5 As 16/2009 — Nejvyšší správní soud

5 As 16/2009- 85 - text č. j. 5 As 16/2009 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové, a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) S. F. R., b) D. I. W., c) D. I. W., všichni zastoupeni JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Jungmannova 35/29, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, č. j. 8 Ca 105/2007 - 47, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení [1] Žalobci jsou právními nástupci H. R., roz. K., nar. X v P.. Kasační stížností brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odbor občanskoprávních agend, č. j. MHMP 252217/2005 ze dne 19. 2. 2007. Citovaným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odbor vnitřních věcí, č. j. 01513/04/0710 ze dne 11. 10. 2005, kterým nebylo vyhověno žádosti o vydání potvrzení o státním občanství České republiky H. R. podle ustanovení §§ 20 a 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů. II. Obsah kasační stížnosti [2] Stěžovatelé brojí proti rozsudku městského soudu z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále také jen s. ř. s.). Rozhodnutí je dle jejich názoru nezákonné pro nesprávné právní posouzení otázky pozbytí československého státního občanství H. R., právní předchůdkyně žalobců. Dále namítají, že správní orgány porušily při svém rozhodování procesní předpisy a že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť soud nehodnotil případ stěžovatelů v dějinných a společenských souvislostech. [3] Stěžovatelé nesouhlasí se způsobem, jakým se správní orgány vypořádaly se skutečností, že H. R., uvedla ve sčítacím archu ze dne 1. 12. 1930, že má československou státní příslušnost, německou národnost a izraelské náboženství. Podle stěžovatelů tento zápis nemá žádnou vypovídací hodnotu a na jeho základě nelze činit žádné právní závěry. Německou národnost zůstavitelka v archu uvedla, neboť celá její rodina žila v Sudetech a národnost izraelskou v té době nikdo neuznával; proto se k ní nemohla přihlásit. V roce 1930 se na otázku národnosti navíc nahlíželo zcela jinak než po skončení II. světové války, kdy tento údaj nabyl ryze nacionální význam. Nad to stěžovatelé zdůrazňují fakt, že české protektorátní úřady se jmenovanou po celou dobu II. světové války zacházely jako s osobou židovské národnosti, resp. židovského původu. Poválečné a současné tvrzení těchto orgánů, že paní H. R. ztratila nárok na československé státní občanství, je absurdní a účelové, zejména když se tyto správní orgány k ní a celé její rodině jako k osobám německé národnosti po dobu války rozhodě nechovaly. Podle stěžovatelů paní R. pocházela z židovské rodiny, která trpěla pod nacistickým útlakem a jejíž členové z velké části zemřeli v koncentračních táborech. Rodiče H. R. byli transportováni do koncentračního tábora Terezín a poté zahynuli ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. Tchyně stěžovatelky spáchala sebevraždu poté, co dostala povolávací rozkaz k transportu do koncentračního tábora. Sama H. R. si zachránila život jen díky tomu, že v roce 1939 s manželem emigrovala do Anglie a posléze do USA. [4] Soud podle stěžovatelů nedostatečně zohlednil také skutečnost, že v osvědčení o naturalizaci v USA uvedla zůstavitelka československé občanství, které s manželem měli před válkou v květnu 1937. Soud nepochopil subjektivní vztah paní R. k jejímu občanství při tomto úkonu; ono písemné vyjádření totiž znamená, že se považovala za československého státního občana, ale také za Čecha židovského původu. [5] Žádost o vydání osvědčení o zachování československého občanství dle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské H. R. nepodala, protože po skončení války již žila v USA a nebylo jí známo, že tak musí učinit. O vyhlášení dekretu se neměla fyzicky jak dozvědět a neměla ani možnost v krátké šestiměsíční lhůtě žádost podat. Stěžovatelé zdůrazňují fakt, že jejich právní předchůdkyně zůstala v cizině zcela bez prostředků, protože veškerý majetek jí byl jako židovský zabaven, což vyplývá mimo jiné např. ze sdělení Ministerstva vnitra ze dne 2. 11. 