10 Afs 344/2020 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 344/2020- 53 - text 10 Afs 344/2020 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudce Ondřeje Mrákoty a soudkyně Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: ASJC a.s., se sídlem Příkop 843/4, Brno, zast. Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem se sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1 – Nové Město, proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 18. 7. 2019, čj. 2019/079858/CNB/110, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 0. 9. 2020, čj. 14 Af 48/2019-127, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Projednávaná věc se týká několika správních deliktů spáchaných v roce 2005 žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní, společností AFIN BROKERS, a. s.) jako obchodníkem s cennými papíry. Správní soudy se touto věcí zabývají již potřetí. První rozhodnutí bankovní rady žalované zrušil městský soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2011, čj. 5 Ca 222/2007-111 (NSS pak rozsudkem ze dne 18. 11. 2011, čj. 2 Afs 38/2011-153, zamítl kasační stížnost žalované proti tomuto rozsudku), další rozhodnutí bankovní rady žalované pak zrušil NSS, a to rozsudkem ze dne 15. 11. 2017, čj. 1 Afs 205/2017-65. [2] V nyní projednávané věci rozhodla žalovaná dne 11. 4. 2019 o tom, že žalobkyně se v letech 2005 a 2006 dopustila několika správních deliktů podle § 157 odst. 1 písm. k) a m) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (ve znění účinném do 7. 3. 2006), a uložila žalobkyni pokutu 500 000 Kč podle § 157 odst. 2 písm. c) tohoto zákona. Žalobkyně se konkrétně jako obchodník s cennými papíry dopustila tzv. churningu (nadměrného obchodovaní) a spáchala správní delikty tím, že porušila pravidla obezřetného poskytování investičních služeb [§ 157 odst. 1 písm. k) zákona o podnikání na kapitálovém trhu] a pravidla jednání se zákazníky [§ 157 odst. 1 písm. m) zákona o podnikání na kapitálovém trhu]. Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka rozklad, který bankovní rada žalované zamítla. Proti rozhodnutí bankovní rady se poté žalobkyně bránila žalobou u městského soudu, který však žalobu zamítl. II. Shrnutí argumentů kasační stížnosti a vyjádření žalovaná [3] Proti rozsudku krajského soudu žalobkyně (stěžovatelka) podala obsáhlou kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. V prvé řadě stěžovatelka namítá, že žalovaná i městský soud nesprávně dovodily, že stěžovatelčina odpovědnost za spáchané správní delikty dosud nezanikla. Má za to, že na projednávanou věc měl být použit, jde-li o úpravu zániku deliktní odpovědnosti, zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance (dále jen „zákon o ČNB“), který je pro stěžovatelku příznivější. Se žalovanou a městským soudem nesouhlasí v tom, zda se doba pro zánik odpovědnosti podle § 46e odst. 3 zákona o ČNB staví či nikoli. Podle stěžovatelky také nebyly splněny podmínky pro naplnění správního deliktu nadměrného obchodování a žalovaná při vydání rozhodnutí porušila zákaz dvojího trestání. Ohrazuje se také proti tomu, že žalovaná neprovedla stěžovatelkou navrhované výslechy zákazníků. Konečně stěžovatelka tvrdí, že žalovaná nesprávně vymezila začátek trvání pokračujícího deliktu, a že nedostatečně vymezila delikt. [4] Žalovaná navrhuje kasační stížnost zamítnout. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [5] Kasační stížnost není důvodná. [6] Před vypořádáním dalších kasačních námitek NSS podotýká, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný. Naopak, městský soud se vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi žalobními body. Rozsudek je přesvědčivě a příkladně sepsán. III. A. Mezní prekluzivní doba podle § 46e odst. 3 poslední věty zákona o ČNB se nevztahuje na dobu, po kterou se vedlo soudní řízení správní [7] Jádrem sporu v této části rozsudku je, zda stěžovatelčina odpovědnost za delikty zanikla v důsledku 10 let od jejich spáchání ve smyslu § 46e odst. 3 zákona o ČNB, třebaže převážnou část z této doby se vedla řízení před správními soudy. Na vyřešení této otázky totiž závisí to, zda žalovaná na projednávanou věc použila správně zákon o podnikání na kapitálovém trhu nebo zda měla aplikovat jako příznivější právní úpravu prekluze podle zákona o ČNB. [8] V době spáchání správních deliktů upravoval zánik deliktní odpovědnosti zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Podle § 192 odst. 3 tohoto zákona odpovědnost právnické osoby za správní delikt zanikla, jestliže Komise pro cenné papíry o něm nezahájila řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděla, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. Obsahově obdobné ustanovení zůstalo v zákoně o podnikání na kapitálovém trhu zachováno až do 30. 