9 Afs 71/2010 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 71/2010- 58 - text 9 Afs 71/2010 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: STAOPRA a.s., ”v likvidaci“, se sídlem Ocelářská 35/1354, Praha 9, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2016/07-1500-200379 a č. j. 2018/07-1500-200379, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, č. j. 5 Ca 155/2007  28, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010, č. j. 5 Ca 155/2007  28, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba, jíž se domáhala zrušení dvou rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 3. 2007, č. j. 2016/07-1500-200379 a č. j. 2018/07-1500-200379. Uvedenými rozhodnutími žalovaného byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu v Benešově ze dne 27. 11. 2006, č. j. 117424/06/021911/4424, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání proti dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty, a č. j. 117426/06/021911/4424, jímž bylo zastaveno řízení o odvolání proti dodatečným platebním výměrům na silniční daň. Městský soud se v odůvodnění svého rozsudku zabýval hodnocením plné moci, na jejímž základě se stěžovatelka nechala v daňovém řízení zastupovat a která obsahovala vedle tradiční generální klauzule zmocňující zástupce ke všem úkonům ve věcech daní i výslovné omezení plné moci v tom směru, že se nevztahuje na úkony směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a na jednotlivé úkony dle § 51 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Městský soud vyhodnotil tuto plnou moc jako neomezenou ve smyslu § 10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, jelikož v projednávané věci šlo o daň z přidané hodnoty a silniční daň, omezení v plné moci se vztahovalo na jiné druhy daní a daň z přidané hodnoty ani daň silniční není odváděna na účet správce daně formou srážek prováděných z poplatníkova majetku plátcem. V daném řízení se tedy nemohl vyskytnout úkon, který by zástupce stěžovatelky nebyl oprávněn vykonat, plná moc je tedy dle městského soudu neomezená. Městský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že platební výměr zakládá daňovému subjektu povinnost něco osobně vykonat. K tomu uvedl, že dle § 59 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků je správce daně povinen přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem, a zacházet s ní jako by ji vykonal daňový subjekt. Platbu daně tak nepovažuje městský soud za úkon, který by měl osobně vykonat daňový subjekt, proto bylo třeba dle § 17 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků doručit jen zástupci stěžovatelky. Městský soud se dále neztotožnil s výkladem ust. § 14 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků zastávaného stěžovatelkou. Na žádost stěžovatelky správce daně prodloužil lhůtu k podání doplnění odvolání do 15. 8. 2006 rozhodnutími ze dne 27. 7. 2006, č. j. 80848/06/021910/4424 a č. j. 80843/06/021910/4424. Dne 14. 8. 2006 byly správci daně doručeny nové žádosti o prodloužení lhůty k podání doplnění odvolání, přičemž rozhodnutími ze dne 29. 8. 2006, č. j. 90307/06/021910/4424 a č. j. 90303/06/021912/4222, doručenými zástupci stěžovatelky dne 4. 9. 2006, nebylo těmto žádostem vyhověno. Dne 4. 9. 2006 po obdržení rozhodnutí správce daně o zamítnutí žádostí o prodloužení lhůty podala stěžovatelka další žádosti o prodloužení lhůty, o nichž správce daně vydal zamítavá rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, č. j. 109629/06/021910/4424 a č. j. 109631/06/021910/4424. Městský soud konstatoval, že odvolání bylo v daném případě třeba doplnit do 5. 9. 2006, což odůvodnil tak, že nebylo-li již jednou vyhověno žádosti daňového subjektu na prodloužení lhůty dle § 14 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, stěží se může daňový subjekt domnívat, že jeho další žádosti bude vyhověno. Prodloužení lhůty tak dle městského soudu nastane jen u žadatele, který svou novou žádostí reaguje na úspěšné vyřízení své předchozí žádosti o prodloužení lhůty. Opačný výklad by znamenal, že daňový subjekt může donekonečna oddalovat svůj procesní úkon, což je dle městského soudu absurdní. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, ve které namítla, že v rozsudku byla nesprávně posouzena povaha plné moci. Stěžovatelka trvala na tom, že je-li v plné moci výslovně uvedeno, že se nevztahuje na některé úkony, nemůže se z jazykového hlediska jednat o neomezenou plnou moc – ostatní úvahy jsou dle stěžovatelky irelevantní. Další kasační námitka spočívala v tvrzení, že platební výměr zakládá daňovému subjektu povinnost něco osobně vykonat. Platební výměr není dle stěžovatelky adresován neurčitému okruhu subjektů, které by mohly za daňový subjekt povinnost splnit, ale je adresován přímo daňovému subjektu, jemuž je ukládána povinnost zaplatit daň. Platební výměr tak měl být doručen i stěžovatelce, nikoli jen jejímu zástupci, což se nestalo. Stěžovatelka posléze namítla, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku vztahující se k prodloužení lhůty k podání odvolání, pokud konstatoval, že jestliže žádosti na prodloužení lhůty nebylo jednou vyhověno, neuplatní se pro novou lhůtu pravidlo, že daňový subjekt bude mít pro svůj úkon k dispozici alespoň tolik dnů, kolik v době podání žádosti zbývalo do uplynutí stanovené lhůty, pokud nebude žádosti vyhověno. Dle stěžovatelky správce daně neposoudil a nezdůvodnil, jak hodnotí stěžovatelem uplatněné důležité důvody. Stěžovatelka setrvává na argumentaci uvedené v žalobě na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správce daně. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsah plné moci je třeba posuzovat ve vztahu k předmětu řízení, kde se zastoupení uplatní. Pokud jsou z rozsahu zastoupení vyloučeny úkony, které nemohou v řízení nastat, není rozsah plné moci v tomto řízení nijak omezen, jde potom o neomezenou plnou moc. Žalovaný dále uvedl, že platební povinnost není osobním úkonem, protože za daňový subjekt může daň uhradit kdokoliv. Námitka, že správce daně neposoudil a nezdůvodnil, jak hodnotí stěžovatelkou uplatněné důležité důvody pro prodloužení lhůty, dle žalovaného nesouvisí s projednávaným případem, protože směřuje proti rozhodnutí, kterým finanční úřad neprodloužil lhůtu pro doplnění odvolání. Žalovaný uzavřel konstatováním, že stěžovatelčin výklad ust. § 14 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků by vedl k závěru, že i přes zamítavé rozhodnutí o prodloužení lhůty by každou novou žádostí bylo negováno autoritativní rozhodnutí správce daně o stanovení konce lhůty. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil námitku stěžovatelky směřující do povahy plné moci, protože skutečnost, zda je plná moc omezená či neomezená, je určující pro otázku doručování. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že není možno přisvědčit námitce stěžovatelky, že pro řízení o dani z přidané hodnoty a pro řízení o silniční dani je stěžovatelkou udělená plná moc omezenou plnou mocí. Plnou mocí ze dne 30. 1. 2004 byl zástupce stěžovatelky zmocněn k tomu, aby ji „zastupoval ve všech věcech daní, odvodů, poplatků a jiných podobných plateb, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, ve věcech účetnictví a v dalších otázkách souvisejících s předmětem podnikání. […] Plná moc se výslovně nevztahuje pouze na úkony směřující k vyměření spotřebních daní, daně k ochraně životního prostředí a jednotlivé úkony dle § 51 zákona 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Tato plná moc neomezuje zmocnitele činit jednotlivé úkony (podání) v běžných záležitostech.“ (citováno z plné moci ze dne 30. 1. 2004). Nejvyšší správní soud při posuzování plné moci vyšel ze svých rozsudků ze dne 26. 2. 2009, č. j. 9 Afs 38/2008  116 a č. j.