7 As 123/2019 — Nejvyšší správní soud

7 As 123/2019- 35 - text 7 As 123/2019 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: O. V., zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2019, č. j. 51 A 6/2017 - 38., takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Městský úřad Nová Paka (dále též „městský úřad“) uznal žalobce rozhodnutím ze dne 15. 11. 2016, č. j. MUNP/2016/16834, vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v rozhodném znění (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 1. 3. 2016 při projíždění obcí Stará Paka ve směru jízdy na obec Roškopov v 16:25 hodin zastavil jím řízené silniční motorové vozidlo tovární značky AUDI A6 (registrační značky X) v ulici Revoluční před domem č. p. 113 pravou stranou vozidla na chodníku a zůstal zde stát. Tím dle městského úřadu porušil § 4 písm. b) ve spojení s § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, a to formou úmyslu přímého. Za uvedené protiprávní jednání byla žalobci podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč. [2] Proti rozhodnutí městského úřadu podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 2. 2017, č. j. KUKHK-4771/DS/2016/Er, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále též „krajský soud“) zamítl shora označeným rozsudkem. Dle krajského soudu nelze mít s ohledem na videozáznam a fotodokumentaci přestupku, jež zachycují stavebně technické provedení prostoru, pochybnosti o tom, že žalobce skutečně zastavil na chodníku. Tento chodník není samostatnou místní komunikací, ale je součástí pozemní komunikace, k níž přiléhá. Od té je zřetelně oddělen obrubníky. Žalobce přitom ve správním řízení netvrdil a nedokládal, že by bylo v daném případě umožněno parkovat na chodníku, ani nezpochybnil existenci chodníku. Krajský soud nepřisvědčil ani tomu, že by rozhodnutí městského úřadu bylo pro žalobce překvapivé. Zaslal-li městský úřad žalobci výzvu k seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim, je zjevné, že upustil od výslechu jednoho z předvolaných svědků. Proti neprovedení výslechu žalobce ve správním řízení nijak nebrojil. O tom, jaké konkrétní porušení § 4 písm. b) zákona o silničním provozu je mu kladeno za vinu, se dozvěděl přímo na místě spáchání přestupku. Dále soud konstatoval, že ve věci nebylo na místě vést společné řízení, neboť žalobce byl trestán za porušení § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu. O žádném dalším přestupku (porušení zákazu plynoucího z dopravní značky B 29) správní řízení vedeno nebylo. Krajský soud sice přisvědčil námitce, že správní orgány neprokázaly spáchání přestupku ve formě úmyslu přímého. Jelikož však ke spáchání sporného přestupku postačí zavinění z nedbalosti, které se žalobce bezpochyby dopustil, nemohlo mít neprokázání přímého úmyslu vliv na posouzení věci. Krajský soud rovněž konstatoval, že došlo k naplnění materiální stránky přestupku, neboť žalobce stál na naprosto nevhodném místě, a to částečně na chodníku, částečně v silnici v úseku, kde bylo stání dopravní značkou B 29 zakázáno, a navíc v prostoru, kde je značka autobusové zastávky. Svým jednáním tak vytvořil potenciálně nebezpečnou situaci vůči chodcům i provozu na pozemní komunikaci. Nebyly přitom zjištěny žádné zvláštní okolnosti, které by nebezpečnost jednání zásadním způsobem snižovaly. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost. V prvním okruhu námitek stěžovatel krajskému soudu vytkl chybné posouzení námitky týkající se prokázání zavinění ve formě přímého úmyslu. Jestliže krajský soud souhlasil s tím, že závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu nebyl prokázán, jsou rozhodnutí správních orgánů nezákonná a měla být zrušena. Zavinění je obligatorní náležitostí výroku. Nelze proto připustit, aby byl závěr o zavinění věcně nesprávný. Forma zavinění navíc může být stěžovateli v budoucnu kladena k tíži. Stěžovatel se ohradil i proti tomu, že by připustil jednání z nedbalosti. V žalobě podrobně vysvětlil, proč měl za to, že na daném místě mohl zastavit. Za nepodložené označil dále tvrzení soudu, že byl pojištěn proti pokutám. V dalším okruhu námitek stěžovatel rozporoval správnost závěru, že zastavil na chodníku. Krajskému soudu vytkl nedostatečné vypořádání souvisejících žalobních námitek. Poukázal na to, že na sporném místě stálo obdobně policejní vozidlo, které nemělo zapnuté výstražné světlo modré barvy. Mohl se tedy oprávněně domnívat, že na daném místě může zastavit, protože každý může presumovat postup policistů v souladu se zákonem. Tomu, že se jedná o chodník, nic nenasvědčovalo. Na místě se vedle sebe nachází několik prodejem, je proto nasnadě, že zde musí zastavovat zásobování i zákazníci. Nebylo doloženo ani příslušné rozhodnutí silničního úřadu o tom, že se jedná o chodník. Sám krajský soud připustil užívání dané plochy motorovými vozidly. Jeho závěr, že se jednalo o součást pozemní komunikace, pak nemá oporu ve spise. Stěžovatel nespatřuje nic obstrukčního na tom, že vznesl příslušné námitky až v žalobě. Bylo povinností správních orgánů zjistit dostatečně skutkový stav. V posledním okruhu námitek stěžovatel zpochybnil závěry krajského soudu týkající se naplnění materiální stránky přestupku. Namítl, že krajský soud porušil zásadu presumpce neviny, neboť odkázal na porušení dopravní značky B 29. Z takového přestupku však stěžovatel nebyl uznán vinným. Tato skutečnost navíc nic nevypovídá o přestupku, který má spočívat v porušení § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu. K naplnění materiální stránky nemohlo dojít, neboť stěžovatel stál na chodníku jen malou částí, chodník je v daném místě rozšířen, a v danou dobu zde stálo rovněž policejní vozidlo. Materiální stránkou přestupku se správní orgány měly zabývat i bez návrhu. IV. [5] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále též „s. ř. s.“). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Úvodem Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu ani správních orgánů nelze považovat za nepřezkoumatelná ve smyslu ustálené judikatury (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52 a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS). [9] Co se týče rozhodnutí správních orgánů, je třeba zdůraznit, že stěžovatel byl v průběhu celého správního řízení značně pasivní a podával toliko blanketní odvolání. Neuplatnil tedy žádnou argumentaci, se kterou by se správní orgány musely vypořádat. Argumentace obsažená ve správních rozhodnutích přitom tvoří koherentní celek, ze kterého je zcela zřejmé, jaké úvahy a důvody správní orgány vedly k jimi učiněným závěrům. To stejné platí i pro argumentaci krajského soudu. Z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Rozsudek je dostatečně odůvodněn a je plně srozumitelný. Institut nepřezkoumatelnosti nelze libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. [10] Je pravdou, že se krajský soud výslovně nevyjádřil k odkazu stěžovatele na rozsudek zdejšího soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008 - 58. Jeho postup však odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2.