6 Afs 273/2022 — Nejvyšší správní soud

6 Afs 273/2022- 43 - text  6 Afs 273/2022 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Tomáše Langáška a Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: Š. N., zastoupený Mgr. Jiřím Schüllerem, LL.D., MBA, advokátem, sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2021, č. j. 6552/21/530021441708460, o kasační stížnosti žalovaného proti výrokům I a III rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2022, č. j. 59 Af 7/2021102, takto: I. Kasační stížnost žalovaného se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Jiřího Schüllera, LL.D., MBA, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Rozhodnutím žalovaného označeným v záhlaví tohoto rozsudku byla výroky 1 až 7 k odvolání žalobce změněna rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“), dodatečné platební výměry, jimiž byla žalobci jako podnikající fyzické osobě doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za jednotlivá zdaňovací období od 1. čtvrtletí 2014 do 4. čtvrtletí 2015 (vyjma 3. čtvrtletí 2015) a současně mu byla uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně. Konkrétně u zdaňovacího období 4. čtvrtletí 2015 dospěl správce daně mj. k závěru, že žalobce byl povinen podle § 78 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), v daňovém přiznání za toto zdaňovací období provést úpravu původně uplatněného odpočtu daně ze čtyř přijatých zdanitelných plnění (dodávek týkajících se topení, koberce a kamerového systému v žalobcem provozovaném hotelu). Žalovaný dospěl k závěru, že tato plnění bylo nutno považovat nikoli za opravu, ale za technické zhodnocení budovy hotelu, kterou žalobce následně prodal za cenu bez DPH před uplynutím desetileté lhůty od vynaložení výdajů na technické zhodnocení. [2] Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil žalobou, v níž mj. namítal, že sporná plnění spočívající v opravě topení, koberců a kamerového systému nebyla věcně ani časově spojena se stavebními úpravami hotelu ohlášenými stavebnímu úřadu, a tedy s touto stavební akcí netvořila jeden celek (stavební úpravy spočívaly v osazení oken, odstranění schodiště, vybourání nenosných příček a obnovení vyrovnávacího schodiště). Avšak i v případě shledané souvislosti by se dle žalobcova názoru u sporných plnění nemohlo jednat o technické zhodnocení, ale o opravy, a sice z toho důvodu, že topení, koberce a kamerový systém se již v budově nacházely a byly pouze opraveny jejich nefunkční prvky. Žalobce v této souvislosti namítal také vadu řízení, neboť žalovaný nevyhověl jeho návrhům na provedení důkazů výslechy dodavatelů, které žalobce navrhoval právě za účelem prokázání toho, že se v případě sporných plnění jednalo o opravy. [3] Krajský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví podané žalobě vyhověl, výrokem I rozhodnutí žalovaného ve výroku 7 (tj. ve vztahu ke zdaňovacímu období 4. čtvrtletí 2015) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení; výrokem II podanou žalobu ve zbytku zamítl a výrokem III uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení. [4] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku odmítl paušální aplikaci judikatury Nejvyššího správního soudu žalovaným, že veškeré výdaje, které jsou prováděny v rámci jedné investiční akce, musejí být vždy a za všech okolností posouzeny jako technické zhodnocení (s odkazem žalovaného na skutečnost, že jsou prováděny v rámci jedné investiční akce). Krajský soud se neztotožnil se závěrem žalovaného, že za technické výdaje musejí být vždy považovány i výdaje na jiné práce, které investiční akci předcházely, které se v daném případě týkaly jiných částí rekonstruovaného hotelu a samy o sobě měly povahu prosté opravy. K argumentaci žalovaného, že se hotel před započetím prací nacházel v neutěšeném stavu, krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které ani havarijní stav nemovitosti sám o sobě nepředurčuje, zda náprava bude zajištěna prostou opravou nebo kvalitativně odlišným technickým zhodnocením. Dle krajského soudu havarijní stav pouze dokládá nezbytnost realizace prací, z hlediska posouzení jejich povahy je však podstatnou až povaha výsledné změny. Z tohoto hlediska pak krajský soud považoval za podstatné prokázání technického stavu nemovitého majetku před a po úpravě, a tedy pokládal za klíčové provedení žalobcem navržených výslechů svědků, kteří dle žalobcova zdůvodnění měli podat svědectví o původním stavu opravovaných věcí, včetně toho, zda došlo k jejich změně z funkčního hlediska. II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Stěžovatel setrval na svém názoru, že sporná plnění bylo nutno posoudit jako technické zhodnocení dlouhodobého obchodního majetku, u kterého v případě změny použití pro účely, které zakládají nárok na odpočet daně, měla být v daňovém přiznání provedena úprava původně uplatněného odpočtu DPH. Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem, že v nyní posuzované věci absentovala věcná souvislost prací. Naopak se domníval, že byl dán shodný účel prací prováděných na objektu hotelu, kterým byla jeho rekonstrukce a opětovné zprovoznění. Stěžovatel upozornil na dva odlišné přístupy v judikatuře Nejvyššího správního soudu stran posouzení otázky, zda dílčí stavební práce probíhající v souvislosti s technickým zhodnocením je nutno vždy en bloc podřadit pod technické hodnocení (byť by samostatně byly opravou), anebo lze v rámci jedné investiční akce část dílčích prací podřadit pod opravy a část posoudit jako technické zhodnocení. Navrhl proto, aby věc byla předložena k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. [6] Dle stěžovatele žalobce v předchozím řízení neprokázal, že se v případě topení a kamerového systému jednalo o pouhou opravu, při níž nedošlo k podstatným změnám technických parametrů. Dle stěžovatele žalobce neprokázal ani to, k jakému jinému záměru měla směřovat sporná plnění a z jakého jiného důvodu (než právě z důvodu rekonstrukce a uvedení hotelu do provozuschopného stavu) byla sporná plnění realizována. Stěžovatel proto trval na správnosti svého závěru, že rekonstrukce představovala jednu stavební akci, a to jednak z hlediska věcného i časového rozsahu prací, jednak z hlediska účelu těchto prací směřujícímu k technickému zhodnocení celé nemovitosti. Stěžovatel se domníval, že provedená rekonstrukce byla natolik rozsáhlá, že bylo nutno veškeré provedené práce en bloc považovat za technické zhodnocení, byť by je samostatně bylo možno považovat za opravu. [7] Stěžovatel se neztotožnil ani se závěrem krajského soudu stran nutnosti provedení žalobcem navrhovaných svědeckých výpovědí za účelem objasnění původního stavu objektu hotelu. Stěžovatel považoval provedení těchto důkazů za nadbytečné, dle jeho názoru byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn. Stěžovatel měl za to, že náležitě a srozumitelně objasnil, proč navržené výslechy neprovedl a z jakých konkrétních důvodů. [8] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Měl za to, že sporná plnění netvořila se stavebními pracemi ohlášenými stavebnímu úřadu jeden celek (a tedy jednu investiční akci). Dle jeho názoru v případě sporných plnění absentovala nejen časová, ale i věcná souvislost. Žalobce připomněl, že na nemovitosti (objektu hotelu) prováděl v průběhu let řadu prací, přičemž některé z nich byly technickým zhodnocením, jiné pouhými opravami. V souvislosti s topením, koberci a kamerovým systémem zdůraznil, že tyto se v nemovitosti nacházely, nebyly nahrazeny vyšší kvalitou, došlo pouze k opravě jejich nefunkčních prvků, navíc o rok dříve, než byly započaty vlastní stavební úpravy. Ani po změně dispozic nebylo topení přidáno a instalováno na místa nově vzniklá v důsledku stavebních úprav. V případě opravy kamerového systému žalobce uvedl, že k realizaci vlastního plnění sice došlo již během provádění stavebních úprav, i tato oprava však byla provedena v jiné části nemovitosti (nedotčené stavebními úpravami) a byla dohodnuta ještě před ohlášením stavebních prací. Za účelem prokázání stavu před opravou žalobce navrhoval provést výslech svědků, ty však nebyly žalovaným připuštěny. Žalobce nezpochybnil, že nemovitost se nacházela ve velmi špatném stavu, nicméně trval na tom, že provedené stavební práce, které měly charakter technického zhodnocení, sporná plnění nepodmiňovaly, ani jimi nebyly vyvolány. Dle žalobce nelze přijmout paušální závěr stěžovatele, že veškeré práce, které byly na nemovitosti prováděny v průběhu několika let, je n