— Nejvyšší správní soud

Konf 46/2018- 12 - text Konf 46/2018-12 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana Fialy, Mgr. Víta Bičáka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Simona a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu Českého telekomunikačního úřadu, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 88/2018, o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím: žalobkyně SychrovNET s.r.o., IČ 26827921, se sídlem Bratří Hlaviců 89, Vsetín, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem Hanusova 1537/1, Praha 4, a žalovaná M. T., t a k t o : P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 20 C 88/2018, o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím, j e s p r á v n í o r g á n . O d ů v o d n ě n í : [1] Návrhem doručeným 27. 11. 2018 zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon o některých kompetenčních sporech“), se Český telekomunikační úřad domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o některých kompetenčních sporech. Spor vznikl mezi ním a Okresním soudem ve Vsetíně ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 20 C 88/2018 o zaplacení 1000 Kč s příslušenstvím. [2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti: [3] Žalobkyně poskytovala žalované telekomunikační služby na základě Smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb č. X ze dne 25. 11. 2013 (dále „Smlouva“). Vzájemná práva a povinnosti smluvních stran se řídily Smlouvou, Všeobecnými podmínkami společnosti SychrovNET s.r.o. (dále „Všeobecné podmínky“) a Ceníkem služeb (dále jen „Ceník služeb“), které tvořily nedílnou součást Smlouvy. [4] Žalovaná ani přes opakované výzvy neuhradila dlužnou částku za poskytování služeb, a proto jí žalobkyně podle bodu 3.10 Všeobecných podmínek přerušila poskytování služeb (tzv. suspendace) a vyúčtovala suspendační poplatek ve výši 1000 Kč. Jelikož žalovaná suspendační (respektive blokační) poplatek nezaplatila, obrátila se žalobkyně na soud. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 31. 10. 2016 se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit 1000 Kč s příslušenstvím a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. [5] Okresní soud ve Vsetíně usnesením ze dne 2. 10. 2018, čj. 20 C 88/2018-13 řízení zastavil (výrok I.) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Českému telekomunikačnímu úřadu (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud vycházel z § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o elektronických komunikacích“), a dospěl k závěru, že k rozhodování sporů ve věcech úhrady za telekomunikační služby je příslušný Český telekomunikační úřad. Soud uvedl, že při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací, jejichž předmětem je nárok na smluvní pokutu (v projednávané věci ve formě suspendačního poplatku), je nutné se zabývat povinností, která byla porušena. Pokud se pak jedná o porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy mezi osobou vykonávající komunikační činnost a účastníkem, ve které si tyto subjekty dohodly smluvní pokutu i pro případ, že účastník neuhradí cenu za poskytnutou službu, pak je k rozhodování o smluvní pokutě příslušný Český telekomunikační úřad. Neuhrazení ceny za poskytnuté služby je porušením zákona o elektronických komunikacích a nárok na smluvní pokutu (suspendační poplatek) s tímto porušením souvisí (k tomu okresní soud odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 9. 9. 2008, čj. Konf 27/2008-7, publikované pod č. 1738/2009 Sb. NSS). [6] Český telekomunikační úřad (dále „navrhovatel“) s postupem soudu nesouhlasil a podal zvláštnímu senátu návrh na řešení negativního kompetenčního sporu. Uvedl, že odmítá svou kompetenci k rozhodnutí sporu o částku, která byla vyúčtovaná jako blokační poplatek. Pravomoc navrhovatele je totiž dána v případě kumulativního splnění osobní a věcné podmínky ve smyslu § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích; navrhovatel namítá nesplnění druhé z nich. Blokační poplatek není službou elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích, neboť vůbec nespočívá v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, ani není telekomunikační a přenosovou službou v sítích. Blokační poplatek je cenou za administrativní, režijní, softwarové a další náklady, nikoliv samotnou službou elektronických komunikací. Navrhovatel tedy není příslušným orgánem k rozhodnutí daného sporu týkajícího se povinnosti k zaplacení blokačního poplatku. [7] Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním orgánem a soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou: [8] Podle § 1 odst. 2 zákona o některých kompetenčních sporech je negativním kompetenčním sporem ten, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. V nyní rozhodované věci popřely svou pravomoc Okresní soud ve Vsetíně i navrhovatel, jedná se proto o negativní kompetenční spor, k jehož projednání je příslušný zvláštní senát podle zákona o některých kompetenčních sporech. [9] Zvláštní senát v usnesení ze dne 14. 9. 2009, čj. Konf 38/2009-12, vysvětlil, že k tomu, aby mohl navrhovatel rozhodovat účastnické spory, musí být podle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích naplněn osobní a věcný předpoklad. Osobní předpoklad založení pravomoci navrhovatele se naplní, vznikne-li spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost podle § 7 zákona o elektronických komunikacích a účastníkem, popřípadě uživatelem, na straně druhé. Druhou nezbytnou podmínkou je pak věcný předpoklad, tedy povaha sporu; tato podmínka je dle § 129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích splněna tehdy, „pokud se spor týká povinnosti uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.“ [10] Z výpisů z databáze navrhovatele a z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalobkyně je osobou vykonávající komunikační činnost; osoba žalované naplňuje charakteristiku účastníka podle § 2 písm. a) zákona o elektronických komunikacích. [11] Spornou je povaha sporu mezi těmito osobami, pokud jde o pohledávku žalobkyně, která představuje blokační poplatek. Navrhovatel namítl, že o takovém předmětu sporu není oprávněn rozhodovat, neboť se nejedná o službu elektronických komunikací ve smyslu § 2 písm. n) zákona o elektronických komunikacích. [12] Okresní soud uvedl, že blokační poplatek má povahu smluvní pokuty, a proto by o věci měl rozhodovat navrhovatel. Naopak žalobkyně tvrdí, že blokační poplatek není smluvní pokutou, ale náhradou za administrativní zátěž spojenou s blokací. Navrhovatel s odkazem na svou rozhodovací praxi uvedl, že blokační poplatek není cenou za službu elektronických komunikací, ale hradí se za nejrůznější běžné náklady žalobkyně. [13] Zvláštní senát předesílá, že mu podle § 2 odst. 1 zákona o některých kompetenčních sporech přísluší projednat a rozhodnout kompetenční spor, tj. určit, který státní orgán věc samou rozhodne. Zvláštnímu senátu zásadně nepřísluší na podkladě předložených smluvních dokumentů provádět výklad projevu vůle žalobkyně a žalované (jakkoliv se těmito projevy nutně zabývat musí) a jeho hmotněprávní posouzení (včetně jeho platnosti či neplatnosti), neboť takový výklad a právní posouzení jsou až součástí rozhodnutí ve věci samé, tudíž přísluší orgánu, který má k rozhodnutí ve věci samé pravomoc. [14] Zvláštní senát v usnesení ze dne 9. 9. 2008, čj. Konf 27/2008-7, publikovaném pod č. 1738/2009 Sb. NSS, na které správně odkázal i okresní soud, řešil otázku pravomoci navrhovatele a soudů v občanském soudním řízení rozhodnout o nároku na zaplacení smluvní pokuty za nevrácený zapůjčený satelitní komplet, přičemž dospěl k závěru, že k rozhodnutí o takovém nároku je dána pravomoc soudů. Přitom se zvláštní senát řídil následujícími úvahami: „Smluvní pokuta je typickým soukromoprávním institutem; jde o způsob zajištění závazku, jehož účelem je zpravidla peněžitá sankce za porušení či nesplnění (smluvní) povinnosti (§ 544 odst. 1 občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy účinném znění; poznámka zvláštního senátu). Při posuzování pravomoci k rozhodování sporů na úseku elektronických komunikací, jejichž předmětem je právě nárok na smluvní pokutu, je však nutné především vycházet z charakteru povinnosti, která byla porušena. Vztah mezi porušenou povinností a nárokem na smluvní pokutu je totiž vztahem příčiny a následku, které nelze posuzovat odděleně; existence porušení povinnosti je přitom určující pro existenci nároku na smluvní pokutu, nikoliv obráceně. O smluvní pokutě tedy bude rozhodovat ten orgán, který je podle