2 As 48/2008 — Nejvyšší správní soud

17 A 52/2025- 63 - text  7 17 A 52/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: P. K. proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, 306 13 Plzeň v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2025, č. j. PK-DSH/7545/25, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a současně bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, Odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků ze dne 3 4. 2025, č. j. MMP/162463/25, kterým byl žalobce uznán vinným z naplnění skutkové podstaty přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2023, v souvislosti s porušením ust. § 53 odst. 2 téhož zákona, neboť dne 15.9.2024 v době nejméně od 10:04 do 10:08 hod. žalobce jako řidič motorového vozidla zn. Škoda RZ X. neoprávněně stál s předmětným vozidlem v Plzni, na chodníku přiléhajícímu j vozovce pozemní komunikace ulice Zikmunda Wintra, v blízkosti domu čp. 23, kde to není dovoleno dopravní značkou. Za přestupek byl uložen žalobci správní trest pokuty ve výši 2.000,- Kč a zároveň mu byla rozhodnutím uložena povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2.500,- Kč. II. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný rozhodl takzvaně „od stolu", aniž by si fakta ověřil vlastním šetřením přímo na místě za přítomnosti žalobce. V oznámení MP č.j. 2024/63763 ze dne 15.9.2024 MP uvádí, že se jedná o podezření. Z toho vyplývá, že sama MP nemá jistotu, že vozidlo žalobce stálo na chodníku. 3. Žalovaný podle žalobce neprokázal, že místo, na kterém žalobce stál se svým vozidlem, je chodník. Žalobce připomněl, že v platné právní úpravě není pojem chodník" definován. Jedná se o úzký pás komunikace vedoucí podél silnice, který umožňuje bezpečný a plynulý pěší provoz. Rozhodujícím definičním znakem je účel komunikace, nikoliv její stavebně a dopravně technické uzpůsobení. Ani údaje z katastru nemovitosti nejsou určující. Pro posouzení konkrétní plochy je rozhodující faktický stav na místě. K tvrzení žalovaného, že plocha je tvořena zámkovou dlažbou, která je odlišná od struktury ostatní komunikace, která je asfaltová, a je tak pouhým pohledem zjevné odlišné funkční využití těchto ploch, žalobce uvedl, že stavebně technické řešení ploch neznamená, že se jedná o chodník, a odkázal na rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2008, 2 As 48/2008-58: „Za rozhodující definiční znak označil krajský soud účel komunikace, nikoliv její stavebně a dopravně technické uzpůsobení. Smyslem chodníku je totiž to, aby byla chodcům umožněna bezpečná a pohodlná chůze mimo vozovku tak, aby nebyli ohroženi dopravními prostředky a sami neomezovali účastníky silničního provozu.“ Dále žalobce poukázal na usnesení NSS ze dne 2. 6. 2023, 4 As 211/2022-24: „krajský soud uvedl, že podstatou sporu bylo, zda plocha, kde stálo vozidlo žalobkyně, byla chodníkem a zda měly správní orgány dostatek podkladů pro závěr, že se o chodník jednalo. Dále uvedl, že v zákonné úpravě definice pojmu „chodník" absentuje. Zdůraznil však, že důkazní břemeno v tomto ohledu nesl správní orgán. K pojmu „chodník" dále obsáhle citoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008-58. Zdůraznil, že se jedná o úzký pás komunikace vedoucí podél silnice, který na druhé straně hraničí s nemovitostí, umožňuje bezpečný a plynulý pěší provoz. Rozhodujícím definičním znakem byl tedy účel komunikace, nikoli její stavebně a dopravně technické uzpůsobení. Ani údaje z katastru nemovitostí nejsou určující. Závěry správních orgánů o tom, že se jedná o chodník, musí být zcela jednoznačné a přesvědčivé. Nebyla vyřešena podstata sporu, tj. zdali vozidlo stálo na chodníku, který by byl využíván chodci. Tuto skutečnost totiž správní orgány přesvědčivě neprokázaly. Samotné vydláždění předmětného místa stejnou dlažbou jako na přilehlém chodníku pak není rozhodné.“ Žalovaný opírá svoje tvrzení, že se jedná o chodník o jím uváděné důkazy, a to oznámení Městské Policie o podezření ze spáchání přestupku ze dne 15. 9. 