1 As 97/2014 — Nejvyšší správní soud

1 As 97/2014- 29 - text pokračování 1 As 97/2014 – 33 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudkyň JUDr. Marie Žiškové a Mgr. Jany Jurečkové v právní věci žalobce: P. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem Karola Śliwky 621/5, Karviná, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2011, č. j. MSK 207149/2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2014, č. j. 58 A 8/2012 – 84, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Magistrát města Karviná (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 20. 9. 2011 uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „přestupkový zákon“), ve znění účinném do 31. 7. 2011. Uvedeného přestupku se měl dopustit tím, že dne 18. 4. 2010 jako vlastník psa (německého ovčáka) nezabránil jeho pobíhání po pozemní komunikaci – místní komunikaci poblíž domu č. p. 723 v Dětmarovicích. V důsledku toho došlo k dopravní nehodě, kdy projíždějící motocyklista M. K. po vběhnutí psa do vozovky bezprostředně před motocykl upadl a utrpěl tak zranění, které svým rozsahem naplnilo pojem ublížení na zdraví. Žalobce tedy porušil § 60 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Za spáchání uvedeného přestupku mu magistrát uložil pokutu ve výši 25.000 Kč, povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč a povinnost uhradit škodu ve výši 35.826 Kč poškozenému M. K. (sestávající z ušlého výdělku za dobu trvání pracovní neschopnosti v částce 31.626 Kč a z bolestného při utrpěném úrazu ve výši 4.200 Kč). Odvolání žalobce proti rozhodnutí magistrátu zamítl žalovaný v záhlaví vymezeným rozhodnutím. [2] Krajský soud žalobu proti rozhodnutí magistrátu zamítl nejprve rozsudkem ze dne 30. 7. 2012, č. j. 58 A 8/2012 – 34. Nejvyšší správní soud poté vyhověl kasační stížnosti žalobce a uvedený rozsudek krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a věc mu vrátil k dalšímu řízení; učinil tak rozsudkem ze dne 27. 11. 2012, č. j. 1 As 138/2012 – 25. Krajskému soudu vytkl, že se řádně nevypořádal jednak s žalobními námitkami, kterými žalobce zpochybňoval věrohodnost výpovědí svědků, podle nichž pes, jenž se v inkriminované době střetl s motocyklem řízeným poškozeným, náleží žalobci, jednak s žalobními námitkami týkajícími se údajného spoluzavinění nehody poškozeným. Krajský soud následně žalobu opětovně zamítl, a to rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 58 A 8/2012 – 84, proti němuž žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí nyní posuzovanou kasační stížností. II. Shrnutí odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu [3] Skutečnost, že je žalobce majitelem psa plemene německý ovčák, který se v inkriminované době střetl s motocyklem řízeným poškozeným K., byla dle krajského soudu jednoznačně prokázána výpovědí svědků slyšených v rámci trestního řízení, a to E. S. a R. M., s nimiž koresponduje také výpověď poškozeného M. K.. Z jejich výpovědí vyplynulo, že se jednalo o psy žalobce (konkrétně německého ovčáka a menšího bílého psa), kteří v danou chvíli volně pobíhali po okolí, přičemž větší pes plemene německý ovčák poškozenému vběhl do jízdní dráhy a poškozený již nedokázal zabránit střetu. Soud považoval tyto výpovědi za věrohodné i přes tvrzení žalobce, že rodiče paní S. mají rovněž německého ovčáka, že on nevlastní pudla ale bišonka a p. M. před nehodou psy žalobce neznal. Svědek M. uvedl, že zná psa od rodičů svědkyně S. a ten to nebyl. Rodiče paní S. sice mají dva psy, avšak kromě německého ovčáka mají „pouliční rasu“. Svědci shodně vypověděli, že se tam pohybovali dva psi, německý ovčák a pudl nebo menší bílý pes s kroucenými chlupy, přičemž po nehodě se oba psi vrátili zpět k zahradě žalobce, který jim otevřel branku a zavřel je do kotce. Soud zdůraznil, že plemeno bišonek je podobné pudlům a laik, pokud se blíže o rasy psů nezajímá, nemusí rozdíl v těchto rasách zaznamenat. Věrohodnosti výpovědí napovídá i to, že žalobce v daný moment opravoval plot, a tak psi mohli vyběhnout ze zahrady, aniž by to žalobce zaregistroval. Z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 14. července 2011 vyplynulo, že žalobce připustil, že mu psi mohli vyběhnout ze zahrady a že je zavřel do