7 Afs 323/2022 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 323/2022- 23 - text  7 Afs 323/2022 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: SAZKA a. s., se sídlem Evropská 866/69, Praha 6, zastoupená Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2022, č. j. 10 Af 15/202129, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Žalobkyně podala dne 24. 4. 2020 řádné daňové přiznání, kterým přiznala za první čtvrtletí roku 2020 základ daně z loterií. Podle § 11 odst. 1 zákona č. 187/2016 Sb., o dani z hazardních her, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z hazardních her“), si tuto daň samovyměřila podle sazby 35 %. Takto vyměřená daň z loterií činila 621 320 735 Kč. Dne 26. 5. 2020 podala žalobkyně opravné daňové přiznání, kterým si daň snížila o 14 000 Kč. Specializovaný finanční úřad (dále jen „správce daně“) ji poté vyzval k odstranění pochybností, načež mu žalobkyně sdělila, že daň snížila z důvodu protiústavnosti výše své daňové povinnosti. Správce daně dodatečným platebním výměrem ze dne 18. 9. 2020, č. j. 157856/20/ 430013823704691, doměřil žalobkyni daň ve výši 14 000 Kč. Proti doměřené dani podala žalobkyně odvolání, o němž žalovaný rozhodl dne 27. 5. 2021, č. j. 20668/21/ 500010611712195, tak, že jej zamítl. II. [2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného správní žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 10 Af 15/202129 (dále též „napadený rozsudek“), zamítl. Městský soud se ztotožnil s posouzením provedeným žalovaným. Správní orgány dle městského soudu při doměření daně z hazardních her postupovaly v souladu se zákonem. K námitce poukazující na protiústavnost § 4 zákona o dani z hazardních her městský soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 87/20, kterým Ústavní soud potvrdil i ústavnost § 4 citovaného zákona. Podle městského soudu žalobkyně dovozuje protiústavnost předmětného ustanovení na základě tvrzení a argumentů, kterými se Ústavní soud již zabýval. Městský soud neshledal důvod pro předložení věci Ústavnímu soudu k opětovnému posouzení ústavnosti příslušného zákona, potažmo jeho části. Rozsudek městského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je v plném znění dostupný na www.nssoud.cz, přičemž zdejší soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatelka v kasační stížnosti městskému soudu vytýkala, že při posuzování ústavnosti § 4 zákona o dani z hazardních her vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 87/20. Podle stěžovatelky nález nezkoumá všechny aspekty protiústavnosti dané normy. Stěžovatelka městskému soudu předložila zcela novou argumentaci svědčící o tom, že § 4 zákona o dani z hazardních her je protiústavní, a městský soud ji neměl vypořádat pouhým odkazem na předmětný nález Ústavního soudu, který je výsledkem abstraktního přezkum ústavnosti. Závěry Ústavního soudu učiněné na základě abstraktního přezkumu ústavnosti totiž dle stěžovatelky nejsou v konkrétním případě bez dalšího aplikovatelné, resp. jejich závaznost není dle stěžovatelky bezbřehá. Podle stěžovatelky je totiž abstraktní přezkum ústavnosti něco jiného než konkrétní přezkum ústavnosti, přičemž abstraktní přezkum ústavnosti nebrání krajskému (městskému) soudu, aby Ústavnímu soudu předložil příslušnou věc v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelka setrvává na stanovisku, že napadená norma je protiústavní, a to především z hlediska porušení principu rovnosti a dále z hlediska absence racionálního základu normy. Stěžovatelka s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí žalovaného a rozhodl o nákladech řízení. IV. [4] Žalovaný podal písemné vyjádření ke kasační stížnosti, v rámci něhož se plně ztotožnil se závěry městského soudu. Námitky stěžovatelky shledal nedůvodnými. Podle názoru žalovaného městský soud nepochybil, pokud své závěry vystavěl na nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 87/20. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti. V. [5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [6] Kasační stížnost není důvodná. [7] Stěžovatelka v kasační stížnosti městskému soudu vytýkala, že pochybil, pokud při posuzování ústavnosti § 4 zákona o dani z hazardních her vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 87/20. Podle stěžovatelky nález nezkoumá všechny aspekty protiústavnosti dané normy, především pak porušení principu rovnosti a absenci racionálního základu normy. [8] Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil. Podle názoru kasačního soudu se Ústavní soud v předmětném nálezu podrobně a komplexně zabývá otázkou ústavnosti § 4 zákona o dani z hazardních her. [9] Ústavní soud ve shora označeném nálezu nejprve shrnul obecná východiska přezkumu daňových zákonů. Předeslal, že čl. 11 odst. 5 Listiny vytváří prostor pro ústavně akceptovatelné omezení vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu, kterým je zájem na shromažďování finančních prostředků na zabezpečování různých typů veřejných statků. Odkázal přitom na vlastní bohatou judikaturu reprezentovanou např. nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb.), či nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 18/15 (N 121/81 SbNU 889; 271/2016 Sb.). [10] Z těchto nálezů mj. plyne, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat optimálnost daňového systému, resp. posuzovat daňové zákony z pohledu naplnění základních funkcí daní, tj. funkce alokační, distribuční a stabilizační. Pokud by k takovému kroku Ústavní soud přistoupil, vstupoval by do pole působnosti demokraticky zvoleného zákonodárce. „Posuzování vhodnosti a nezbytnosti jednotlivých komponent daňové politiky je ponecháno v diskreci demokraticky zvoleného zákonodárce potud, pokud dopad daně na osoby nemá rdousící efekt (není extrémně disproporcionální) a dále neporuší princip akcesorické i neakcesorické rovnosti. Tyto ústavní nároky na právní úpravu daní dle názoru Ústavního soudu zcela zajišťují (v kontextu ústavního zmocnění uvalovat daně), aby přezkoumávaná ustanovení, v případě, že v naznačeném testu obstojí, bylo možno označit za legitimní“ (srov. bod 49 nálezu Ústavního ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08). K posuzování ústavnosti daňových zákonů Ústavní soud přistupuje obezřetně, neboť není věci Ústavního soudu věnovat se otázce vhodnosti daňového zatížení, či dokonce hledat optimální právní úpravu stran daňového zatížení. Ústavní soud se v této souvislosti omezuje toliko na posuzování ne/akcesorické rovnosti a dále na to, zda příslušná daňová úprava není extrémně disproporcionální, tj. zda dopad příslušné daně nemá na konkrétní daňový subjekt „rdousící“, resp. „konfiskační“ efekt. Ústavní soud zpravidla nepřezkoumává ani otázku efektivity příslušné daně s výjimkou „těch případů, kdy by neefektivita určité daně založila zřejmou nerovnost v daňovém zatížení jednotlivých tuzemců. Ústavnímu soudu přísluší jen přezkoumávat, zda daná daňová opatření nezasahují do ústavně garantovaného majetkového substrátu vlastníka, resp. zda je nelze považovat za bezdůvodně se příčící principu rovnosti, tj. za svévolná“ (srov. bod 60 nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08). [11] Optikou uvedeného pak Ústavní soud nahlížel na předmětnou úpravu a neshledal, že by měla rdousící, resp. konfiskační efekt. K tomu mj. uvedl, že není až tak podstatné samotné procentuální zvýšení daňové sazby, nýbrž spíše případná extrémní disproporcionalita výsledného daňového zatížení. Procentuální vyjádření samotného navýšení daňové sazby totiž bez dalšího o „rdousícím“ účinku daně ještě nic nevypovídá. To stejné platí i pro další argumentaci navrhovatelů (skupina 41 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky), vč. té, ve které poukazovali na absenci legitimního důvodu ke zvýšení daňové zátěže u loterií (z 23 % na 35 %). Dle navrhovatelů bylo razantní zdanění loterií popřením smyslu a účelu regulace, neboť hlavním kritériem pro stanovení výše sazby daně má být především škodlivost konkrétní hazardní hry. Obdobnou argumentaci přitom vznesla i stěžovatelka v žalobě, ve které argumentovala mj. tím, že