3 As 272/2022 — Nejvyšší správní soud

3 As 272/2022- 60 - text 3 As 272/2022 - 65 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně JUDr. T. K., zastoupené Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15, proti žalovanému ministru spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2022, č. j. 11 A 10/2019  165, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 353 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Pavla Uhla, advokáta. Odůvodnění: [1] Ministr spravedlnosti svým rozhodnutím ze dne 21. 11. 2018, č. j. MSP31/2018ORAROZ/3, zamítl rozklad žalobkyně proti rozhodnutí (předchozího) ministra spravedlnosti ze dne 14. 6. 2018, č. j. MSP167/2017OOJSZ/20 (ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20. 11. 2018, č. j. MSP167/2017OOJSZ/26), kterým byla žalobkyně podle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (dále jen „zákon o státním zastupitelství“), odvolána z funkce okresní státní zástupkyně v Ostravě. Proti rozhodnutí o rozkladu brojila žalobkyně u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) žalobou. Městský soud nejprve rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 11 A 10/2019  40, žalobu zamítl; ke kasační stížnosti žalobkyně byl tento rozsudek Nejvyšším správním soudem zrušen a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení (rozsudek ze dne 19. 10. 2021, č. j. 3 As 176/2019  59). Následně městský soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2022, č. j. 11 A 10/2019  95, obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. I tento rozsudek byl zrušen ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2022, č. j. 3 As 20/2022  56, a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Konečně, rozsudkem ze dne 15. 9. 2022, č. j. 11 A 10/2019  165, městský soud opětovně zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2018, č. j. MSP31/2018ORAROZ/3, a věc mu vrátil k dalšímu řízení; proti tomuto rozsudku brojí nyní žalovaný další kasační stížností. [2] Městský soud nejprve zrekapituloval průběh předcházejícího správního řízení i řízení před správními soudy. V odst. 29 odůvodnění zopakoval závazný právní názor vyslovený kasačním soudem ve druhém zrušujícím rozsudku. Uvedl, že v intencích tohoto právního názoru se soustředil na zodpovězení otázky, zda byla žalobkyně vystavena ze strany tehdejší krajské státní zástupkyně v Ostravě neadekvátním zásahům do výkonu jejích řídících pravomocí okresní státní zástupkyně, potažmo zda takové zásahy mohly reálně negativně ovlivnit výkon těchto pravomocí do té míry, že mohly být jedním z faktorů, které vedly ke konkrétním manažerským selháním, vytýkaným v rozhodnutích žalovaného. [3] V tomto směru nejprve konstatoval obsah svědeckých výpovědí Mgr. M. O. a Mgr. B. B. (státní zástupkyně působící u OSZ Ostrava, které byly vyslechnuty v souvisejícím občanském soudním řízení – pozn. NSS), z nichž se podává, že mezi vedením KSZ v Ostravě a OSZ v Ostravě existovaly v letech 2016 až 2017 napjaté vztahy, okresní státní zastupitelství bylo podrobováno více dohledovým prověrkám; přístup KSZ k žalobkyni nebyl vždy profesionální, svědkyně O. jednání krajské státní zástupkyně vůči žalobkyni označila za nátlak a šikanu. Městský soud rovněž shrnul závěry, k nimž dospěly soudy v souvisejícím civilním řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala proti České republice – KSZ v Ostravě zadostiučinění za vznik nemajetkové újmy. Městský soud zde zejména citoval pasáže odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2020, č. j. 16 Co 86/2020  558, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2020, č. j. 26 C 250/2018  456, tak, že žalobkyni bylo zadostiučinění částečně přiznáno. Městský soud zdůraznil, že odvolací soud shledal žalobkyní uplatněný nárok co do základu důvodný, přičemž konkrétními případy podepřel svůj závěr, že žalobkyně byla v letech 2016 až 2017 ze strany tehdejšího vedení KSZ v Ostravě vystavena samoúčelným projevům šikany či bossingu; podle názoru krajského soudu šlo o zneužití výkonu práv, které bylo vedeno snahou přinutit žalobkyni ke vzdání se funkce okresní státní zástupkyně. Ve svém souhrnu se jednalo o neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobkyně na důstojnost, vážnost a čest. [4] Následně městský soud shrnul právní úpravu vztahů mezi jednotlivými stupni státního zastupitelství, včetně