1942 nebo oběžníku zemského prezidenta. Osvědčení by však zřejmě bez problému dostala stejně jako její sestra, L. A. Skutečnost, že se H. R. v průběhu II. světové války a nacistické okupace Československa proti zájmům republiky nijak neprovinila, je natolik zřejmá, že ji dle názoru stěžovatelů není třeba ani dokazovat. K tíži nejde zůstavitelce přičítat ani to, že k datu účinnosti zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, již neměla v ČSR trvalý pobyt, protože zde vládl totalitní režim pošlapávající veškerá lidská práva. Úvaha soudu, že H. R. byla nepochybně v kontaktu s rodinou a svou sestrou a že proto musela vědět o nutnosti požádat o osvědčení, je podle stěžovatelů pouhá spekulace bez reálného podkladu a není podložená důkazy. [6] Stěžovatelé dále poukazují na skutečnost, že dne 24. 10. 1995 (poznámka soudu: ve skutečnosti 30. 4. 1992) vydalo Velvyslanectví ČSFR ve Washingtonu potvrzení o tom, že H. R. nepozbyla československé státní občanství. Soud nicméně toto potvrzení považuje za nicotný právní akt bez právního významu, které bylo vydáno místně a věcně nepříslušným úřadem a bez provedení řádného dokazování. Stěžovatelé však toto osvědčení vnímají minimálně jako důkaz o tom, že se zůstavitelka k československému občanství hlásila a považovala se za občanku tohoto státu. [7] Podle stěžovatelů žalovaný při svém rozhodnutí dostatečně nezohlednil, že protektorátní úřady H. R. a jejího manžela nepovažovaly za občany německé národnosti a že od října 1939 je za své občany nepovažovaly vůbec, když jim dne 9. 10. 1939 bylo odepřeno udělení státního občanství Protektorátu Čechy a Morava. Kdyby si paní R. nezachránila život včasnou emigrací, téměř jistě by se nedožila konce války. Stěžovatelé mají za to, že pokud soud uzavřel, že zůstavitelka pozbyla československé státní občanství, protože si nepožádala o vydání osvědčení o jeho zachování, ačkoli od sestry musela vědět, že tak má udělat, nebyla při rozhodování dostatečně vzata v potaz poválečná chaotická situace židovských utečenců. [8] Stěžovatelé proto mají za to, že soud věc nesprávně posoudil, když aplikoval fikci o ztrátě občanství zůstavitelky. Rozhodnutí je dle jejich názoru navíc nepřezkoumatelné, protože soud jednostranně převzal zjištění žalovaného a své vlastní úvahy nepodpořil dostatečnými důvody. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby zdejší soud rozsudek zrušil. III. Vyjádření žalovaného [9] Žalovaný se ke kasační stížnosti k výzvě soudu nevyjádřil. IV. Shrnutí podstatných skutečností obsažených ve spisovém materiálu [10] Nejvyšší správní soud ze spisového materiálu zjistil, že H. R. podala v roce 1996 u Městského úřadu Teplice prostřednictvím své zástupkyně žádost o vydání osvědčení o státním občanství ČR podle ustanovení §§ 20 a 24 zákona o státním občanství, a to pro účely restituce majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Okresní úřad v Teplicích následně v listopadu téhož roku řízení přerušil do doby, než bude do spisu založena plná moc k zastupování žadatelky advokátkou, doklad o zániku manželství, doklad o národnosti žadatelky při sčítání lidu v roce 1930 a v roce 1939 a doklad o trvalém bydlišti na území ČR před odchodem do ciziny. Přes komunikaci, ke které mezi okresním úřadem a zástupkyní zůstavitelky docházelo, nebylo do 31. 12. 2002 o žádosti meritorně rozhodnuto, přičemž paní R. v roce 1999 ve věku 92 let zemřela a v řízení pokračovali stěžovatelé, jakožto její dědicové ze závěti. Ke dni 1. 1. 2003 se stal orgánem věcně a místě příslušným k rozhodnutí o žádosti Krajský úřad Ústeckého kraje. Jeho prvotní zamítavé rozhodnutí bylo zrušeno k odvolání stěžovatelů rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 29. 12. 2003, č. j. VS-1771/51/2-1997, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Spis byl následně postoupen Úřadu městské části Praha 6, který dne 11. 10. 2005 svým rozhodnutím č. j. 01513/04/0710 žádost o vydání potvrzení opětovně zamítl. Rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Odboru občanskoprávních agend Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 2. 2007, č. j. MHMP 252217/2005. [11] Uvedené rozhodnutí napadli právní nástupci H. R. u Městského soudu v Praze žalobou, kterou tento rozsudkem napadeným nyní projednáv