8 As 194/2014 — Nejvyšší správní soud

8 As 194/2014- 35 - text 8 As 194/2014 - 40 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: Bc. S. L., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2011, čj. 421/3-1046-2/2001-7542, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, čj. 7 Ad 13/2011 - 34, t a k t o : I. V řízení s e p o k r a č u j e . II. Kasační stížnost s e z a m í t á . III. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. 1) Žalobce byl vojákem v činné službě od roku 1986 do 31. 12. 2006. Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 250010/VP – 43, Vojenský ústav sociálního zabezpečení (dále jen „vojenský ústav“) rozhodl o zvýšení žalobcova výsluhového příspěvku na částku 17 211 Kč měsíčně. Zároveň uvedl, že od 1. 1. 2011 výsluhový příspěvek podléhá zdanění zvláštní sazbou daně ve výši 15 % podle § 36 odst. 2 písm. v) zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Po zdanění tedy žalobci náleží od 1. 1. 2011 k výplatě částka 14 630 Kč měsíčně. 2) Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2011, čj. 421/3-1046-2/2001-7542 (dále též „napadené rozhodnutí“), Ministerstvo obrany, sekce personální, odbor platové politiky a sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaný“) zamítl žalobcovy námitky proti shora uvedenému rozhodnutí vojenského ústavu a toto rozhodnutí potvrdil. II. 3) Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze. Argumentoval zejména tím, že podle § 143 odst. 10 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“) mu výsluhový příspěvek náleží za podmínek platných ke dni zániku jeho služebního poměru. V době zániku jeho služebního poměru byl výsluhový příspěvek osvobozen od daně z příjmů. Toto osvobození by žalobci mělo svědčit i poté, co bylo s účinností od 1. 1. 2011 zrušeno zákonem č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 346/2010 Sb.“). 4) Městský soud žalobu zamítl. Podle § 143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání se vojákům nezaručuje konkrétní výše výsluhového příspěvku, ani se jim nezakládá legitimní očekávání, že tento příspěvek nebude podléhat zdanění. Obdobně se vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2013, čj. 4 Ads 65/2013 – 23. Daňová povinnost spojená s příjmem z výsluhových příspěvků byla vždy upravena zvláštními předpisy, a to zákonem o daních z příjmů; i ze systematického hlediska proto nelze § 143 odst. 10 zákona o vojácích z povolání chápat jako aktuální účinnou daňovou úpravu. Uvedené ustanovení nelze chápat ani tak, že výše výsluhového příspěvku náleží za podmínek platných ke dni zániku služebního poměru vojáka, neboť by pak nebylo možné výsluhový příspěvek ani valorizovat. Služební poměr je vztahem veřejnoprávním; nelze na něj tedy aplikovat principy závazkového právního vztahu uzavřeného podle norem práva soukromého. 5) Městský soud neshledal, že by § 36 odst. 2 písm. v) zákona o daních z příjmů ve znění účinném od 1. 1. 2011 byl protiústavní. Uvedené ustanovení nezakládá nepřípustnou pravou retroaktivitu, neboť zdaňuje výsluhové příspěvky do budoucna. Rovněž neshledal, že by samotné zdanění výsluhového příspěvku bylo v rozporu s ústavním pořádkem, neboť 15% daňovou sazbu nelze považovat za rdousící či absurdně vysokou (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08). Otázka, zda zdanění výsluhových příspěvků zasahuje do sociálních jistot, má výhradně politicko-ekonomický charakter, a soudu nepříslušelo se k ní vyjadřovat. 6) Městský soud na závěr uvedl, že se žalovaný vyjádřil ke všem podstatným odvolacím námitkám. Žalovanému lze sice vytknout, že ponechal stranou obecné odvolací námitky kritizující oblast státní sociální politiky, je však nutno konstatovat, že hodnocení těchto otázek mu nepříslušelo. Nevypořádání těchto námitek tedy nečinilo napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. III. 7) Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Převážná část kasačních námitek se týkala ústavnosti zákona č. 346/2010 Sb., v jehož důsledku byl zákon o daních z příjmů změněn tak, že byl výsluhový příspěvek vyňat z režimu osvobození od daně z příjmů a zdaněn zvláštní sazbou daně podle § 36 odst. 2 písm. v) zákona o daních z příjmů. Zákon č. 346/2010 Sb. byl přijat spolu se zákonem č. 348/2010 Sb. ve stavu legislativní nouze. Protože Ústavní soud označil tuto proceduru v nálezu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10, ve vztahu k zákonu č. 348/2010 Sb. za protiústavní, byl i zákon č. 346/2010 Sb. podle stěžovatele přijat v rozporu s ústavním pořádkem. 