7 As 33/2012 — Nejvyšší správní soud

7 As 33/2012- 87 - text pokračování 7 As 33/2012 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: C. J. G. S., zastoupený JUDr. Pavlem Uhlem, Ph.D., advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011, č. j. 8 Ca 123/2008  36  39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č. j. 8 Ca 123/2008 – 36 - 39, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „magistrát“) ze dne 10. 1. 2008, č. j. S-MHMP172236/2007, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27. 3. 2007, č. j. G/1/05, jímž nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o vydání osvědčení o státním občanství České republiky podle ust. § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1993 Sb.“). Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění zákona č. 124/1969 Sb. (dále jen „zákon č. 39/1969 Sb.“), nelze interpretovat tak, že by pro nabytí občanství jedné z republik postačovalo, aby na území této republiky měl poslední trvalý pobyt pouze jeden z rodičů matky stěžovatele. Kasační stížnost podanou stěžovatelem proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 25. 4. 2013, č. j. 7 As 33/2012 - 36. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že za komunistického režimu nic na úrovni ústavního práva nebránilo zákonodárci proti vůli jednotlivce jeho státoobčanský status modifikovat. Příslušná právní úprava poskytovala československému státnímu občanovi, který nenabyl občanství žádné z republik, velmi komfortní a časově neomezenou možnost vyhnout se vyloučení ze svazku s Československou socialistickou republikou prohlášením. Navíc se nejednalo o zbavení československého státního občanství v pravém slova smyslu. Československý státní občan, který nenabyl občanství žádné z federativních republik, totiž nemohl své československé státní občanství svému potomku „předat“ jeho narozením, jelikož nebyl schopen mu „předat“ občanství žádné z republik. Jako nedůvodnou posoudil Nejvyšší správní soud také námitku rozporu federálního a republikových zákonů o státním občanství s tehdejší ústavní úpravou i s hodnotami, na nichž je založena ústavní úprava státního občanství od roku 1991, resp. 1993. Stížní důvod týkající se domovského práva, který nebyl uplatněn v žalobě, vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nepřípustný podle ust. § 104 odst. 4 s. ř. s. Ústavní soud nálezem ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 2486/13, uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil, protože podle jeho názoru bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou týkající se domovského práva. Státoobčanský svazek je totiž tím nejzákladnějším právním vztahem, na základě něhož je teprve možno posuzovat, podle kterého právního řádu budou další právní vztahy, do nichž daná osoba vstoupí, posuzovány. Právě výjimečná povaha státního občanství společně s dalekosáhlými důsledky zbavení státního občanství, s historickou zkušeností České republiky a se specifiky řízení ve věcech státního občanství vyžaduje v případě možného zásahu do čl. 12 odst. 2 Ústavy přezkum námitek, které mají oporu ve skutkovém stavu zjištěném v řízení před městským soudem, vznesených stěžovatelem až před Nejvyšším správním soudem, a to bez ohledu na znění ust. § 104 odst. 4 s. ř. s. Ústavní soud však neshledal důvodné stěžovatelovy námitky, že správní orgány i soudy interpretovaly ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. příliš restriktivním a formalistickým způsobem. Jazykový, logický, systematický i teleologický výklad tohoto ustanovení svědčí ústavní stížností napadeným závěrům. Za situace, kdy zákon č. 39/1969 Sb. v ust. § 3 zmírňuje dopady ust. § 2 odst. 2 tím, že umožňuje zvolit si české republikové občanství prohlášením, nelze ust. § 2 odst. 2 vykládat jinak než restriktivně. Navíc stěžovatelova matka nebyla zbavena československého státního občanství, nýbrž jí pouze nebylo přiznáno občanství republikové, které však mohla kdykoliv až do konce účinnosti zákona č. 39/1969 Sb. nabýt prohlášením podle ust. § 3 tohoto zákona. Zásada ius sanguinis nefunguje vždy bezvýhradně ani v řadě současných ústavních