6 As 338/2016 — Nejvyšší správní soud

6 As 338/2016- 55 - text 6 As 338/2016 - 59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: L. K., zastoupena JUDr. Ing. Janem Vučkou, advokátem se sídlem Benediktská 690/7, Praha 1, proti žalované: Generální inspekce bezpečnostních sborů, se sídlem Skokanská 2311/3, Praha 6, týkající se žaloby proti rozhodnutí ředitele žalované ze dne 12. 6. 2013, č. j. GI-IF-12-8/2013, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 A 175/2013 – 66, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 A 175/2013 – 66, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobkyně z novinových zpráv vyrozuměla, že bylo skončeno řízení týkající se nehody, ke které došlo při honičce policie a odcizeného vozidla na dálnici D1 dne 1. 3. 2013. Dne 7. 5. 2013 požádala žalovanou o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), formou kopie rozhodnutí nebo záznamu o ukončení věci. Žalovaná žalobkyni informovala o tom, že prověřování bylo ukončeno nejprve dne 6. 3. 2013 pod č. j. GI-K-308-3/2013, poté k podnětu zástupce poškozeného opětovně otevřeno a ukončeno dne 26. 4. 2013 pod č. j. GI-K-381-31/2013. Žalovaná zároveň rozhodnutím ze dne 20. 5. 2013, č. j. GI-IF-12-3/2013, rozhodla s odkazem na § 11 odst. 6 informačního zákona, že tyto informace žalobkyni neposkytne, neboť zástupce poškozeného podal ve věci stížnost k dozorovému státnímu zastupitelství, které postup žalované prověřuje, a není vyloučeno, že budou zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení trestního řízení. Požadované informace obsahují velmi podrobný popis skutkových okolností, vyhodnocení postupu zasahujících policistů a dokumentují způsob prověřování ze strany žalované. Jejich zveřejněním by mohlo do budoucna dojít ke zmaření případného trestního řízení a ohrožení schopnosti příslušných orgánů stíhat trestné činy. [2] Rozhodnutím ze dne 12. 6. 2013, č. j. GI-IF-12-8/2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“), ředitel žalované zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí žalované potvrdil. Doplnil, že prošetřování je prozatím uzavřeno pouze jedním z orgánů činných v trestním řízení, přičemž vzhledem k malému časovému odstupu od nehody lze očekávat další podání či nová zjištění (které může přinést i samotné trestní řízení vedené ve vztahu k zemřelému řidiči). Některé další osoby také v postavení poškozených v současné době intenzivně uplatňují svá práva v souvislosti s dopravní nehodou. Veřejný zájem na účinném odhalování trestné činnosti v daném případě převáží nad individuálním právem stěžovatelky na informace. Nelze vyloučit, že po skončení vyšetřování a ukončení řízení o nárocích dalších oznamovatelů již tento veřejný zájem nebude převažovat. [3] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 10 A 175/2013 – 66 (dále jen „napadený rozsudek“), napadené rozhodnutí a předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Městský soud zároveň nařídil žalované, aby do 15 dnů od právní moci napadeného rozsudku poskytla žalobkyni vyhodnocení věci ze dne 6. 3. 2013, č. j. GI-K-308-3/2013, a vyhodnocení věci ze dne 26. 4. 2013, č. j. GI-K-381-31/2013, s vyloučením osobních údajů fyzických osob. Z ustanovení § 11 odst. 6 informačního zákona městský soud dovodil, že odepřít poskytnutí informací o činnosti orgánů činných v trestním řízení je možné pouze ve dvou případech: pokud by poskytnutím informace byla ohrožena práva třetích osob, nebo pokud by poskytnutím informace byla ohrožena schopnost orgánů činných v trestním řízení plnit své úkoly. V obou případech musí jít o ohrožení konkrétně specifikované a současně reálně, resp. prokazatelně existující, nikoliv pouze ohrožení hypoteticky možné. Skutečnost, že ve věci může být vedeno trestní řízení anebo je dokonce již vedeno, ještě neznamená, že poskytnutí informace způsobí výše uvedené ohrožení. [4] Úkony budoucího trestního řízení mohou být zmařeny, resp. negativně ovlivněny, v zásadě pouze tehdy, pokud by zveřejnění dosud shromážděných zjištění mohlo reálně být zneužito obviněnými či potenciálními obviněnými k tomu, aby v dalších fázích trestního řízení účinně ovlivnili rozsah a obsah skutkových zjištění orgánů činných v trestním řízení. Takové zneužití zásadně nebude hrozit v situaci, kdy se tato zjištění opírají o zajištěné