35 A 16/2026 – Krajský soud v Plzni

35 A 16/2026- 25 - text  7 35 A 16/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janem Šmakalem ve věci žalobce: V. O., narozený X, státní příslušník X, posledním známým pobytem Zařízení pro zajištění cizinců Balková, zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 25, Praha, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, sídlem Nádražní 2, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. KRPP-52994-9/ČJ-2026-030022 ze dne 12. 4. 2026, takto: I. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje č. j. KRPP-52994-9/ČJ-2026-030022 ze dne 12. 4. 2026 se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 269 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Petra Václavka do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Řízení před správními orgány 1. Žalobce byl dne 12. 4. 2026 odepřen vstup na území Německé republiky a byl zajištěn podle zákona o policii. Důvodem byl záznam v Schengenském informačním systému o povinnosti opustit území států EU a zároveň absence oprávnění k pobytu na území ČR. 2. Krajské ředitelství policie rozhodlo o zajištění žalobce podle § 124b odst. 1 písm. c), neboť byl evidován v SIS na základě návratového rozhodnutí Nizozemska ze dne 30. 5. 2025 s lhůtou k vycestování do 26. 7. 2025. Žalobce tuto povinnost nesplnil a od 27. 7. 2025 pobýval na území neoprávněně. Krajské ředitelství konstatovalo, že žalobce nemá na území ČR žádný pobyt ani vazby, pouze projížděl. Sám uvedl, že cestoval do Itálie za nemocnou matkou a v ČR neměl rodinu ani ubytování. 3. Žalovaná neuložila zvláštní opatření, protože žalobce neměl adresu, finanční prostředky ani jiné zázemí a již dříve nerespektoval povinnost vycestovat. Uzavřela, že neexistovala záruka, že by dobrovolně vycestoval. Doba zajištění byla stanovena na 45 dnů s ohledem na nutnost zajistit souhlas příslušných orgánů k vycestování. Žalobce měl platný ukrajinský pas, jeho totožnost byla zjištěna a vycestování bylo podle žalované organizačně proveditelné. Zároveň žalobce uvedl, že má i ruské občanství, takže i z toho pohledu zřejmé, že se může vrátit. II. Řízení před soudem Žaloba 4. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil žalobou. Namítl, že žalovaná neodůvodnila, proč nelze použít zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Vycházela jen z toho, že žalobce v minulosti nevycestoval, což samo o sobě nepostačuje. Nebylo prokázáno, že by věděl o rozhodnutí nizozemských orgánů ze dne 30. 5. 2025, které mu ukládalo vycestovat do 26. 7. 2025. Ve spise podle něj chybějí údaje o doručení tohoto rozhodnutí i o tom, jak se o něm měl dozvědět. Žalobce zdůraznil, že po předání z Německa spolupracoval s policií a nesnažil se vyhnout řízení. Dovozovat z jeho jednání úmyslné maření vycestování proto považoval za nesprávné. 5. Zpochybnil také samotnou možnost vycestování. Uvedl, že je občanem Ukrajiny, pochází z Melitopolu a žil též na Krymu, a že návrat do oblasti zasažené válkou není reálně možný. Odkazoval na stanoviska správních orgánů i judikaturu, podle nichž nelze žádnou část Ukrajiny považovat za bezpečnou ani předpokládat vnitřní přesídlení. Rozporoval rovněž závěr, že má ruské občanství. Uvedl, že nikdy ruský pas neměl a ve spise je veden výhradně jako občan Ukrajiny s platným ukrajinským pasem. Podle žalobce tedy žalovaná neprokázala ani účel zajištění, ani reálný předpoklad vycestování. Vyjádření žalované 6. Žalovaná uvedla, že vycházela ze záznamu v Schengenském informačním systému, podle něhož bylo Nizozemskem dne 30. 5. 2025 vydáno rozhodnutí o navrácení, přičemž žalobce ve stanovené lhůtě do 26. 7. 2025 nevycestoval a pobýval na území neoprávněně. K námitce nedostatečného posouzení zvláštních opatření žalovaná uvedla, že se touto otázkou zabývala a vycházela z individuálních okolností případu. Zdůraznila, že záznam v SIS je pro členské státy závazný a že z chování žalobce, který nerespektoval uloženou povinnost vycestovat, vyplývala důvodná obava, že by zvláštní opatření nebyla účinná. 