10 Azs 347/2020 — Nejvyšší správní soud

10 Azs 347/2020- 25 - text 10 Azs 347/2020 - 28 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň Michaely Bejčkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobců: a) A. K., b) E. K., oba zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 939/4, Praha 9 – Libeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice, ve věci ochrany před nezákonným zásahem, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2020, čj. 5 A 168/2019-40, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V této věci NSS řeší, zda mají žadatelé o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti právo být během posuzování své žádosti ubytováni v pobytovém zařízení podle § 79 odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. [2] Žalobci jsou manželé, původně občané Sovětského svazu. Tvrdí, že po rozpadu Sovětského svazu nenabyli občanství Ruské federace. Po dlouhou dobu bydleli v Německu, v současnosti se zhruba deset let nacházejí v České republice. Během této doby dvakrát neúspěšně žádali o udělení mezinárodní ochrany (v obou případech s odkazem na to, že jsou osobami bez státní příslušnosti). Dne 17. 9. 2019 žalobci požádali o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, vyhlášené pod č. 108/2004 Sb. m. s. (dále též jen „Úmluva“). Poté opakovaně žádali o umístění v pobytovém středisku. Žalovaný jim však nevyhověl. [3] Žalobci se následně žalobou podanou u městského soudu domáhali ochrany před nezákonným zásahem. Městský soud žalobcům vyhověl a určil, že nepřijetí žalobců jako žadatelů o přiznání statusu osob bez státní příslušnosti v pobytovém středisku je nezákonným zásahem. Zároveň žalovanému přikázal, aby žalobcům umožnil využít služby ubytování v pobytovém středisku do doby nabytí právní moci rozhodnutí o jejich žádosti o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti. Městský soud svůj rozsudek založil na tom, že při chybějící úpravě postavení žadatelů o status osoby bez státní příslušnosti měl žalovaný postupovat analogicky podle § 79 odst. 3 zákona o azylu a přijmout žalobce do pobytového střediska (alespoň) do doby rozhodnutí o jejich žádostech. II. Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti [4] Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Ani Úmluva ani české právo nestanoví výslovně právo žadatelů o status osoby bez státní příslušnosti na ubytování v pobytovém zařízení. Pro rozhodování o žádostech o status osoby bez státní příslušnosti se mají použít pouze procesní ustanovení zákona o azylu, nikoliv ustanovení o ubytování žadatelů (o mezinárodní ochranu) v pobytovém zařízení. Stěžovatel namítá též nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. [5] Žalobci se ke kasační stížnosti nevyjádřili. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [6] NSS při posuzování kasační stížnosti dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.); neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat i bez návrhu. [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] NSS, stejně jako městský soud, dospěl k závěru, že stěžovatel měl postupovat podle § 79 odst. 3 zákona o azylu a umožnit žalobcům ubytování v pobytovém středisku po dobu řízení o určení statusu osoby bez státní příslušnosti. [9] Městský soud své rozhodnutí dostatečně a přehledně odůvodnil. Rozsudek městského soudu netrpěl nedostatkem skutkových ani právních důvodů, jak tvrdí stěžovatel; námitka nepřezkoumatelnosti tedy není opodstatněná. [10] Česká republika přistoupila k Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti v roce 2004. Do dnešního dne však české právo (na rozdíl od některých jiných právních řádů Srov. např. německý implementační zákon k Úmluvě o právním postavení osob bez státní příslušnosti (BGBl. 1976 II 474; Gesetz zu dem Übereinkommen vom 28. September 1954 über die Rechtsstellung der Staatenlosen); podobně implementační zákon lotyšský (Bezvalstnieku likums) z roku 2004, dostupný anglicky zde: https://likumi.lv/ta/en/en/id/84393-law-on-stateless-persons ) prakticky neupravuje řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti, postavení žadatelů o tento status ani postavení osob s tímto statusem. Neupravuje tedy ani možnost ubytovat žadatele o status osoby bez státní příslušnosti v pobytovém středisku. Zákon o azylu v § 8 