6 Ads 45/2008 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 45/2008- 50 - text 6 Ads 45/2008 - 50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Ing. E. P., CSc., zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem, se sídlem Husova 401, Třinec, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 5. 2007, ve věci starobního důchodu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 21 Cad 141/2007 - 28 ze dne 13. 12. 2007, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2007, č. j. 21 Cad 141/2007 - 28, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 21 Cad 141/2007 - 28 ze dne 13. 12. 2007, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované č. X ze dne 11. 5. 2007, jímž žalovaná rozhodla podle ustanovení § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zákon o důchodovém pojištění“), o přiznání starobního důchodu stěžovateli. V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že krajský soud podle jeho názoru nesprávně posoudil otázku hodnocení jeho doby studia na Moskevském institutu oceli a slitin v letech 1962 až 1965. Krajský soud podle stěžovatele nesprávně konstatoval, že se stěžovatel předčasně dovolává postupu podle čl. 4 odst. 1 Dohody mezi Československou republikou a SSSR o sociálním zabezpečení ze dne 2. 12. 1959 (publikována pod č. 116/1960 Sb.), neboť podle cit. článku posouzení účasti na důchodovém pojištění je závislé na řešení ve vnitrostátním právním předpisu té smluvní strany, na jejímž území byla příslušná činnost vykonávána, a z tohoto důvodu je vliv studia žalobce na území dnešní Ruské federace na účast na důchodovém pojištění závislý na řešení této otázky v ruských právních předpisech. Stěžovatel namítá, že takové hodnocení je v rozporu s čl. 4 citované dohody, neboť pomíjí skutečnost, že ustanovení čl. 4 odst. 1 dohody výslovně uvádí, že při přiznávání důchodů se započítávají doby zaměstnání na území obou států, aniž jejich započtení podmiňuje požadavkem, aby takové doby byly započitatelné také podle právního řádu či rozhodnutí orgánů státu, na jehož území byla příslušná činnost vykonávána (zde právní řád či rozhodnutí orgánů Ruské federace). Dále stěžovatel namítá, že ustanovení čl. 4 odst. 2 dohody je rozhodné jen pro určení délky doby zaměstnání, tedy v případě stěžovatele pro určení, po jakou dobu trvalo studium stěžovatele v SSSR, aniž by bylo opět nutné, aby o této délce doby zaměstnání rozhodoval cizí nositel pojištění. Z těchto důvodů má stěžovatel za to, že i s ohledem na rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 24 001/02 - 03 ze dne 23. 7. 2002 je doba studia stěžovatele v SSSR jednoznačně vymezena jako doba od 1. 9. 1962 do 18. 6. 1965, a jsou tak u něj splněny podmínky ustanovení § 13 odst. 2 a ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Stěžovatel rovněž poukázal na ustanovení § 85 odst. 1 písm. f) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se prokazuje doba studia na středních, vyšších odborných a vysokých školách v cizině rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy o tom, že studium na těchto školách je postaveno na roveň studia na středních, vyšších odborných a vysokých školách v České republice. Stěžovatel z tohoto ustanovení procesního předpisu vyvozuje, že posouzení, zda doba jeho studia v SSSR je dobou rozhodnou pro důchodové nároky, je výlučně věcí rozhodnutí orgánů České republiky, nikoliv věcí orgánů cizího státu, jak naznačuje ve svém rozhodnutí krajský soud. Stěžovatel ostatně takovým rozhodnutím příslušného orgánu disponuje (výše zmíněné rozhodnutí ministerstva školství). Stěžovatel dále poukázal na právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 23. 3. 2005 ve věci sp. zn. 6 Ads 40/2003, který prezentoval již v řízení o žalobě a k němuž se krajský soud vůbec ve svém rozhodnutí nevyslovil. Konečně pak stěžovatel poukázal na to, že rozhodnutí krajského soudu zakládá nerovnost stěžovatele ve vztahu k jiným příjemcům dávek důchodového pojištění, jimž doba studia v Moskvě ve stejné době byla zohledněna. Žalovaná se k podstatě kasačních námitek ve svém vyjádření nevyslovila, pouze vyjádřila plné ztotožnění s argumentací krajského soudu. Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadl rozhodnutí žalované žalobou, v níž namítal, že v letech 1962 - 1965 studoval na Moskevském institutu oceli a slitin. Tato doba mu přitom nebyla započítána jako doba studia na vysoké škole. Přitom byl do Moskvy vyslán jako vládní stipendista tehdejším ministerstvem školství po ukončení druhého ročníku Vysoké školy báňské v Ostravě za účelem získání vzdělání v oboru automatizace hutnictví, tj. oboru, který v té době nebyl v Československu vyučován. Poukázal rovněž na to, že mu studium v Moskvě bylo uznáno v roce 2002 Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy jako studium na české vysoké škole. Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítla obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 3 Ads 45/2003, který podle jejího názoru řešil případ obdobný, a je tudíž použitelný na případ stěžovatele. Žalovaná zastává názor, že přijetím zákona č. 425/2003 Sb. došlo novelizací ustanovení § 13 zákona o důchodovém pojištění účinnou od 1. 1. 2004 ke změně hodnocení doby studia tak, že doba studia před rokem 1996 se považuje za dobu pojištění jen do 18 let věku, a v období po dosažení věku 18 let se doba studia považuje za náhradní dobu pojištění, a to jen v rozsahu prvních šesti let tohoto studia po dosažení věku 18 let, nicméně to neznamená, že by se novela přímým důsledkem promítla i v pohledu na hodnocení doby studia v cizině před 1. 1. 1996. Dobu studia před 1. 1. 1996 je třeba podle žalované ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění posuzovat jako náhradní dobu pojištění jen za předpokladu, že se podle předpisů platných před 1. 1. 1996 hodnotila nějakým způsobem pro vznik nároku na důchod. Zákon č. 100/1988 Sb. v § 8 odst. 1 písm. f) a § 11 písm. a) přitom stanovil, že za dobu zaměstnání se považuje studium po skončení povinné školní docházky; pokud šlo o občany České republiky v cizině ovšem za podmínky, že nevyplývá něco jiného z mezinárodní smlouvy. Podle názoru žalované je takovou mezinárodní smlouvou v případě žalobce Dohoda mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení. Podle čl. 4 odst. 2 dohody se započtení doby zaměstnání, pokud jde o dobu práce v každé ze smluvních stran, provádí podle právních předpisů té smluvní strany, na jejímž území byla vykonávána práce nebo jí na roveň postavená činnost. Přitom, jak se žalovaná domnívá, z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 3 Ads 45/2003) plyne, že ustanovení § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění ve spojení s § 8 odst. 1 písm. f) a § 11 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb. lze aplikovat pouze za splnění podmínky, že mezinárodní smlouva nestanovila jinak. Tato podmínka podle žalované však splněna není. Jedinou možností zohlednění doby studia v Moskvě je tak podle žalované pouze její posouzení v kontextu mezinárodních smluvních dokumentů (zde dohody se SSSR), přičemž v případě stěžovatele platí, že dobu studia musí ve smyslu čl. 4 odst. 2 dohody prokázat potvrzením orgánu smluvní strany. Rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy je podle žalované irelevantní. Od další podrobné rekapitulace obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud upouští s ohledem na to, že obsah spisu je oběma účastníkům znám a s ohledem na to, že pro posouzení věci není příliš relevantní. Pouze uvádí, že krajský soud, jak již bylo výše předznamenáno, žalobu zamítl a rozhodnutí žalované označil za správné, a to s odůvodněním, které je v podstatě totožné právnímu hodnocení žalované. Rozsudek byl stěžovateli doručen dne 14. 1. 2008, kasační stížnost byla podána dne 25. 1. 2008. Stěžovatel je oprávněn k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), a tuto kasační stížnost podal včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které lze podle obsahu podřadit pod důvod kasační stížnosti předvídaný ustanovením § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a pro tento důvod Nejvyšší správní soud kasační stížnost shledává přípustnou. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnos