7 Afs 95/2014 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 95/2014- 29 - text pokračování 7 Afs 95/2014 - 31 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Ing. V. J., zastoupen JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 15 Af 34/2011 – 102, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 15 Af 34/2011 – 102, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 16. 7. 2008, č. j. 8318/08-1100-500331, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 11. 2007, č. j. 247736/07/214912/5467, na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005, když celková daňová povinnost činila 2.117.876 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že jako naprosto nedůvodné vyhodnotil stěžovatelovy námitky procesního rázu ohledně porušení ust. § 2 odst. 1, odst. 3, § 16 odst. 4 písm. c), § 31 odst. 9 a § 32 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Správní orgány obou stupňů podle krajského soudu jednaly v souladu s obecně závaznými právními předpisy a důsledně dbaly na zachování práv stěžovatele. Důvodně není ani namítáno, že správce daně neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy. Krajský soud rovněž neshledal, že by správní orgány nepřihlédly při hodnocení důkazů ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, popř. že by nedbaly, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji. Krajský soud také neshledal, že by správní orgány posuzovaly obsah některých listin předložených stěžovatelem v rozporu s hmotným právem a že by správce daně stěžovateli nesdělil, zda shledává předkládané či navrhované důkazy za dostatečné k prokázání jeho tvrzení. V dané věci má význam zjištění správce daně, že stěžovatel podal za rok 2006 přiznání k dani z příjmů fyzických osob, v němž si uplatnil výdaje v intencích ust. § 7 odst. 9 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), ačkoliv v předcházejícím zdaňovacím období roku 2005 si uplatňoval výdaje ve skutečné výši. Z tohoto důvodu správce daně zcela legitimně upozornil stěžovatele na to, že podle ust. § 23 odst. 8 zákona o daních z příjmů byl povinen upravit základ daně za rok 2005, když ke dni 31. 12. 2005 v daňovém přiznání vykázal pohledávky ve výši 6.735.484 Kč, a v doložené inventuře uváděl částku 6.718.472 Kč. V daném případě pak bylo podstatné, že součástí pohledávek evidovaných v knize pohledávek ke dni 31. 12. 2005 byly i pohledávky za společností AJAR, spol. s. r. o. v celkové výši 4.990.000 Kč, k nimž byly vystaveny tři směnky vlastní. Správce daně však prokázal, že v případě těchto směnek se původně jednalo o pohledávky vzniklé z titulu neuhrazených závazků společností AJAR, spol. s. r. o. vůči stěžovateli, jež vznikly na základě mandátní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a společností AJAR, spol. s. r. o. dne 1. 1. 1997 (dále jen „mandátní smlouva“). Stěžovatel tvrdil, že směnky byly vystaveny v souvislosti s půjčkami, které stěžovatel poskytl uvedené společnosti, a proto nepodléhají zdanění, nicméně tuto skutečnost v daňovém řízení neprokázal. Naproti tomu správce daně jednoznačně zjistil, že stěžovatel pohledávky ve výši 4.990.000 Kč evidoval v účetnictví jako součást pohledávek a zároveň je v daňovém přiznání vykazoval jako pohledávky z obchodního styku, když v příslušných výkazech daňových přiznání za jednotlivá zdaňovací období neuváděl, že by nějaké půjčky poskytl. Poskytnutí půjčky stěžovatel dovozoval pouze z toho, že s uvedenou společností uzavřel tři dohody o změně závazku ve smyslu ust. § 516 zákona obč. zák., a to dne 30. 11. 1998, 20. 2. 2000 a 31. 7. 