4 As 182/2017 — Nejvyšší správní soud

4 As 182/2017- 41 - text 4 As 182/2017 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Ing. Z. H., zast. JUDr. Martinou Mervartovou, advokátkou, se sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Česká republika - Úřad práce České republiky, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2013, č. j. O-356044/D46956/2013/ÚPV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2017, č. j. 8 A 9/2014 – 55, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení [1] Předseda Úřadu průmyslového vlastnictví zamítl rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 6. 2013, č. j. O-356044/D45064/2012/ÚPV, kterým žalovaný ochrannou známku žalobce č. 270998 ve znění „CONSULTING“ [OBRÁZEK] podle § 32 odst. 3 ve spojení s § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „známkový zákon“), prohlásil za neplatnou s účinky ex tunc. [2] Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozkladovému rozhodnutí žalovaného. Nepřisvědčil námitce žalobce, že nebyla splněna podmínka § 7 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 12 odst. 1 známkového zákona, jelikož osoba zúčastněná na řízení podala návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky žalobce až po pěti letech. Žalobce totiž neprokázal, že Ministerstvo práce a sociálních věcí vědělo o užívání jeho ochranné známky. Žalobce pouze prokázal, že ministerstvo vědělo o její existenci. Městský soud proto přisvědčil žalovanému, že ke strpění pětiletého užívání napadené ochranné známky žalobcem ze strany osoby zúčastněné na řízení nedošlo. V této souvislosti městský soud poukázal na závěry uvedené v rozsudku Soudního dvora EU (SDEU) ve věci C-482/09, Budějovický Budvar. Městský soud rovněž upozornil na skutečnost, že žalobce vzal zpět žalobu, v níž se domáhal, aby soud uložil osobě zúčastněné na řízení povinnost zdržet se používání shora uvedeného grafického prvku ochranné známky žalobce. [3] Vzhledem ke skutečnosti, že osoba zúčastněná na řízení doložila, že její logo: [OBRÁZEK] vytvořil M. S., který dne 3. 12. 1991 uzavřel s Ministerstvem práce a sociálních věcí smlouvu o užití výtvarného díla, kterou na něj převedl výhradní právo užívat vytvořený emblém jako znak úřadu práce, zamítl městský soud také námitku, v níž žalobce nesouhlasil se závěry žalovaného ohledně dobré víry osoby zúčastněné na řízení. Podle městského soudu je nesporné, že předmětné logo bylo a je úřady práce široce užíváno a je všeobecně známé mezi širokou veřejností. [4] K poukazu žalobce na skutečnost, že napadenou ochrannou známku zaregistroval v dobré víře, neboť předmětné logo vytvořil již v roce 1984 během svých studií designu na Vysoké škole technické v Košicích a že toto logo je chráněno autorským právem, městský soud uvedl, že logo uvedené v brožuře z roku 1984 se od předmětného loga tvořícího namítané označení podstatně liší. S přihlédnutím k vyjádření Ing. Z. K. o autentizaci díla městský soud přisvědčil závěru žalovaného, že osoba zúčastněná na řízení je oprávněným uživatelem všeobecně známé známky. [5] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že nebyla splněna podmínka uvedená v § 7 odst. 1 písm. d) známkového zákona spočívající v tom, že užívání ochranné známky pro určité výrobky ukazuje na vztah mezi výrobky a službami a vlastníkem ochranné známky a že dobré jméno a všeobecná známost namítaného označení není relevantní pro služby zapsané ve třídách 35 a 42 Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. 6. 1957 (dále jen „Niceská dohoda“). Namítané označení používané osobou zúčastněnou na řízení je totiž zcela shodné s dominantním grafickým prvkem napadené ochranné zámky a s ohledem na dobré jméno a užití namítaného označení pro širokou oblast služeb by mohlo užívání napadené ochranné známky vyvolat u relevantní veřejnosti dojem, že poskytování služeb s logem napadené ochranné známky používané žalobcem v třídách 35, 41 a 42 Niceské dohody nějakým způsobem souvisí s osobou zúčastněnou na řízení. V této souvislosti městský soud poukázal na rozsudek SDEU ve věci C-301/07, PAGO International GmbH v. Tirolmilch registrierte Genossenschaft mbH. