9 Afs 173/2018 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 173/2018- 41 - text 9 Afs 173/2018 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobců: a) Ing. T. K., b) J. K., oba zastoupeni JUDr. Petrem Vackem, advokátem se sídlem Čs. armády 872/33, Praha 6, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2018, č. j. 30 Af 20/2016 – 110, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 16. 3. 2016, č. j. 11607/16/5000-10470-700290, zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí – platební výměr Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 25. 5. 2015, č. j. 1213554/15/2300-31472-401943 (dále jen „platební výměr“). Platebním výměrem správce daně žalobcům jako příjemcům dotace na stavbu vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně v celkové výši 102 127 Kč. Porušení rozpočtové kázně konkrétně spočívalo (a) v porušení podmínky, že stavba musí být dokončena a schopna užívání do 3 let od uzavření smlouvy o poskytnutí dotace (za což byl žalobcům uložen odvod ve výši 21 615,25 Kč), a dále (b) v porušení podmínky, podle níž celková výše dotace nesmí přesáhnout 30 % celkových investičních nákladů na výstavbu (za což byl žalobcům uložen odvod ve výši 80 511,50 Kč). [2] Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), jenž ji svým rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 30 Af 20/2016 - 110, jako nedůvodnou zamítl. Níže následuje stručná rekapitulace žalobních bodů, které jsou pro projednání kasační stížnosti žalobců rozhodné, a jejich vypořádání ze strany krajského soudu. [3] Co se týče první dotační podmínky [viz odstavec [1], písmeno (a) výše], žalobci tvrdili, že tříletá lhůta pro dokončení stavby nezačala běžet. Odvolávali se přitom na čl. IV odst. 4 Smlouvy č. 000000207, podle něhož „[s]tavba sociálních bytů musí být dokončena a schopna užívání do 3 let od uzavření Smlouvy o poskytnutí dotace“, a zpochybňovali, že by jimi uzavřená smlouva č. 000000207 byla právě onou „Smlouvou o poskytnutí dotace“ ve smyslu citovaného smluvního ujednání. Krajský soud k tomu uvedl, že tento výklad je nelogický. Smlouva č. 000000207 byla jedinou dotační smlouvou, která měla být uzavřena, a počátek běhu tříleté lhůty pro dokončení stavby v ní byl jasně stanoven. [4] Žalobci dále tvrdili, že Státní fond rozvoje bydlení (dále jen „Fond“) jako poskytovatel dotace dosud nerozhodl o jejich žádosti o prodloužení lhůty pro výstavbu sociálního bytu. Krajský soud neshledal ani tuto námitku důvodnou, jelikož z hlediska posuzování rozpočtové kázně byl rozhodující skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správce daně, respektive žalovaného. Oba orgány měly k dispozici informaci od Fondu, že opožděným žádostem žalobců o prodloužení lhůty nebylo možné vyhovět. [5] Co se týče druhé dotační podmínky [viz odstavec [1], písmeno (b) výše], žalobci tvrdili, že část díla (stavby) provedli svépomocí, avšak tím dotační podmínky neporušili – pouze se sami stali dodavateli stavby namísto dodavatele původně sjednaného. Krajský soud ani tomuto argumentu nepřisvědčil. Citoval ze smlouvy č. 000000207 a poukázal na to, že smlouva předpokládá realizaci stavby v souladu se smlouvou o dílo. V případě zániku smlouvy měli žalobci povinnost o tom informovat poskytovatele dotace (Fond). Naopak ze smlouvy č. 000000207 nevyplývá, že by žalobci směli být smluvními nástupci zhotovitele. [6] Žalobci (dále též „stěžovatelé“) napadají rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazují pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatelé na různých místech kasační stížnosti označují napadený rozsudek za nedostatečně odůvodněný, rozporuplný, zmatečný a nepřezkoumatelný. Konkrétně tvrdí, že se krajský soud opomněl vypořádat s jejich žalobními námitkami „v jejich celkovém souhrnu“ a „vzájemné provázanosti“. Konkrétně pak krajskému soudu vytýkají, že ač připustil, že stěžovatelé mohli podat Fondu žádost o prodloužení tříleté lhůty pro dokončení stavby po jejím uplynutí, přesto se ztotožnil se závěrem Fondu o opožděnosti jimi podané žádosti. Za nepřezkoumatelný mají také závěr krajského soudu, že ze smlouvy č. 000000207 neplyne smluvní