8 Ads 17/2015 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 17/2015- 49 - text 8 Ads 17/2015 - 55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyň: a) S. N., b) PaedDr. M. N., proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2014, čj. MPSVUM/1223/14/4S-HMP, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015, čj. 11 Ad 8/2014 - 33, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobkyni a) a b) s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím Úřadu práce České republiky, krajské pobočky pro hlavní město Prahu (dále „správní orgán prvního stupně“) ze dne 15. 11. 2013, čj. 831360/13/AB, byla žalobkyni a) s účinností ode dne 1. 10. 2013 odňata v důsledku nabytí zletilosti dávka pěstounské péče  příspěvek na úhradu potřeb dítěte. [2] Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále „žalovaný“) zamítlo rozhodnutím ze dne 29. 1. 2014, čj. MPSV-UM/1223/14/4S-HMP (dále jen „napadené rozhodnutí) odvolání žalobkyně b) proti shora uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a toto rozhodnutí potvrdilo. II. [3] Žalobkyně rozhodnutí žalovaného napadly žalobou u Městského soudu v Praze. Žalobu žalobkyně a) městský soud odmítl pro nepřípustnost, neboť žalobkyně a) nevyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí na základě žaloby podané žalobkyní b). Napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Žalobkyně tvrdily, že žalovaný nepostupoval správně při interpretaci § 47f zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále též „zákon“). Žalovaným zvolený způsob výkladu by vedl k závěru, že zákon rozlišuje děti, které dosáhly zletilosti v péči osoby pečující [§ 4a písm. b) zákona], a děti, které dosáhly zletilosti v péči osoby v evidenci podle § 4a písm. c) tohoto zákona. V obou případech se přitom jedná o děti svěřené do pěstounské péče, které mají nárok na úhradu potřeb dítěte podle § 47f zákona. [5] Městský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti a pro nedostatek důvodů. Žalovaný nedbal na smysl a účel právní úpravy a omezil se pouze na jazykovou a formální interpretaci. Z napadeného rozhodnutí nebylo zřejmé, z čeho žalovaný dovodil, že za osobu pečující je možno podle § 47f zákona považovat pouze osobu, která nějakou formou pečuje o dítě za současného splnění podmínky, že se nejedná o péči na přechodnou dobu. [6] Žalovaný na jedné straně tvrdil, že pečující osobou je jen taková osoba, které je svěřeno dítě nikoli na přechodnou dobu, resp. že za pečující osobu nelze považovat osobu, které je dítě svěřeno pouze přechodnou dobu. Napadené rozhodnutí však současně připouští, že termín pečující osoba, užitý v § 47f odst. 1 zákona, zahrnuje u nezletilých nejen osobu pečující, ale i osobu v evidenci. III. [7] Žalovaný (dále „stěžovatel“) brojil proti rozsudku kasační stížností. [8] Namítl, že městský soud dostatečně neodlišil osoby pečující a osoby v evidenci podle § 4a zákona. Osobě pečující nemůže být svěřeno dítě na přechodnou dobu, jelikož péči o dítě na přechodnou dobu zajišťují právě osoby v evidenci. Ty řeší aktuální zabezpečení potřeb nezletilého dítěte do doby, než bude navráceno biologickým rodičům nebo nalezena vhodná osoba pečující, případně zajištěn jeho návrat do péče biologických rodičů. [9] Osobami v evidenci jsou jak osoby, které aktuálně nepečují o žádné dítě, tak osoby, které mají dítě po určitou dobu svěřeno do pěstounské péče na přechodnou dobu. Osoba v evidenci se svěřeným dítětem má nárok na odměnu pěstouna ve stejné výši. Je tomu tak proto, že osoba v evidenci musí být v neustálé pohotovosti k přijetí dítěte do rodiny, což jí může bránit ve výkonu zaměstnání. Postavení osoby v evidenci a osoby pečující je však odlišné. Oba druhy osob jsou určeny k rozdílným úkolům a řeší rozdílné zabezpečení potřeb dítěte. [10] Žalobkyně b) mohla požádat, aby jí žalobkyně a) byla svěřena do pěstounské péče a stát se tak osobou pečující, čímž by zůstal zachován nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte i po dosažení jeho zletilosti. [11] Ustanovení § 47f odst. 1 zákona je třeba interpretovat tak, že nárok na příspěvek na úhradu potřeb dítěte má nezletilé nezaopatřené dítě svěřené do pěstounské péče, přičemž výplata náleží osobě pečující nebo osobě v evidenci. Ustanovení § 47f odst. 2 téhož zákona výslovně stanoví, že nárok na předmětný příspěvek se zachovává i po dosažení zletilosti dítěte, nejdéle však do dvacátého šestého roku jeho věku, jde-li o nezaopatřené dítě, které trvale žije a společně uhrazuje náklady na své potřeby s osobou, která byla do dosažení jeho zletilosti osobou pečující. Zdánlivý rozpor obou ustanovení je dán rozdílným postavením osoby pečující a osoby v evidenci. [12] Z ustanovení § 47v odst. 4 téhož zákona, podle nějž nezletilé dítě v řízení zastupuje osoba pečující nebo osoba v evidenci, lze bezpečně dovodit právo na výplatu dávky v případě jejího přiznání podle § 47f odst. 1 tohoto zákona též tehdy, je-li dítě svěřeno osobě v evidenci. Poté, co dítě dosáhne zletilosti, se však uplatní § 47 odst. 2 tohoto zákona a dítě, které dosáhlo zletilosti v péči osoby v evidenci, na předmětný příspěvek nemá nárok. IV. [13] Žalobkyně a) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že řízení o příspěvku na náhradu potřeb dítěte nebylo vedeno řádně. Žalobkyně a) dne 26. 9. 2013 nabyla zletilosti a získala plnou procesní způsobilost. Proto jí mělo být doručeno rozhodnutí o odnětí příspěvku na úhradu potřeb nezletilého dítěte. Nebylo jí však doručeno, nemohla proto proti němu využít opravné prostředky. Rozhodnutí trpělo vadou – důvody uvedené v odůvodnění neodpovídaly podmínkám uvedeným v § 47f zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Stěžovatel nedodržel lhůtu pro vydání rozhodnutí o odvolání, neboť žalobkyně b) a její manžel podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání dne 27. 11. 2013 a stěžovatel vydal napadené rozhodnutí až dne 29. 1. 2014. [14] Žalobkyně b) ve vyjádření ke kasační stížnosti podrobně dokládala i s odkazem na důvodovou zprávu k zákonu, že zákon neužívá jednotnou terminologii. Sporné nebylo, zda měla žalovaná postavení osoby v evidenci, nýbrž zda měla postavení osoby pečující. Není správný argument stěžovatele, že osobě pečující nemůže být svěřeno dítě na přechodnou dobu. Zákon rovněž nestanoví věk jako podmínku pro výběr konkrétního typu pěstounské péče. [15] Stěžovatelův výklad § 47f zákona o sociálně-právní ochraně dětí zakládá neodůvodněnou nerovnost mezi dětmi, které dosáhly zletilosti v různých formách pěstounské péče. Je účelový argument stěžovatele, že podle § 47v odst. 4 tohoto zastupuje nezletilé dítě v řízení o příspěvku na úhradu potřeb dítěte osoba pečující nebo osoba v evidenci. Naposledy zmíněné ustanovení se týká řízení o tomto příspěvku a upravuje, kdo smí dítě v řízení o příspěvku zastoupit, nikoli způsob příjmu finančních prostředků. V. [16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [17] Kasační stížnost není důvodná. [18] Ačkoli městský soud vyslovil právní názor na interpretaci § 47f zákona, stěžovateli rovněž vytkl, že napadené rozhodnutí není řádně odůvodněno a je proto nepřezkoumatelné. Stěžovatel však v kasační stížnosti ani netvrdil, že rozhodnutí přezkoumatelné bylo a obsahovalo jednoznačné a přesvědčivé odůvodnění. Místo toho argumentuje k právnímu posouzení § 47f zákona. [19] Je obecně přijímaným východiskem, že gramatický (jazykový) výklad právní normy je prvotním přiblížením se smyslu a skutečného obsahu právní normy. Jazykový výklad právní normy „[j]e pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj odcizení a absurdity“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., dostupný též http://nalus.usoud.cz). Výklad právní normy by tedy měl být průnikem a vyvážením jednotlivých výkladových metod – vedle metody jazykové též metody systematické, historické, teleologické, logické, srovnání v právu aj. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2003, čj. 5 A 116/2001 - 46, č. 20/2003 Sb. NSS; rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2004, čj. 7 A 72/2001 - 53, č. 576/2005 Sb. NSS a dále též rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004 - 54, č.