demokracií a prolomení bezvýhradnosti zásady ius sanguinis tak nelze považovat a priori za protiústavní ani prizmatem současného ústavního pořádku České republiky. Posuzovanou úpravu tak nelze považovat za zjevnou nespravedlnost minulého režimu. Ústavní soud také zdůraznil, že stěžovatel je občanem Chile, nikdy nebyl apatridou a v důsledku rozhodnutí českých správních orgánů a soudů se ani apatridou nestal. Dokonce mohl kdykoliv získat státní občanství České republiky prohlášením (srov. § 6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb.). Není tedy pravdou, jak tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti, že mu české státní orgány znemožnily žít v České republice jako její občan. Požadavek zřeknutí se jiného státního občanství sám o sobě však Ústavní soud neposoudil jako extrémně rozporný s principy spravedlnosti, ačkoliv tento požadavek není zcela v souladu s trendem v členských zemích Evropské unie. Podle Ústavního osudu nemá stěžovatel ani funkcionální státní občanství ve smyslu čl. 12 odst. 2 Ústavy. Po vydání nálezu Ústavního soudu doplnil stěžovatel svou kasační stížnost. V tomto doplnění pouze rozvedl svá předchozí tvrzení a upozornil na několik pochybení, kterých se podle jeho názoru dopustil Ústavní soud. Ohledně otázky ochrany materiálního a funkcionálního občanství vycházel Ústavní soud ze skutkového stavu, který nebyl pro účely této otázky dostatečně zjištěn. Tato právní otázka přitom nebyla předmětem procesního diskursu a v řízení se objevila až na samém konci a stěžovatel na ni nemohl skutkově a ani právně reagovat. Stěžovatel namítal, že jeho matce české státní orgány osvědčení o státním občanství České republiky nikdy nerevokovaly. Považují ji za českou občanku, aniž by provedla volbu českého občanství, minimálně od roku 2000. Má dokonce český cestovní pas, který užívá. Ve stejném právním postavení jako stěžovatelova matka je i jeho sestřenice. Dále stěžovatel poukázal na to, že na jeho případ se právní možnost volby nevztahovala. Podle čl. 11 chilské ústavy je totiž možné se zříci chilského občanství pouze tehdy, má-li už zříkající se osoba jiné občanství a tuto skutečnost doloží. Stěžovatel má za to, že je zde prostor, aby soud v následném řízení, kdy je tento omyl odstraněn, aplikoval úvahu o nezbytné spravedlnosti výsledku na takto doobjasněný skutkový stav. Skutečnost, že babička stěžovatele byla československou státní občankou, vyvolává paradoxně jeho horší státoobčanské postavení, než kdyby byla cizinkou. K posuzované situaci by nikdy nedošlo, pokud by stěžovatelovi prarodiče nebyli sezdáni. Pokud stát nemá právo někoho, koho považoval po nějakou dobu za občana, znenadání považovat za cizince, stejně tak nemá právo ztížit něčí postavení pouze z toho důvodu, že jeho babičku, kterou považoval po celý její život za cizinku, začne více než dvacet let po její smrti považovat za občanku a popře tak její materiální status cizince. Podle stěžovatele je třeba na právo nahlížet konsistentně. Buď k němu přistupujeme konzervativně a přiznáme absurdně občanství a přiznáme současně i ochranné prvky s ním související a statuty na ně navazující, nebo k němu přistupujeme moderně a dojdeme k závěru, že státní občanství, které bylo zcela nenaplněné a nikdy neevidované a neznámé, nemůže zhoršit právní situaci potomstva, z čehož pak plyne, že toto potomstvo má materiální právo na aplikaci ust. § 17 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. V obou případech je výsledkem konstatování existence českého státního občanství stěžovatele, kdežto nepřípustnou kombinaci nesourodých postupů aplikovat nelze. Stěžovatel se pokoušel v soudním řízení argumentovat principem in dubio pro mitius, kdežto v řízení před Ústavním soudem argumentoval obecnou spravedlností. V tomto směru je argumentačně vyčerpán a již nic nového vymyslet nedokáže. Pouze tedy prosí Nejvyšší správní soud, aby na věc nahlížel z odstupu a prizmatem obou posledně zmíněných principů. Nejvyšší správní soud je povinen ve své další rozhodovací činnosti respektovat zřetelně argumentačně vyjádřený právní názor Ústavního soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího