1 Afs 166/2024 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 166/2024- 54 - text  1 Afs 166/2024 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: B. S., zast. JUDr. Helenou Novákovou, advokátkou se sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2023, č. j. 8384580/23/2000 11452 105418, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2024, č. j. 6 Af 1/2024 59, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] K vymožení daňového nedoplatku vydal Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Teplicích exekuční příkaz na srážky ze mzdy nebo z jiných příjmů č. j. 196878/14/251425200505812 ze dne 16. 9. 2014. Exekučním titulem byl vykonatelný výkaz nedoplatků sestavený ke dni 15. 9. 2014, který následně nabyl právní moci. Tomu se žalobce bránil podáním námitek, kterým však rozhodnutím ze dne 31. 10. 2014, č.j. 2141272/14/251425200505812 žalovaný nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí žalobce dále již žalobou nebrojil. [2] Následně dne 14. 7. 2022 žalobce podal u správce daně návrh na zastavení daňové exekuce, kterému však správce daně rozhodnutím ze dne 15. 8. 2022, č. j. 6690908/22/200180543505768, nevyhověl. Toto rozhodnutí dále žalobce úspěšně napadl námitkami, a v důsledku jeho zrušení správce daně o návrhu rozhodoval podruhé; rozhodnutím ze dne 20. 4. 2023, č. j. 3351086/23/200180543505768, návrhu však opětovně nevyhověl. Proti tomu podal žalobce námitky, které žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 10. 2023, č. j. 8384580/23/2000 11452 105418 zamítl. [3] Žalobce dále podal žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji však nyní posuzovaným rozsudkem zamítl. [4] Soud nejprve konstatoval, že argumentace žalobce je místy obtížně srozumitelná a často míří na skutečnosti, které se netýkají žalobou napadeného rozhodnutí o (ne)zastavení daňové exekuce. Žaloba je v dílčích bodech značně kusá a pouze naznačuje některá možná sporná místa; soud proto uvedl, že v tomto směru kvalita žalobní argumentace předurčuje i obsah odůvodnění rozsudku soudu. [5] Soud uzavřel, že správce daně musí použít platbu pouze na tu daň, která byla daňovým subjektem určena. V tomto případě žalobce určil platbu na daň z přidané hodnoty, správce daně tak byl tímto určením vázán a platbu musel použít na úhradu daně z přidané hodnoty. V tomto směru není mezi účastníky sporu. Dále již správce daně musí postupovat podle příslušné právní úpravy, která jednoznačně stanovuje, na jakou daňovou povinnost má být platba v rámci určené daně použita. V tomto směru již vůle daňového subjektu určit účel platby daně neexistuje, a správce daně (i kdyby daňový subjekt projevil svou vůli) musí platbu daně použít v pořadí, které stanoví příslušná právní úprava. Žalobce měl možnost kdykoli zjistit stav svého daňového účtu a nemohl očekávat, že bude rozhodovat o tom, na co přesně budou jeho platby použity. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. [7] Předně uvedl, že za zásadní považuje okolnosti nyní posuzované věci, které spadají do roku 1993, resp. 1994 a souvisejí s úhradou daňových nedoplatků, přičemž namítl, že správce daně neoprávněně přesouval běžné platby na dani, aniž by jej o tom informoval. Podle něj tento postup měl vliv na zákonnost celého exekučního řízení. Nyní řešená věc má prapůvod v letech 1993 a 1994, kdy u stěžovatele vznikly nedoplatky na daních. Tyto nedoplatky byly následně dle tvrzení správce daně hrazeny běžnými úhradami (platbami) daně v letech 2002 až 2010, resp. do r. 2014. Předmětem exekučního řízení jsou pak nedoplatky na daních z období let 2002 až 2010, byť jak bylo v řízení u správce daně dle stěžovatele doloženo, všechny tyto částky vyměřených daní byly řádně a včas placeny. [8] Soud dle stěžovatele nesprávně interpretoval některé důkazy, zejména archivní sestavu z roku 1995, tištěnou v roce 2016. Podle této sestavy měl stěžovatel nedoplatek na DPH ke dni 15. 12. 1994. I přes to, že od roku 2002 do roku 2014 uhradil přes 2,8 milionu Kč, zůstala výše nedoplatku stejná, jak dokládá její vytištěná podoba z roku 2016. Stěžovatel tvrdil, že platby byly použity jinak, než určoval, což podle něj správce daně měl oznámit. V této souvislosti dodal, že tento dokument je v rozporu s tím, co tvrdí správce daně – že úhrady, resp. platby daně v období za roky 2002 až 2010 byly připsány a převedeny na nejstarší nedoplatek. Samotný dokument byl stěžovateli v roce 2016 zaslán v reakci na žádost k výši nedoplatků u jednotlivých daní. Pokud by bylo pravdou to, co tvrdí žalovaný, že platby běžných daní za období let 2002 až 2010 byly připsány (převedeny) na nejstarší nedoplatek, pak by v sestavě tištěné v roce 2016 nemohl být k údaji o nedoplatku na dani z přidané hodnoty stejný údaj jako v roce 1995. [9] Dále upozornil na nesprávný postup správce daně, který přesunul platby na nejstarší nedoplatek, ačkoliv zákon o správě daní ukládá správci daně informovat poplatníka o každém takovém přesunu. Podle stěžovatele, pokud by správce daně dodržel své povinnosti, měl by možnost se proti takovému postupu odvolat. Absence oznámení o přesunu plateb podle stěžovatele narušila zákonnost celého procesu. Stěžovatel má za to, že každou jednotlivou daňovou povinnost v dotčeném období zaplatil, což vyplývá ze správního spisu. Jedinou skutečně nezaplacenou položkou je dodatečně stanovená daň z přidané hodnoty v roce 1994. [10] Soud rovněž nesprávně vyložil právní ustanovení o informační povinnosti správce daně. Podle dříve platného zákona o správě daní a poplatků měl správce daně povinnost písemně informovat poplatníka o tom, že platba byla použita na jiný daňový nedoplatek, než který poplatník určil. Stěžovatel uvedl, že tuto povinnost správce daně neplnil, což mělo za následek nesprávné určení nedoplatku. Dle stěžovatele je použití plateb určených na průběžnou úhradu daně tak, že jsou převedeny na úhradu nejstaršího nedoplatku (byť na téže dani) „jiným použitím platby“ a žalovaný správce daně o tom měl stěžovatele informovat. Touto „jinou platbou“ je dle stěžovatele i použití na nejstarší nedoplatek na dani. [11] Stěžovatel též zopakoval, že cílem informační povinnosti správce daně bylo umožnit daňovému poplatníkovi efektivní obranu proti neoprávněnému postupu. Pokud by správce daně dodržel svou povinnost a informoval poplatníka o přesunech plateb, mohl by se poplatník bránit. O tom však informován nebyl, což vedlo k nesprávnému posouzení celé exekuční věci. [12] Posuzovanou otázku a její dopad na nyní řešenou věc lze dle stěžovatele shrnout následovně: „pokud má pravdu strana správce daně, tedy že povinnost vyrozumění o použití platby daně jinak než jak bylo žalobcem určeno, správce daně neměl, v takovém případě není možné úspěšně uplatnit návrh na zastavení daňové exekuce…Pokud má v dané věci pravdu žalobce, tedy že správce daně povinnost dle ust. § 59 odst. 2 ZSDP pominout nemohl, v takovém případě dle žalobce je celé rozhodnutí žalovaného mimo rámec zákona neboť dnes vedená exekuce postihuje daně, které byly včas a řádně zaplaceny…“ [13] Závěrem uvedl, že údaje z evidence vedené dle zákona musí být podkladem pro tvrzení správce daně, a musejí být součástí správního spisu předloženého soudu. Jinou otázkou zůstává, jak lze v daném čase prokázat užití té které platby. Zde dle stěžovatele nese důkazní povinnost žalovaný, a pokud ten cokoliv v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, měl by takové tvrzení prokázat minimálně přezkoumatelným výpisem z evidence. To se dle stěžovatele nestalo a naopak, jediná listina vydaná žalovaným stěžovateli jeho tvrzení popírá, resp. zpochybňuje. Dle názoru stěžovatele okolnosti a dokumenty ve spisu nasvědčují tomu, že předpisy daní z přidané hodnoty za roky 2002 až 2010 byly včas a řádně uhrazeny, a přesto je správce daně dnes eviduje jako nedoplatky na daních a tyto nedoplatky vymáhá v exekučním řízení. [14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podanou kasační stížnost považuje za nedůvodnou, přičemž setrvává na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí a následně aprobovaných městským soudem v napadeném rozsudku. Pro úplnost uvedl, že archivní sestava za daný rok se v čase nemění, je stále stejná, ať je tištěna kdykoliv. Tedy archivní sestava za rok 1995 bude vždy stejná, ať je vytištěna v roce 1996, 2000, 2016 nebo 2024. Pokud je např. v roce 2007 provedena platba, která je v souladu se zákonem použita na úhradu daně předepsané v roce 1994, pak se tato platba nikdy na archivní sestavě plátce daně za rok 1995 neobjeví. Tato platba provedená v roce 2007 je evidována na archivní sestavě za rok 2007.