2024 a mapový podklad z geografického systému města Plzně – Marushka. Podle žalobce z fotodokumentace pořízené MP Plzeň na místě vyplývá, že vozidlo žalobce stálo mimo chodník, který je definovaný šířkou 2,5 m. Podle systému Marushka jde o typ komunikace – chodník v ulici Zikmunda Wintra č. C 4307 o délce 112, 5 m a šířce 2,5 m. V tomto podélném směru je před zpevněnou plochou odbočky na zpevněnou komunikaci na soukromý pozemek chodník snížen a upraven jako bezbariérový. Do tohoto prostoru vozidlo žalobce nezasahovalo žádnou svojí částí. Vozidlo žalobce umožňovalo užívání chodníku chodcům bez jakéhokoliv omezení, což dokazuje fotodokumentace pořízená MP. 4. Žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného v napadeném rozhodnutí, podle něhož vozidlo žalobce mohlo omezit chodce v užití tohoto místa za účelem zkrácení délky přecházení přes vozovku na protější chodník. Toto je podle žalobce v rozporu s výkladem žalovaného, jak je (má být) přechod z jednoho chodníku přes vozovku pozemní komunikace na druhý chodník provedený. To jest jako bezbariérový přechod zpevněných ploch z jednoho chodníku přes vozovku pozemní komunikace na druhý chodník, a to zejména pro vozíčkáře nebo rodiče s kočárkem. V místě, kde vozidlo žalobce stálo, takto zpevněná plocha není v příčném směru od vozovky pozemní komunikace upravena. Je zde normální výška chodníku neumožňující bezpečný přechod chodců. Odkaz žalovaného na možnost zkrácení délky přecházení přes vozovku mimo k tomuto účelu upravené chodníky (přechody pro chodce) dle názoru žalobce vytváří nebezpečný precedent pro bezpečnost chodců. Dále žalobce uvádí, že na místě, kde stálo vozidlo žalobce, a ani na kolmé protilehlé protější straně, nejsou zpevněné plochy upraveny tak, aby umožňovaly chodcům bezpečný přechod přes asfaltovou jednosměrnou komunikaci. 5. Podle žalobce ani neexistence dopravní značky neznamená v tomto případě, že plocha, na níž stálo vozidlo žalobce, je chodník. 6. Podle žalobce plocha, kde stálo vozidlo žalobce dne 15.9.2024, je běžně využívána k odstavení vozidla i jinými řidiči, což dokládal žalobce fotodokumentací přiloženou k dopisu ze dne 18.12.2024. Žalobce uvedl, že má velmi dobré znalosti z dané lokality, neboť zde bydleli rodiče manželky, konkrétně ještě v září r. 2024, tedy v inkriminované době. Plochu, na níž stálo vozidlo žalobce, chodci nevyužívali (nevyužívají) a neplnila (neplní) účel chodníku. Plocha byla a je využívána k zaparkování vozidel mimo jiné zejména k nakládce a vykládce zboží do vchodů domů. 7. Žalobce v žalobě také uváděl, že předmětného dne žalobce stál na stejné ploše po dobu max 10 minut, a to z důvodu vyložení a odnesení nákupu pro imobilní tchyni bydlící v č.p. Z. W. X. III. Vyjádření žalovaného a napadené rozhodnutí 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí a plně odkázal na napadené rozhodnutí. V něm žalovaný uvedl: „stávající právní úprava definici pojmu „chodník“ neobsahuje. Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j.: 2 As 48/2008-58 ze dne 31.7.2008 (dostupný na www.nssoud.cz) uvádí, že „nemůže být sporu o tom, že chodník představuje jednu z forem komunikace. Samotný zákon o pozemních komunikacích tuto kategorii místních komunikací vymezuje jako komunikace nepřístupné provozu silničních motorových vozidel nebo na kterých je umožněn smíšený provoz. Podle ustanovení § 3 odst. 1 cit zákona „o zařazení pozemní komunikace do kategorie dálnice, silnice nebo místní komunikace rozhoduje příslušný silniční správní úřad na základě jejího určení, dopravního významu a stavebně technického vybavení. Dále je v citovaném rozsudku uvedeno: „Podle ustanovení § 44 odst. 1 tohoto zákona se v řízení rozhoduje podle správního řádu. Z toho je možno usoudit, že u místních komunikací, silnic a dálnic nepostačuje - na rozdíl od účelových komunikací - pouhé naplnění faktických znaků stanovených v zákoně, ale je dále třeba, aby byly platně zařazeny do určité kategorie. Pokud by tedy v daném případě předmětný pozemek, kde žalobce zaparkoval vozidlo, byl zařazen do zmiňované kategorie místních komunikací, bylo by předmětné sankční rozhodnutí v zásadě vydáno v souladu se zákonem a pokud by odpovídalo i ostatním podmínkám, standardně vyžadovaných v právním státu (zejména respektování proporcionality sankce), muselo by uspět i v následném soudním přezkumu. Je však na správním úřadu, aby tvrdil, že daná komunikace je skutečně chodníkem, a aby pro toto tvrzení obstaral nezbytné důkazy“. Nejvyšší správní soud tedy judikoval, že ve správním řízení musí být postaveno najisto, že se jedná o chodník, a toto důkazní břemeno nese správní orgán. Odvolací správní orgán je toho názoru, že v řízení by