6. 2017, působnost dřívější Komise pro cenné papíry pouze přešla na ČNB. V nynější věci není sporu o tom, že řízení o správním deliktu bylo v roce 2005 zahájeno včas a odpovědnost za správní delikt podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu nezanikla. [9] V době, kdy žalovaná (v obou stupních) o deliktech stěžovatelky nově rozhodovala po rozhodnutí NSS ve věci 1 Afs 205/2017, byla v účinnosti nová právní úprava. Dne 1. 7. 2017 nabyl účinnosti zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“), a také zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích. Zákon č. 183/2017 Sb. změnil úpravu zániku odpovědnosti u správních deliktů, kterých se dopustila stěžovatelka. Doba pro zánik odpovědnosti je tak nově upravena v § 46e odst. 3 zákona o ČNB, podle kterého u přestupku, k jehož projednání je příslušná Česká národní banka a za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 1 000 000 Kč, činí promlčecí doba 5 let. Byla-li promlčecí doba u tohoto přestupku přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 10 let od jeho spáchání. [10] Podle žalované nebyl důvod, proč v nynější věci použít pozdější právní úpravu, protože ta nebyla pro stěžovatelku příznivější. Od spáchání protiprávního jednání uplynulo cca 15 let. Prekluzivní doba dle zákona o ČNB by se však po dobu všech řízení před správními soudy stavěla. Celkem by tak tato doba běžela jen necelých pět let, nikoliv deset let potřebných k zániku odpovědnosti za přestupek podle § 46e odst. 3 poslední věty tohoto zákona. Ke stejnému závěru dospěl i městský soud (viz podrobně bod 91 rozsudku). [11] Stěžovatelka nicméně tvrdí, že prekluzivní doba v § 46e odst. 3 poslední větě zákona o ČNB se nestaví. Zdůrazňuje zejména potřebu právní jistoty na straně adresátů práva a odkazuje také na důvodovou zprávu k zákonu č. 183/2017 Sb. NSS se však z dále podaných důvodů ztotožnil s argumentací žalované i městského soudu, že ani doba v § 46e odst. 3 poslední větě zákona o ČNB neběží po dobu soudního řízení správního. [12] Již jen prostým jazykovým výkladem zákona lze dospět k tomu, že teze stěžovatelky jsou nesprávné (a proto nemá většího smyslu se probírat ne příliš jasnými náznaky důvodové zprávy k zákonu č. 183/2017 Sb., kterou cituje stěžovatelka: jasná slova zákona mají přece přednost před nejasným záměrem tvůrce zákona). Úprava běhu prekluzivní doby obsažená v § 32 přestupkového zákona rozlišuje stavení a přerušení prekluze. V důsledku stavení prekluzivní doba neběží, v důsledku přerušení začne běžet prekluzivní doba nová. Hypotéza normy v § 46e odst. 3 zákona o ČNB nepočítá se stavením prekluzivní doby, ale jen s jejím přerušením. Jazykovým výkladem lze tedy dospět k závěru, že limitující hranice deseti let míří jen na přerušení prekluzivní (respektive slovy zákona promlčecí) doby. Jinak řečeno, znemožňuje, aby si správní orgán po libovolně dlouhou dobu vytvářel nové prekluzivní doby. Ustanovení § 46e odst. 3 zákona o ČNB ostatně svým zněním odpovídá přesně § 32 odst. 3 přestupkového zákona (vyjma konkrétního určení délky prekluzivní doby), obě ustanovení je proto třeba vykládat stejně. [13] Důvody pro stavení doby pro zánik odpovědnosti v § 32 odst. 1 přestupkového zákona nastanou většinou nezávisle na správním orgánu projednávajícím přestupek; v případě zahájení soudního řízení správního pak dokonce i přímo z vůle pachatele přestupku. Naproti tomu důvody přerušení v § 32 odst. 2 přestupkového zákona nastávají díky aktivitě správního orgánu (oznámením o zahájení řízení o přestupku; vydáním rozhodnutí, jímž je obviněný uznán vinným; vydáním rozhodnutí o schválení dohody o narovnání). Stěžovatelčina argumentace tak je nejen v rozporu s jazykovým výkladem, ale popírá též základní smysl stavení prekluzivní doby. V případě, že by řízení před správními soudy trvalo dlouho, mohlo by právě zahájení takového řízení být cestou k dosažení zániku odpovědnosti za přestupek. To platí tím více v případě (jazykově stejného) § 32 odst. 3 přestupkového zákona, které dobu pro zánik