8) Stěžovatel dále upozornil na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. 11. 2002, sp. zn. 36541/97 ve věci Bucheň vs. Česká republika, podle kterého je výsluhový příspěvek majetkovým právem podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Majetková práva jsou chráněna čl. 11 Listiny. Účelem výsluhového příspěvku je posílit sociální jistoty příslušníků bezpečnostních sborů. Zdaněním výsluhového příspěvku srážkovou daní zákonodárce porušil příkaz dbát podstaty a smyslu základních práv stanovený v čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť se nezabýval tím, zda jsou dopady tohoto zdanění proporcionální ve vztahu k ohrožení sociálních jistot příslušníků bezpečnostních sborů. 9) Stěžovatel nesouhlasil ani s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, čj. 4 Ads 65/2013 – 23, podle kterého nelze legitimně očekávat trvání určité daňové výjimky ani konkrétní výši výsluhového příspěvku. Z platné právní úpravy nelze tento závěr dovodit a stěžovatel proto neměl důvod se domnívat, že se výše výsluhového příspěvku bude jakkoli měnit. Jeho legitimní očekávání, že nárok na výsluhový příspěvek je relativně neměnný, založila jak komplexní úprava obsažená v zákoně o vojácích z povolání, tak § 168 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle kterého lze provádět z výsluhových nároků srážky ve prospěch bezpečnostního sboru pouze na základě dohody o srážkách z výsluhových nároků nebo na základě vykonatelného rozhodnutí služebního funkcionáře. Stěžovatel v této souvislosti poukázal také na judikaturu Ústavního soudu, podle které mají být zákony předvídatelnými a konzistentními prameny práva; nelze připustit, aby jedním zákonem bylo zasahováno do materie upravované jinými zákony, které nejsou obsahově a systematicky provázány. Rovněž tak stěžovatel označil zdanění výsluhového příspěvku za rozporné s principem právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. 10) Stěžovatel dále označil zákon č. 346/2010 Sb. za diskriminační, neboť příslušníci Armády ČR, kteří ukončili služební poměr před 1. 1. 2011, neměli k tomuto rozhodnutí totožné informace jako ti, kteří ukončili služební poměr v armádě po tomto datu a kteří již mohou při rozhodování o ukončení služebního poměru kalkulovat s tím, že jejich výsluhový příspěvek bude zdaněn. Výsluhový příspěvek má vojákům z povolání kompenzovat profesní omezení vyplývající z jejich činnosti, tj. nutnost přemisťovat se dle rozkazu, plnit úkoly nad rámec pracovní doby a případně i nasazovat zdraví a život. Jeho osvobození od daně z příjmu má motivační a kompenzační povahu a podle stěžovatele je nepřípustné, aby bylo toto osvobození bez dalšího odstraněno. Výsluhový příspěvek je nárokovým plněním ze strany státu; jeho zdaněním nedochází ke zvýšení příjmů státu, nýbrž ke snížení jeho výdajů, což je účelové. Stěžovatel též poukázal na možný rdousící efekt tohoto zdanění u bývalých vojáků, kteří nemají jiný příjem. Stěžovatel je v důsledku zdanění ročně připraven o částku převyšující 30 000 Kč, což představuje významný zásah do jeho rozpočtu. IV. 11) Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že v posuzované věci nevystupuje jako správní orgán, ale jako plátce daně, který je povinen podle zákona o daních z příjmů odvádět z žalobcova výsluhového příspěvku srážku ve výši zvláštní sazby daně. Není tedy příslušný rozhodovat o stížnostech proti těmto srážkám. Pokud stěžovatel napadá zdanění výsluhového příspěvku, má postupovat podle příslušných ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Pokud jde o stěžovatelovy výtky ke zdanění výsluhových příspěvků, žalovaný je povinen respektovat platný zákon a postupovat podle něj. V. 12) Nejvyšší správní soud při předběžném posouzení kas