úpravy dohledu (§ 12c až § 12e zákona o státním zastupitelství). [5] Dále městský soud konstatoval, že žalovaný v rozhodnutí o rozkladu připustil existenci averze mezi krajskou státní zástupkyní a žalobkyní, nedovodil však, že by z tohoto důvodu bylo možné usuzovat o podjatosti krajské státní zástupkyně, jako navrhovatelky v daném správním řízení; žalovaný uvedl, že okolnosti uvedené v návrhu na odvolání žalobkyně z funkce okresní státní zástupkyně odrážejí skutečnost a jsou proto procesně použitelné. Nejvyšší správní soud nicméně ve druhém zrušujícím rozsudku poukázal na nutnost zabývat se tím, zda žalobkyně nebyla ze strany krajské státní zástupkyně obětí pracovní šikany, potažmo zda by v případě jejího prokázání nebylo možné dovodit, že v jejím důsledku žalobkyně objektivně nemohla zvládat efektivní řízení jí svěřeného státního zastupitelství. K tomu městský soud odkázal na závěry plynoucí z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2020, č. j. 16 Co 86/2020  558, který žalobkyni přiznal finanční zadostiučinění za zásah do jejích osobnostních práv na základě zjištění, že mezi vedením Krajského státního zastupitelství v Ostravě a žalobkyní existoval od roku 2016 výrazně negativní vztah, pramenící z postupně se prohlubujících profesních neshod, a že v rámci dohledové činnosti byla od roku 2016 souběžně prováděna masivní kontrolní činnost plnění pracovních povinností, která nesla problematické znaky a výrazně ovlivňovala atmosféru na pracovišti žalobkyně. Upozornil, že Krajský soud v Ostravě blíže rozebrané konkrétní úkony krajské státní zástupkyně vůči žalobkyni (potažmo vůči státním zástupcům jí řízeného státního zastupitelství) označil za svévolný postup, užívající nedůstojné praktiky nadřízeného státního zastupitelství, kterými krajská státní zástupkyně zcela nepochybně oslabovala autoritu žalobkyně, jako vedoucí státní zástupkyně, a představovala ve svém souhrnu strategii, která vyústila ve vydání rozhodnutí o odvolání z funkce okresní státní zástupkyně. Souhrn jednání krajské státní zástupkyně Krajský soud v Ostravě posoudil jako zneužití výkonu práv ze strany nadřízeného státního zastupitelství a jako projev šikany či bossingu, který představuje neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobkyně na důstojnost, vážnost a čest. Takový postup nelze legitimizovat jako reakci na zjištěné systémové nedostatky a ukončení výkonu funkce nelze dosahovat prostředky, které k tomu nejsou určeny. [6] Na tomto základě městský soud uzavřel, že závěry plynoucí ze zmiňovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě jsou v přímém rozporu se závěry, k nimž dospěl žalovaný v obou rozhodnutích vydaných v dané věci; je proto nezbytné, aby byl tento rozpor v průběhu dalšího řízení náležitě vyjasněn. Městský soud zdůraznil, že žalobkyní navržené a soudem provedené důkazy vrhají odlišné světlo na skutkový stav, z něhož žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí vycházel, neboť jednání žalobkyně bylo, či mohlo být, ovlivněno právě šikanózním jednáním její nadřízené, která podala žalovanému návrh na odvolání žalobkyně z funkce okresní státní zástupkyně. Intenzita tohoto jednání, zjištěná a podrobně popsaná Krajským soudem v Ostravě v rozsudku sp. zn. 16 Co 86/2020, svědčí o hrubé zaujatosti nadřízené krajské státní zástupkyně, což ostatně žalobkyně uváděla již ve svém vyjádření k zahájenému řízení. Žalovaný se s jejím tvrzením o neobjektivním přístupu krajské státní zástupkyně nevypořádal, a omezil se jen na konstatování presumpce objektivity skutkových zjištění uvedených v návrhu na zahájení řízení. Z uvedených důvodů proto městský soud rozhodnutí žalovaného o rozkladu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [7] Rozsudek městského soudu napadá žalovaný (dále jen „stěžovatel“) z důvodů podřaditelných pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [8] Stěžovatel městskému soudu především vytýká, že nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v jeho zrušujících rozsudcích. Nejvyšší správní soud již v prvním zrušujícím rozsudku připustil, že (i) nelze a priori odmítnout tvrzení žalobkyně, že byla krajskou státní zástupkyní šikanována, přičemž (ii) pokud by se existence této šikany prokázala, bylo by nutné zabývat se tím, zda nemohla mít negativní vliv na schopnost žalobkyně řádně vykonávat své kompetence