potomci) byly přičítány i ostatním rodinným příslušníkům. Žalovaný však tato vyjádření zcela opomenul.“ Dále i dle rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 1 Az 25/2016, je v případě rodinných příslušníků nutno posuzovat jejich obavy vycházející z dopadů pronásledování jednoho rodinného příslušníka na jiné členy rodiny: „V dané věci se nejedná o situaci, kdy by žalobci podávali žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze z titulu příbuzenského poměru k X, či z důvodu sloučení rodiny. Žalobci od počátku řízení poukazují na dopady pronásledování X na jejich život, a odvozují tedy své obavy z pronásledování nikoliv pouze od svého postavení rodinných příslušníků X., ale od faktických dopadů pronásledování směřovanému vůči němu. Pokud žalobci na tyto dopady upozorňovali, žalovaný měl v řízení pečlivě posoudit, zda negativní dopady na jejich život, způsobené tvrzeným pronásledováním vůči X, již nezakládají svojí intenzitou či ve svém souhrnu opodstatněné obavy z pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný nicméně pouze konstatoval, že tvrzené pronásledování se netýkalo přímo žalobců. Situaci žalobců je třeba posuzovat v kontextu informací o zemi původu a to také ve vztahu k možnosti žalobců jakožto rodinných příslušníků X dovolat se pomoci u státních orgánů.“ Žalovaný byl podle žalobce povinen jednak identifikovat azylový příběh otce žalobce a následně si opatřit příslušné podklady, na základě nich