písm. d) pouze stanoví, že stěžovatel (ministerstvo vnitra) rozhoduje o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. [11] Ustanovení § 8 písm. d) v současném znění bylo do zákona o azylu vloženo zákonem č. 314/2015 Sb. Důvodová zpráva k tomuto zákonu uvádí, že: „zakotvuje působnost ministerstva i pro rozhodování o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, pro které se rovněž použije mechanismů řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pro takto vzácné žádosti není vhodné vytvářet speciální řízení; jak bylo uvedeno již výše, pro tato řízení se použijí mechanismy řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to včetně vyloučení některých ustanovení správního řádu, jak předpokládá § 9, základem je nicméně použití správního řádu jakožto obecného předpisu.“ [sněmovní tisk 463/0, Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, 2013 – 2017; zvýraznění doplnil NSS] [12] Postavením žadatelů o status osoby bez státní příslušnosti se NSS již zabýval a městský soud z jeho dosavadního přístupu vycházel (srov. bod 25 napadeného rozsudku). NSS již dříve rozhodl, že na řízení o určení statusu osoby bez státní příslušnosti a postavení žadatelů v takovém řízení se má analogicky použít zákon o azylu (resp. slovy důvodové zprávy „mechanismy“ ve věci mezinárodní ochrany). Takový postup dle NSS předpokládá právě důvodová zpráva k novele č. 314/2015 Sb. Obě mezinárodní smlouvy, Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti z roku 1954 a Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (č. 208/1993 Sb.), jsou svým obsahem v podstatě „sesterské“ smlouvy – jsou formulovány takřka totožně. NSS přihlížel též k doporučení Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, aby se žadatelům, kteří čekají na určení statusu osoby bez státní příslušnosti, dostalo stejných standardů zacházení jako žadatelům o mezinárodní ochranu (srov. rozsudky ze dne 12. 3. 2019, čj. 4 Azs 365/2018-74, bod 9, a ze dne 9. 4. 2019, čj. 7 Azs 488/2018-53, bod 11). [13] Jak již NSS uvedl, není přípustné, aby si stěžovatel v případech žadatelů o status osoby bez státní příslušnosti mohl dle své libosti vybírat k aplikaci ta ustanovení zákona o azylu, která mu vyhovují, tedy volit si „procesní i hmotněprávní pravidla ad hoc a tím pádem netransparentně“. Konkrétně ve výše uvedených věcech dosud NSS rozhodl, že stěžovatel je povinen postupovat analogicky podle § 57 zákona o azylu a v řízení o přiznání o statusu osoby bez státní příslušnosti vydávat žadatelům průkaz žadatele o přiznání tohoto statusu. NSS též dovodil, že se na žadatele o status osoby bez státní příslušnosti vztahují „přiměřeně i další ustanovení zákona o azylu“, např. § 3d odst. 1 zákona o azylu (právo setrvat na území, tedy nepochybně hmotněprávní ustanovení zákona). Proto po dobu vedení řízení žadatelé pobývají na území ČR oprávněně (cit. věci 4 Azs 365/2018, body 9 a 10, respektive 7 Azs 488/2018, body 11 a 12). [14] NSS tedy opakovaně (a to i ve věci 4 Azs 365/2018, na kterou odkazuje stěžovatel) v případě žadatelů o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti dovodil potřebu analogicky aplikovat jak procesní, tak hmotněprávní ustanovení zákona o azylu. Pro úplnost NSS dodává, že na tom nic nemění ani odkaz stěžovatele na rozsudek městského soudu čj. 15 A 58/2019-30 (který je také předmětem řízení o kasační stížnosti před NSS). V dané věci se městský soud zabýval postavením osob, kterým byl status již přiznán. Především však uvedl, že důvodová zpráva vede k analogické aplikaci těch částí zákona o azylu, které upravují „postupy pro řízení o žádosti a s nimi spojené (z procesního hlediska) dočasné atributy přiznané žadateli“. Jak je také vysvětleno níže, přístup žadatele do pobytového zařízení je svou povahou jednou z „dočasných“ záruk, které jsou spojeny s řízením o mezinárodní ochraně a po dobu jeho trvání poskytovány žadatelům. [15] NSS musí odmítnout argument stěžovatele, že zákonodárce zamýšlel podřídit úpravu sporného řízení zákonu č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Zmínku o řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti zákonodárce včlenil právě do zákona do azylu, navíc s pokynem, aby stěžovatel pro tato řízení využil právě tento zákon, nikoliv zákon o pobytu cizinců. Minimálně v případě úpravy řízení a postavení