nástupnictví stěžovatelů. [8] Stěžovatelé pak odmítají závěr krajského soudu o nelogičnosti jejich výkladu smlouvy č. 000000207. Vysvětlují, že smlouva zavedla pojem „Smlouva“. Pokud její příslušné ustanovení, které stanoví lhůtu k dokončení stavby, hovoří nikoli o „Smlouvě“, ale o „Smlouvě o poskytnutí dotace“, stěžovatelé měli legitimní očekávání, že dotace bude upravena dvěma či více smluvními dokumenty. Počátek běhu lhůty pak měl být navázán na uzavření další smlouvy. Tuto „Smlouvu o poskytnutí dotace“ však Fond stěžovatelům nikdy nepředložil. [9] Ohledně druhé podmínky dotace stěžovatelé poukazují na to, že se ocitli bez zhotovitele stavby z důvodu nezávislého na jejich vůli (úmrtí dodavatele). Dokončení díla svépomocí bylo logickou reakcí na tuto událost. Z právního hlediska toto představuje změnu dodavatele předvídanou smlouvou č. 000000207. Za jediné pochybení stěžovatelů by tak mohlo být neohlášení této změny poskytovateli dotace, na což však smlouva pamatuje smluvní sankcí v maximální výši 5 000 Kč. Stěžovatelé však byli postiženi odvodem ve výši 80 511,50 Kč. [10] Stěžovatelé také poukazují na svoji žalobní námitku, podle níž pochybil samotný poskytovatel dotace tím, že dosud zákonným způsobem neprojednal žádost stěžovatelů o prodloužení lhůty k dokončení stavby. Z toho dovozují, že se nemohli dopustit porušení rozpočtové kázně. Krajský soud se touto námitkou nezabýval, jelikož toliko uvedl, že „k vydání rozhodnutí dochází při vyhovění žádosti, nikoli v situaci, kdy žádosti vyhověno není“. Stěžovatelé to mají za „absurdní právní názor“, protože popírá zákonnost. Státní orgán musí podle nich rozhodnout o návrhu účastníků vždy. [11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. První kasační námitku považuje za absurdní a čistě účelovou. Připomíná, že smlouva č. 000000207 byla uzavřena dne 1. 11. 2010, stanovená tříletá lhůta uplynula dne 1. 11. 2013, stěžovatelé požádali Fond o její prodloužení dne 30. 12. 2013. K porušení rozpočtové kázně tak došlo ještě předtím, než stěžovatelé o prodloužení lhůty požádali. Přestože poskytovatel dotace může svým následným postupem takovou situaci zhojit, v případě stěžovatelů se tak nestalo. [12] K tvrzenému porušení povinností na straně poskytovatele dotace žalovaný uvádí, že orgány finanční správy nejsou stranou veřejnoprávního vztahu mezi poskytovatelem a příjemci dotace, a proto nemají pravomoc prověřit postupy poskytovatele dotace. [13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [14] Kasační stížnost není důvodná. [15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, přičemž jí nepřisvědčil z níže uvedených důvodů. Rozsudek srozumitelně reaguje na žalobní námitky a důvody rozhodnutí krajského soudu uvedeného ve výroku rozsudku jsou z něj plně seznatelné. Co se týče konkrétních výhrad ke kvalitě odůvodnění napadeného rozsudku, je pravdou, že krajský soud připustil, že stěžovatelé mohli podat Fondu žádost o prodloužení tříleté lhůty pro dokončení stavby po jejím uplynutí. Není však pravdou, že se krajský soud ztotožnil se závěrem Fondu o „opožděnosti žádosti“. Takový názor v odůvodnění napadeného rozsudku obsažen není. Krajský soud pouze konstatoval, že žádost o prodloužení lhůty byla podána po jejím uplynutí (str. 11 napadeného rozsudku), Fond této žádosti nevyhověl a správce daně a žalovaný vycházeli ze skutkového stavu v době svého rozhodování, přičemž v této době lhůta k dokončení stavby prodloužena nebyla. [16] Za nepřezkoumatelný mají stěžovatelé také závěr krajského soudu, že ze smlouvy č. 000000207 neplyne smluvní nástupnictví stěžovatelů. Ani s tímto tvrzením se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Uvedená smlouva nepředvídá, že by stěžovatelé mohli realizovat stavbu sami. Je sice možné, že formulace o „smluvním nástupnictvím“ není zcela přesná, avšak názor krajského soudu je z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmý. Krajský soud měl za to, že smlouva č. 000000207 neumožňuje, aby stěžovatelé stavbu provedli namísto zhotovitele. Nejvyšší správní soud shrnuje, že napadený rozsudek považuje za logický a plně přezkoumatelný. [17] Co se týče námitky týkající se vlastn