stopy, kterými již nelze manipulovat, o podaná vysvětlení osob, u nichž nehrozí reálná možnost ovlivnění, či o výpovědi samotných potenciálně trestně stíhaných osob, které by mohly svou výpověď k rozhodným skutečnostem měnit tak jako tak. [5] Žalovaná v napadeném rozhodnutí neuvedla žádný důvod, který by mohl takovému zneužití nasvědčovat. V požadovaných dokumentech je zaznamenán výslech všech policistů, kteří se na zásahu podíleli. Vyslechnutí policisté se shodovali v tom, jak probíhalo pronásledování vozidla a jak bylo postupováno po nehodě a při poskytování pomoci zraněným osobám. Rozhodné skutečnosti tedy vyplývají primárně z výslechu potenciálně stíhaných osob, kterým nemůže být zveřejnění výsledků šetření jakkoliv ku prospěchu. [6] Žalovaná v rámci vyhodnocení věci obsáhle odůvodňuje závěr, že policista, který vydal pokyn k zastavení provozu na dálnici, nepřekročil meze své pravomoci, a nedopustil se tudíž trestného činu. Pokud by proti němu bylo následně vedeno trestní řízení, probíhal by pouze spor o právní hodnocení věci, tedy zda překročil svou pravomoc. Jedná se výhradně o právní kvalifikaci zjištěného skutku. Nelze si tedy představit, že by v budoucím trestním řízení byla jakkoliv zneužitelná zpráva o skutkových zjištěních ve věci. Nepřípadná jsou tvrzení žalované, že by mohlo být ohroženo trestní řízení ve věci ujíždějícího řidiče, který při nehodě zemřel. Trestní stíhání nemůže být zahájeno vůči osobě, která zemřela. Jestliže trestní řízení nemůže být zahájeno, nelze uvažovat o jeho ohrožení. [7] Nelze hovořit ani o tom, že by poskytnutím informace mohla být ohrožena schopnost orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat trestné činy v obecné rovině. Z obou záznamů o vyhodnocení věci vyplývá, že žalovaná vyhodnotila dostupné kamerové záznamy a vyslechla relevantní svědky. Tyto postupy neobsahují žádné zvláštní metodické prvky, jejichž zveřejnění by mohlo do budoucna ohrozit vyšetřování trestné činnosti. Obdobné platí i pro údaje o práci policie, které jsou v daných zprávách uvedeny. Z nich vyplývá pouze to, že jednotlivé policejní útvary spolu komunikují, koordinují svůj postup a v dané věci přistoupily k řízenému zastavení provozu na dálnici. To vše jsou obecně známé informace. [8] Podle § 16 odst. 4 informačního zákona je v případě zrušení rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti prolomen kasační princip, na němž je správní soudnictví vystavěno, a správní soud je oprávněn posoudit, zda je namístě požadované informace poskytnout. Městský soud konstatoval, že s výjimkou anonymizace osobních údajů dle § 8a informačního zákona, s níž žalobkyně výslovně souhlasila, žádný důvod k odmítnutí žádosti neexistuje. II. Kasační stížnost [9] Žalovaná /stěžovatelka/ napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Má za to, že zpřístupnění informací shromážděných stěžovatelkou v rámci prověřování před tím, než je v trestním řízení provedeno zajištění potřebných důkazů a ověření zjištěných informací, je způsobilé ohrozit dosažení účelu trestního řízení. Z pokynu státního zástupce ze dne 18. 10. 2013 vyplývá, že v trestním řízení bylo třeba detailněji objasnit, jaké činnosti policisté na místě vykonávali, jaké pokyny řidičům na místě udíleli, jaké byly reakce řidičů, a jednotlivé výpovědi poté konfrontovat mezi sebou a porovnat se zajištěnými kamerovými záznamy. Objektivitu vyjádření účastníků nelze zajistit jiným způsobem, než že dotyčná osoba nejdříve svými vlastními slovy popíše událost a teprve poté je konfrontována s výpověďmi jiných osob a případně dalšími zajištěnými důkazy (záznamy z kamer). Nelze připustit proces opačný, že je osoba nejdříve seznámena s výpověďmi ostatních účastníků, obeznámena s popisem situace na místě a teprve poté se k věci vyjadřuje sama. Taková výpověď ztrácí na své objektivitě a hodnověrnosti. Zpřístupnění informace o tom, jakým způsobem popisují ostatní účastníci sled událostí a které skutečnosti policejní orgán zjistil, je zcela bez diskuse způsobilé negativně ovlivnit výpovědi účastníků v trestním řízení a je nerozhodné, v jaké pozici se nacházejí (podezřelý/svědek/poškozený). [10] Napadené rozhodnutí bylo v tomto směru dostatečně a srozumitelně odůvodněné, a to i s ohledem na skutečnost, že v době rozhodování nebylo zřejmé, jaký bude rozsah trestního ří