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [6] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Namítal, že žalovaný i městský soud pochybili při zjišťování skutkového stavu a řádně nezhodnotili provedené důkazy a vzali v úvahu pouze ty důkazy, které byly ve prospěch osoby zúčastněné na řízení. [7] Stěžovatel dále stejně jako již v žalobě namítal, že nebyla splněna podmínka vyplývající z ustanovení § 7 odst. 1 písm. g) ve spojení s § 12 odst. 1 známkového zákona. Osoba zúčastněná na řízení se totiž o používání ochranné známky dozvěděla z dopisu žalobce ze dne 5. 6. 2007, z kterého je navíc zřejmé, že Ministerstvo práce a sociálních věcí s žalobcem jakožto vlastníkem ochranné známky jednalo ještě před tímto datem. Byla mu tak velmi dobře známa existence ochranné známky a skutečnost, že ji vlastník (stěžovatel) užívá. Již před tímto dopisem stěžovatel dne 9. 3. 2007 zmocnil k zastupování před Ministerstvem práce a sociálních věcí pana P. M., který se osobně setkal s JUDr. P. Š. z ministerstva a až následně žalobce napsal dopis ze dne 5. 6. 2007. Návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky stěžovatele je ze dne 27. 6. 2012, z čehož je zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení strpěla užívání ochranné známky žalobce po dobu pěti let. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem žalovaného a městského soudu, že nestačí, aby osoba zúčastněná na řízení pod dobu pěti let měla povědomost o existenci ochranné známky, ale že je nutné, aby zároveň věděla, že ochranná známka byla žalobcem po stejnou dobu i užívána. Pokud se totiž žalobce obrátil na jinou osobu s tím, že je vlastníkem ochranné známky, lze důvodně předpokládat, že svoji zaregistrovanou známku i užívá. Samotná existence ochranné známky předpokládá její užívání. Osoba zúčastněná na řízení byla proto informována nejen o existenci ochranné známky, ale i o jejím užívání, neboť v citovaném dopisu žalobce je uvedeno, že se svého výhradního práva na užívání loga bude domáhat soudní cestou. [8] Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že prokázal, že on sám vytvořil autorské dílo, které se stalo součástí jeho ochranné známky, a to o 7 let dříve než pan S., a proto jeho dílo je chráněno již od roku 1984 a nikdo jiný se nemohl stát jeho autorem. Osoba zúčastněná na řízení tedy neoprávněné využívá autorské dílo žalobce. Městským soudem je ve věci sp. zn. 31 C 10/2013 projednáván spor o autorství loga, v němž osoba zúčastněná na řízení tvrdí, že logo vytvořené panem S. není totožné s logem stěžovatele. Osoba zúčastněná na řízení tak na jedné straně v rámci sporu o autorské právo tvrdí, že znak vytvořený panem S. je jiný než logo vytvořené a používané stěžovatelem a na druhou stranu žádá prohlášení neplatnosti ochranné známky stěžovatele právě pro kolizi s tímto svým logem. [9] Podle názoru stěžovatele přichází do styku s osobou zúčastněnou jen velmi malé procento veřejnosti. Nezaměstnanost v České republice v roce 2014 činila 7,5 % a ne všichni z této skupiny využívají služeb osoby zúčastněné na řízení. Tvrzení žalovaného o povědomí veřejnosti o tom, že všeobecně známá známka náleží právě osobě zúčastněné na řízení, nebylo nikdy dostatečně prokázáno. Za správný proto stěžovatel nepovažuje ani závěr městského soudu, že osoba zúčastněná na řízení je oprávněným uživatelem všeobecně známého označení. [10] Stěžovatel rovněž namítal, že není splněna podmínka § 7 odst. 1 písm. d) známkového zákona, spočívající v tom, že by užívání ochranné známky stěžovatele ve vztahu k výrobkům a službám ukazovalo na vztah mezi jeho výrobky a službami a osobou zúčastněnou na řízení. Stěžovatel používá ochrannou známku ve třídách 35, 41 a zejména 42 Niceské dohody. Nesouhlasí proto ani se závěrem soudu, který převzal závěr žalovaného, že by dobré jméno a všeobecná známost nezapsaného označení osoby zúčastněné na řízení byla relevantní ve všech uvedených třídách. Ochranná známka stěžovatele neměla být prohlášena za neplatnou v celém rozsahu. Žalovaný i městský soud sice připouští, že se nejedná o služby přímo realizované osobu zúčastněnou, ale uvádí, že taková skutečnost ještě nemusí znamenat neaplikovat