2001 na částky 1.460.000 Kč, 2.270.000 Kč a 1.260.000 Kč, k nimž byly vystaveny tři směnky na totožné částky. Předmětem těchto dohod bylo ujednání o zániku pohledávek vzniklých z faktur vystavených na základě uzavřené mandátní smlouvy s tím, že zaniklé závazky se nahrazují směnkami ve stejné výši. Tyto dohody správní orgány neosvědčily jako důkaz, že stěžovatelovy původní pohledávky vůči společnosti AJAR, spol. s. r. o., ve výši 4.990.000 Kč zanikly a že současně stěžovateli vznikla pohledávka nová z titulu půjčky zajištěné třemi směnkami na stejnou částku, která by již nepodléhala zdanění. Postup správních orgánů krajský soud vyhodnotil jako zcela legitimní a zákonný ve smyslu ust. § 2 odst. 1 a 3 v návaznosti na § 31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Účelovost stěžovatelova postupu dokládá především to, že stěžovatel, považoval pohledávky vůči společnosti AJAR, spol. s. r. o., z titulu mandátní smlouvy za pohledávky, jejíž původní podstata se nezměnila, neboť je ve svém účetnictví evidoval jako součást pohledávek a zároveň v daňovém přiznání vykazoval jako pohledávky z obchodního styku, třebaže v jednotlivých formulářích daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob bylo až do roku 2004 možné jednotlivé pohledávky detailně rozlišit. Stěžovatel však pohledávky v celkové výši 4.990.000 Kč, i přes uzavřené dohody o změně závazku, na základě nichž byly vystaveny tři směnky vlastní, stále v daňových přiznáních uváděl jako pohledávky, které nevznikly z titulu půjčky, přičemž v kolonce poskytnutých úvěrů a půjček uváděl 0 Kč. Pokud měly pohledávky v letech 1998, 2000 a 2001 podle tvrzení stěžovatele zaniknout, neměly být nadále v jeho účetnictví evidovány jako obchodní pohledávky bez jakéhokoliv rozlišení. Proto krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel věrohodnými důkazními prostředky neprokázal, že poskytl společnosti AJAR, spol. s. r. o. půjčku ve výši 4.990.000 Kč, na základě níž vystavil směnky vlastní. Uzavřené dohody o změně závazku neměly z daňového hlediska za následek zánik původních závazků z titulu uzavřené mandátní smlouvy v tom směru, že by uzavřením těchto dohod žádné závazky mezi stěžovatelem a společností AJAR, spol. s. r. o., neexistovaly. Z daňového hlediska tak zůstala situace ohledně pohledávek nezměněna, a proto byl stěžovatel povinen v daňovém přiznání za splnění rozhodných podmínek podle ust. § 23 odst. 8 zákona o daních z příjmů upravit základ daně o jejich výši. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s právním názorem krajského soudu, že jsou směnečné pohledávky vyplývající ze směnek ze dne 30. 11. 1998, ze dne 20. 2. 2000 a ze dne 31. 7. 2001 pohledávkami, které jsou uvedeny v ust. § 23 odst. 8 písm. b) bod 2 zákona o daních z příjmů, a že byl povinen ve zdaňovací období roku 2006 o výši těchto pohledávek upravit výsledek svého hospodaření. Podle stěžovatele pohledávky vyplývající z mandátní smlouvy ve výši 4.990.000 Kč zanikly dohodami ze dne 30. 11. 1998, ze dne 20. 2. 2000 a ze dne 31. 7. 2001 a místo nich vznikly směnečné pohledávky vyplývající ze směnek ze dne 30. 11. 1998, 20. 2. 2000 a ze dne 31. 7. 2001. Tyto směnky vystavené na jeho řad společností AJAR, spol. s. r. o. nejsou směnkami krycími nebo zajišťovacími a příjmy ze směnečných pohledávek vyplývajících z těchto směnek nejsou příjmy z podnikání či jiné samostatné výdělečné činnosti podle ust. § 7 zákona o daních z příjmů. Tuto skutečnost stěžovatel prokázal předloženými dohodami ze dne 30. 11. 1998, 20. 2. 2000 a ze dne 31. 7. 2001 a směnkami ze dne 30. 11. 1998, 20. 2. 2000 a ze dne 31. 7. 2001. Úkony spočívající v uzavření dohod a přijetí směnek nebyly provedeny za účelem eliminovat pro stěžovatele nepříznivé daňové důsledky, což doložil důkazy, které nepochybně byly vyhotoveny v letech 1998 až 2002. Správní orgány sice uvedenou motivací stěžovatele svá rozhodnutí odůvodnily, avšak důkazy nedoložily, ačkoliv je v tomto případě stíhalo důkazní břemeno. Závěrem stěžovatel uvedl, že příjmy z pohledávek vyplývajících z mandátní smlouvy se staly předmětem daně z příjmů ve zdaňovacím období roku 1998 ve výši 1.460.000 Kč, roku 2000 ve výši 1.260.000 Kč a roku 2001 ve výši 2.270.000 Kč, a to na základě ust. § 23 odst. 3 písm. a) bodu 1 zákona o daních z příjmů, kdy jsou jeho předchozí tvrzení v souladu s pokynem č. D – 190 ministerstva financí. Stěžovatel tedy zastává názor, že závěr krajského soudu a správních orgánů není doložen žádnou z listin a dokumentů tvořících obsah správního nebo soudního spisu. Z výše uvedených důvodů proto s