7. K otázce realizovatelnosti vycestování žalovaná uvedla, že ji dostatečně posoudila již v napadeném rozhodnutí. Vycestování je alespoň potenciálně možné. Návratová směrnice nevyžaduje, aby byly před zajištěním vždy nejprve uloženy mírnější prostředky, pokud lze důvodně předpokládat jejich neúčinnost nebo ohrožení výkonu vyhoštění. Dále žalovaná uvedla, že předchozí stanovisko Ministerstva vnitra o nemožnosti návratu na Ukrajinu bylo ke dni 1. 4. 2026 zrušeno, a nelze z něj proto vycházet. Tvrzení o nerealizovatelnosti vycestování proto považovala za neopodstatněné. 8. K námitce týkající se obsahu protokolu o podání vysvětlení žalovaná uvedla, že žalobce byl řádně poučen, měl zajištěného tlumočníka do ruského jazyka, jemuž rozuměl, a obsah protokolu vlastnoručně podepsal bez výhrad. Vyjádření o jeho dvojím občanství proto považovala za věrohodné. III. Procesní úvahy soudu 9. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora EU ve věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid ze dne 8. 11. 2022 se krajský soud nemůže omezit na přezkum zákonnosti rozhodnutí o zajištění v mezích žalobních bodů. Musí přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. 10. Těmto závěrům Soudního dvora je třeba rozumět v tom smyslu, že krajský soud není vázán žalobními body (výjimka z § 75 odst. 2 s. ř. s.) a nad jejich rámec zohlední skutkové a právní otázky, které v řízení vyšly najevo. To jsou otázky, které vyplynuly z obsahu spisu, popřípadě z průběhu řízení, byť třeba na základě aktivity soudu. Oproti tomu soud není oprávněn bez omezení vyhledávat a ověřovat každý možný důvod nezákonnosti a verifikovat každou jednotlivou rozhodnou otázku. Přezkumná povaha řízení a zásadní uplatnění projednací zásady vyplývající z použitelného vnitrostátního práva stále (ještě) odpovídají požadavkům Soudního dvora. Správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění cizince, pokud v řízení vyjdou najevo. 11. V souzené věci vyšla najevo otázka platnosti povolení k pobytu žalobce v Polsku i otázka jeho ochoty se dobrovolně do Polska vrátit. IV. Posouzení věci 12. Žaloba je důvodná. V případě žalobce bylo sice vydáno nizozemské rozhodnutí o navrácení, žalobce však je držitelem platného pobytového oprávnění v Polsku. Bylo tedy povinností policie umožnit žalobci dobrovolný návrat do Polska, nikoliv ho zajistit za účelem vycestování na Ukrajinu. 13. Podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců může policie zajistit na dobu nezbytně nutnou neoprávněně pobývajícího cizince staršího 15 let za účelem jeho vycestování mimo jiné, jestliže - uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, a zároveň - nelze účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování. 14. Tato úprava vychází z čl. 15 návratové směrnice 2008/115/ES, podle níž je cizince možné zajistit za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě, že (b) dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje. 15. Podle čl. 6 odst. 1 návratové směrnice platí, že členské státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny výjimky uvedené v odstavcích 2 až 5. Podle čl. 6 odst. 2 směrnice platí, že státní příslušníci třetí země, kteří neoprávněně pobývají na území členského státu a kteří jsou držiteli platného povolení k pobytu nebo jiného povolení zakládajícího oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem, jsou povinni neprodleně odejít na území tohoto jiného členského státu. Pokud dotčený státní příslušník třetí země nesplní tento požadavek nebo pokud je bezodkladný odchod státního příslušníka třetí země vyžadován z důvodů veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti, použije se odstavec 1. Uplynutí lhůty k dobrovolnému vycestování 16. V řízení nebylo dostatečně zjištěno, že žalobce neuposlechl nizozemské rozhodnutí o navrácení. Důvody jsou ovšem jiné, než žalobce namítal: záznam v Schengenském informačním systému má zásadně určující, byť ne zcela rozhodnou povahu. Zásadně tak lze vycházet z toho, že záznam je správný. 17. Nařízení č. 2018/1860 předpokládá, že cizinec není navracen do členské země s posledním oprávněním k pobytu, ale především přímo do země původu. Členské státy proto vkládají do SIS záznamy o státních příslušnících třetích zemí, na něž se vztahuje rozhodnutí o navrácení, za