kotce až poté, co došlo k nehodě. Teprve později v tomto směru změnil svou výpověď a již uváděl, že byli celou dobu v kotci. Uvedené tvrzení žalobce proto soud považoval za účelové. [4] Soud nedal žalobci za pravdu ani v otázce namítaného spoluzavinění motocyklisty. Konstatoval, že žalobce jednoznačně porušil zákonnou normu, jestliže nechal psy volně pobíhat po pozemní komunikaci. Žalobce mohl a měl předvídat, že pes může ze zahrady vyběhnout a vběhnout na pozemní komunikaci a může být účastníkem střetu s projíždějícím vozidlem, a tím i dopravní nehody, při níž může dojít k ublížení na zdraví a jiné škodě. Nedbalostní jednání žalobce je v posuzovaném případě okolností natolik významnou pro vznik škodlivého následku, že ani eventuální pochybení na straně poškozeného, např. nepřiměřená rychlost, nemůže způsobit přerušení příčinného vztahu mezi jednáním žalobce a vzniklým následkem. Ustálená judikatura hovoří o tom, že spoluzavinění poškozeného nevede zásadně k exkulpaci pachatele, mohlo by mít vliv pouze na výši sankce. Dle výše zmiňovaných svědků však poškozený nejel nijak rychle a před střetem se psem brzdil. Sám poškozený uvedl, že mohl jet kolem 40 km/h a když viděl psy, přibrzdil. Podle soudu nelze očekávat, že motocyklista, který vidí na pozemní komunikaci pobíhat psy, zastaví a bude čekat tak dlouho, až psi někam odběhnou, a to ještě za situace, kdy jedním ze psů je velký pes, německý ovčák, který „bezesporu vzbuzuje respekt až bázeň každého člověka.“ Je naprosto přirozené, že řidič motocyklu přibrzdil a v jízdě pokračoval. III. Shrnutí argumentace obsažené v kasační stížnosti [5] Podle stěžovatele krajský soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího správního soudu. Opět vycházel z přesvědčení, že dokazování provedené v původním trestním řízení je bez dalšího použitelné a není tedy třeba v rámci správního řízení důkazy opakovat, eventuálně doplnit při následném přezkumu před správním soudem. Krajský soud se spokojil s tvrzením, že pokud svědci vypovídali vždy shodně a výpovědi do sebe logicky zapadaly, tak soud neměl důvod věrohodnost těchto výpovědí zpochybnit. [6] Konkrétně stěžovatel zpochybnil závěr krajského soudu v otázce, komu náleželi předmětní psi. Namítl, že přesvědčení soudu o podobnosti bišonka s pudlem vykazuje spíše znaky neznalosti dané problematiky a že i pes „pouliční“ rasy může po nijak náročné kadeřnické úpravě vypadat jako bišonek. [7] Dále stěžovatel poukázal na rozpory ve výpovědích poškozeného a svědků pana M. a paní S. učiněných v trestním řízení. „Zásadní rozdíl“ v popisu nehody má spočívat v tom, že poškozený pan K. trvá na tom, že psy uviděl na poslední chvíli na vzdálenost cca 2 metrů a tito mu vběhli do jízdní dráhy z levé strany. Svědci S. a M. popisují situaci tak, že psi vběhli z pravé strany a motocyklista brzdil dobu rozhodně delší, než jím tvrzené 2 metry před střetem. [8] Za nepřijatelnou označuje stěžovatel argumentaci krajského soudu ohledně očekávaného chování motocyklisty při zjištění pohybu zvířat na pozemní komunikaci. Nesouhlasí se závěrem, podle nějž je přirozené, že řidič motocyklu pouze přibrzdil a v jízdě pokračoval. Kdyby motocyklista zastavil anebo alespoň podstatně snížil svoji rychlost tak, aby se se zvířaty bezpečně minul, nemuselo ke střetu dojít. Pokud tak neučinil, převzal na sebe odpovědnost za případný následek. Poškozený K. jel po úzké silnici mezi rodinnými domky po vozovce pokryté štěrkem ze zimního posypu a zcela zjevně psy viděl na vzdálenost delší než 2 metry. Z výpovědí svědků M. a S. lze dovodit schopnost řidiče zabrzdit před pobíhajícími psy, což ovšem neučinil a pokračoval v jízdě. Tato „hra na náhodu“ se ukázala být nepřiměřeným rizikem, neboť pohyb psů po vozovce v bezprostřední blízkosti plotu v podstatě nedával jinou možnost vyústění jízdy poškozeného K., než náraz do některého ze zvířat. Mezi základní povinnosti řidiče (plynoucí z § 4 a 5 zákona o silničním provozu) přitom patří povinnost sledovat provoz před sebou, dbát zvýšené pozornosti a opatrnosti i vůči zvířatům a povinností přizpůsobit své chování stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace. Kdyby se praxe měla řídit názorem krajského soudu, tak by na ulicích v dohledné době při