8 As 219/2022 — Nejvyšší správní soud

8 As 219/2022- 41 - text  8 As 219/2022-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Milana Podhrázkého a Faisala Husseiniho v právní věci žalobce: M. B., zast. Mgr. Ivanou Hákovou, advokátkou se sídlem Sokolská 1365, Liberec, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Libereckého kraje, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 584/24, Liberec, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované spočívajícím ve vykázání žalobce ze společného obydlí dne 23. 3. 2022, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 9. 2022, čj. 59 A 43/202273, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. 9. 2022, čj. 59 A 43/202273, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval tím, zda žalovaná (dále „stěžovatelka“) osvědčila důvodný předpoklad budoucího útoku žalobce, a zda byl proto dán důvod pro jeho vykázání ze společného obydlí. Dále se zabýval tím, zda se krajský soud přezkoumatelným způsobem vypořádal s otázkou vykázání žalobce v jeho nepřítomnosti. [2] Stěžovatelka dne 23. 3. 2022 ve 2:30 hod. vykázala podle § 44 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „zákon o Policii ČR“), žalobce ze společného obydlí na adrese H., L., které obýval s bývalou družkou a dvěma nezletilými dětmi, a z bezprostředního okolí v okruhu 100 m od uvedeného obydlí a ohrožených osob na dobu 10 dnů. Vykázání bylo odůvodněno tím, že na základě zjištěných skutečností, zejména s ohledem na předcházející útoky žalobce vůči bývalé družce (dále jen „ohrožená osoba“) lze důvodně předpokládat, že se žalobce proti ohrožené osobě dopustí nebezpečného útoku proti životu, zdraví, svobodě nebo zvlášť závažného útoku proti lidské důstojnosti. [3] Žalobce se následně žalobou na ochranu před nezákonným zásahem stěžovatelky podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci domáhal určení, že vykázání ze společného obydlí stěžovatelkou bylo nezákonné. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobě vyhověl a určil, že zásah stěžovatelky byl nezákonný. [4] Krajský soud uvedl, že vykázání představuje faktický pokyn, který je obvykle činěn na místě, kde se vykazovaná osoba nachází a kde je třeba zajistit ochranu ohrožené osoby. Předpokládá se proto podle § 44 odst. 3 zákona o Policii ČR ústní forma tohoto úkonu. Vykázání ze společného obydlí tak nelze provést telefonicky (rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2013, čj. 9 Aps 11/2013-39). Z úředního záznamu o vykázání ze dne 23. 3. 2022, čj. KRPL-30016-4/ČJ-2022-180518, a ze svědeckých výpovědí policistů vyplynulo, že žalobce byl vykázán dne 23. 3. 2022 již ve 2:30 hod. na obvodním oddělení Vesec v nepřítomnosti. Byli-li však policisté na základě sdělení ohrožené osoby přesvědčení o tom, že se žalobce nachází v bytě, z něhož ohrožená osoba utekla a který byl nedaleko (cca 1 km), bylo vykázání v nepřítomnosti žalobce předčasné. Byt se nacházel nejvýše 15 minut od obvodního oddělení a policejní hlídka předpokládala přítomnost žalobce v bytě. Přestože se skutečnosti vylíčené ohroženou osobou mohly jevit jako závažné a věrohodné, nešlo o případ předvídaný Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, čj. 2 As 146/2014-38. Nešlo totiž o situaci, kterou by nebylo třeba ověřit na místě, a to přinejmenším konfrontací s žalobcem. Nelze ani vyloučit, že v místě společného obydlí mohli policisté zjistit další podstatné skutečnosti pro posouzení situace. Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 9 Aps 11/2013 připustil, že přítomnost policie na místě, ze kterého má být osoba vykázána, není vždy podmínkou zákonnosti vykázání. Půjde však spíše o výjimku. [5] Vykázání žalobce již ve 2:30 hod. v jeho nepřítomnosti podle § 44 odst. 4 zákona o Policii ČR tak bylo učiněno v rozporu se zákonem. Byl zde totiž dán časový prostor a možnost ověřit informace od ohrožené osoby v místě společného obydlí, kde se měl žalobce podle informací ohrožené osoby nacházet. Nezákonnost postupu stěžovatelky při vykázání žalobce v jeho nepřítomnosti nemůže zhojit ani to, že byl v ranních hodinách telefonicky informován o vykázání ze společného obydlí. Telefonický hovor totiž nenaplňuje požadavek ústnosti podle § 44 odst. 3 zákona o Policii ČR. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce [6] Stěžovatelka namítá, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný z důvodu nesrozumitelnosti, logické a vnitřní rozpornosti a nedostatku důvodů rozhodnutí. Vykázání žalobce ze společného obydlí se s ohledem na závažnost a opakovanost útoků žalobce ve spojení s časovou tísní, v rámci které bylo třeba zajistit bezpečný návrat ohrožené osoby do společného obydlí, jevilo jako logický krok, který by s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou nemohla změnit ani žalobcova výpověď. Negující výpověď žalobce s ohledem na skutkové okolnosti a na věrohodnou výpověď ohrožené osoby by v okamžiku rozhodování o vykázání ze společného obydlí mohla být jen těžko považována za objektivní. Ani ohledání místa činu by s ohledem na charakter útoku nepřineslo podstatné skutečnosti. [7] Preventivní povaha vykázání a potřeba zajistit bezpečí chráněné osoby vedly policisty k započetí úkonu vykázání žalobce ze společného obydlí. Výpovědí žalobce a přezkumem vykázání se bylo možné zabývat při vypořádání námitek proti vykázání. Ty však žalobce nepodal. Postup zvolený stěžovatelkou odpovídá smyslu institutu vykázání. Časová tíseň spočívala mj. i v předpokladu, že se žalobce dále zdržuje ve společném obydlí. Prověřování výpovědi žalobce v nočních hodinách by bylo téměř nemožné. Ponechání žalobce s ohroženou osobou ve společném obydlí po dobu jejího prověřování, poté co ohrožená osoba utekla před žalobcem za dramatických okolností bez jakýchkoliv prostředků, by bylo proti účelu vykázání osoby ze společného obydlí, tj. proti ochraně ohrožené osoby. [8] Před započetím úkonů spojených s vykázáním osoby ze společného obydlí musí policisté vážit, zda mají dostatek informací, které zakládají odůvodněný předpoklad nebezpečného útoku, nebo zda je možné provést další úkony, které jsou způsobilé potvrdit jejich případné rozhodnutí. Přítomnost policie na místě, ze kterého má být osoba vykázána, není bezvýjimečnou podmínkou zákonnosti faktického úkonu vykázání (rozsudek sp. zn. 9 Aps 11/2013). Policisté nemohli na místě provést jiné úkony, které by byly způsobilé zvrátit případné rozhodnutí o vykázání. Proto vyhlásili vykázání žalobce ze společného obydlí ústně ohrožené osobě a společně s ní jeli vykázání vyhlásit i žalobci do místa společného obydlí, kde předpokládali jeho přítomnost. Zde však žalobce nezastihli. Ten nebyl kontaktní ani na mobilním telefonu a policisté neměli další informaci, kde by se mohl zdržovat. Proto provedli vykázání žalobce v jeho nepřítomnosti. Následně v ranních hodinách zastihli žalobce na mobilním telefonu a seznámili ho se skutečností, že byl ze společného obydlí vykázán. Existence důvodného předpokladu nebezpečného útoku byla dána již na základě výpovědi ohrožené osoby a to ve spojení s dramatickými okolnostmi, které předcházely oznámení ohrožené osoby na policii. [9] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se stěžovatelka nesnažila kontaktovat žalobce a získat další objektivní informace osvědčující tvrzení ohrožené osoby. Neúspěšný pokus o zavolání žalobci se stal až v době po faktickém rozhodnutí o vykázání. Neúspěšnost kontaktování žalobce mu nelze klást k tíži. Policisté se jej snažili kontaktovat v čase, kdy většina populace spí s vypnutým telefonem (zvuky). Nadto jej vykázali, aniž by se pokusili nejdříve dostavit do společného obydlí, vzdáleném 1 km od nich, přestože se domnívali, že se tam žalobce nachází. V danou chvíli neexistovala žádná překážka, která by bránila osobnímu vykázání žalobce. Není ani postaveno na jisto, že se jej policisté snažili kontaktovat před vykázáním ve 2:30 hod. Hlavním důvodem nezákonnosti zásahu stěžovatelky je, že nedošlo k osobnímu kontaktu zasahujícího policisty s žalobcem. Vykázání v nepřítomnosti představuje lex specialis k řádnému postupu při vykázání (rozsudek sp. zn. 9 Aps 11/2013). Přestože to nemělo vliv na rozhodnutí, krajský soud neprovedl všechny předložené důkazy. Žalobce trvá na jejich provedení v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka neměla vyjádření žalobce ani k incidentu ze dne 15. 3. 2022. Úřední záznam o něm představoval pouze tvrzení ohrožené osoby bez dalších podkladů, které by její tvrzení potvrzovaly. Dotazník SARA DN je pouhým vodítkem, nikoliv stěžejním důkazem. Stěžovatelka neučinila jakékoliv úkony směřující alespoň k základnímu objektivnímu prověření situace. Policisté mohli zajet do práce žalobce či do jeho bydliště. Předpoklad, že žalobce ve výpovědi bez dalšího popře tvrzení ohrožené osoby, popírá jeho právo se k věci vyjádřit. Závěr