1 As 115/2024 — Nejvyšší správní soud

1 As 115/2024- 46 - text  1 As 115/2024 - 49 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: Mgr. P. V., zastoupen JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti žalovanému: Ministr vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2023, č. j. MV470525/SO2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 11 Ad 6/2023  40, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ředitel Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje rozhodnutím ze dne 4. 8. 2016 propustil žalobce ze služebního poměru na základě předchozího kázeňského rozhodnutí. Žalobce následně požádal o výsluhový příspěvek, který mu byl přiznán rozhodnutím ředitele odboru sociálního zabezpečení žalovaného ze dne 6. 10. 2016, č. j. OSZ-150158/Z-Že-2016, zpětně od 5. 8. 2016. [2] Žalobce však rovněž napadl výše zmíněné kázeňské rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě; ten jej rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 65 Ad 8/2020  75, zrušil a věc vrátil k novému projednání. Následně dne 29. 11. 2021 zrušil příslušný správní orgán prvostupňové kázeňské rozhodnutí a řízení zastavil. [3] V důsledku toho dne 26. 10. 2022 došlo k zastavení řízení o propuštění žalobce a k zastavení výplaty výsluhového příspěvku (služební poměr žalobce neskončil a nárok na výplatu výsluhového příspěvku tedy nevznikl). [4] Dne 3. 2. 2023 vydal ředitel odboru sociálního zabezpečení žalovaného ve věcech služebního poměru prvostupňové rozhodnutí, v jehož odůvodnění uvedl, že s ohledem na skutečnost, že služební poměr nadále trvá, žalobce nesplňuje podmínky nároku na výplatu výsluhového příspěvku podle § 162 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“) a tento nárok na výplatu výsluhového příspěvku zanikl dnem 5. 8. 2016. [5] Proti rozhodnutí podal žalobce odvolání. To žalovaný shora uvedeným rozhodnutím zamítl. Zopakoval, že podle § 162 odst. 1 zákona o služebním poměru žalobcův nárok na výplatu výsluhového příspěvku zanikl dnem 5. 8. 2016 a prvostupňové rozhodnutí tak reaguje na situaci, ve které v důsledku usnesení o zastavení řízení o propuštění došlo k „obživnutí“ služebního poměru žalobce. [6] Těmto závěrům se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který ji však shora označeným rozsudkem zamítl. [7] Soud předně konstatoval, že napadené rozhodnutí ani jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není nicotné ani nepřezkoumatelné, jak namítal žalobce. Následně se ztotožnil se závěry žalovaného, že pokud bývalému příslušníku zaniká podle § 162 zákona o služebním poměru nárok na výplatu výsluhového příspěvku při opětovném vzniku služebního poměru, tím spíš nárok na výplatu výsluhového příspěvku zaniká za posuzované situace. Žalobce optikou skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí tak nikdy nebyl bývalým příslušníkem a nesplňuje tak jednu ze základních podmínek pro přiznání výsluhového příspěvku. Z tohoto důvodu služební funkcionář postupoval správně, pokud konstatoval zánik nároku na výplatu výsluhového příspěvku žalobce za pomocí § 162 odst. 1 zákona o služebním poměru. Pokud by žalobce pobíral současně služební příjem i výsluhový příspěvek, bylo by to nejen v rozporu se smyslem výsluhového příspěvku, jako kompenzace související s ukončením služebního poměru, ale založilo by to nerovnost mezi ostatními příslušníky. Žalovaný tak dle závěrů soudu postupoval správně, jestliže napadeným rozhodnutím deklaroval, že nárok na jeho vlastní výplatu žalobci zanikl i zpětně, tj. jakoby ani nikdy nevznikl. Do žalobcových práv tak nebylo zasaženo, jelikož mu náleží za dobu, za kterou mu byl vyplácen výsluhový příspěvek, vyšší služební příjem. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [8] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. [9] V ní namítl, že v jeho případě neměl být aplikován § 162 odst. 1 zákona o služebním poměru, který dopadá na případy, ve kterých bývalí příslušníci opětovně vstupují do služebního poměru, což není jeho případ. V nyní posuzované věci došlo k aplikaci § 44 zákona o služebním poměru, který zakotvuje, že pokud dojde ke zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru příslušníka, jeho služební poměr trvá se všemi nároky. Ve vztahu k aplikaci § 162 zákona o služebním poměru odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ničeho neuvádí, a je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů Napadené rozhodnutí tuto vadu nezhojilo a ani zhojit nemohlo. Argumentaci soudu, že prvostupňové a napadené rozhodnutí tvoří jeden celek, stěžovatel považuje za nepřiléhavé. [10] I pokud by se na žalobcův případ vztahoval § 162 zákona o služebním poměru, bylo by prvostupňové i napadené rozhodnutí nicotné, jelikož účinky předvídané tímto ustanovením nastávají přímo ex lege a není třeba vydávat dalších rozhodnutí. [11] Pokud by služební funkcionář zánik výsluhového příspěvku toliko akademicky konstatoval, pak by stěžovatel dále proti prvostupňovému rozhodnutí nebrojil. Prvostupňové rozhodnutí však pouze nekonstatuje zánik nároku na výplatu výsluhového příspěvku, ale zpětně zasahuje v neprospěch stěžovatele do jeho práv nabytých v dobré víře z titulu pravomocného a vykonatelného, dosud nezrušeného rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku. Pokud v této souvislosti soud uvedl, že „ mu není zřejmé, proč se žalobce domáhá zrušení deklaratorního rozhodnutí, s jehož závěry se ztotožňuje, resp. ztotožňuje se s tím, že mu nárok na výplatu výsluhového příspěvku zanikl.“), pak k tomu stěžovatel uvádí, že soud jeho námitce neporozuměl a neposoudil tak náležitě klíčovou právní otázku v dané věci, tedy zda deklarace zániku nároku na výplatu výsluhového příspěvku měla být činěna pro futuro, nebo touto deklarací lze zpětně zasahovat do práv nabytých v dobré víře v minulosti na základě doposud nezrušeného pravomocného a vykonatelného rozhodnutí. [12] Stěžovatel nikdy netvrdil, že by mu měl být vyplácen zároveň služební příjem a zároveň výsluhový příspěvek. Má však za to, že mu nárok na výplatu výsluhového příspěvku zanikl ex lege, prvostupňovým rozhodnutím vůbec nemělo být rozhodováno o zániku jeho nároku zpětně, nota bene za situace, ve které již k zániku došlo a výplata výsluhového příspěvku byla od listopadu 2022 zcela správně zastavena; služební funkcionář i žalovaný se však snaží retrospektivně rušit po uplynutí všech promlčecích a prekluzivních lhůt pravomocná a vykonatelná rozhodnutí. Tím je zasahováno do principu právní jistoty ve vztahu k právům stěžovatele nabytým v dobré víře. [13] Prvostupňový orgán, potažmo žalovaný, se pokouší revidovat stav, který s ohledem na uplynutí prekluzivních lhůt limitujících možnost přezkoumání pravomocných rozhodnutí již není možné změnit, a na základě kterého byl výsluhový příspěvek stěžovateli v roce 2016 přiznán. Takový postup však není přípustný. Rozhodnutí správního orgánu (služebního funkcionáře) nemůže působit retrospektivně v neprospěch účastníka řízení. Pokud stěžovatel v minulosti nabyl výsluhový příspěvek, nabyl tak v dobré víře od svého „zaměstnavetele“, v situaci, ve které (byť protiprávně) propuštěn ze služebního poměru, nárok na případné vrácení takto poskytnutého plnění stěžovatelem je však již promlčen. [14] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na důvodnosti a správnosti své argumentace uvedené v napadeném rozhodnutí, které ostatně přitakal i městský soud v napadeném rozsudku; navrhl proto zamítnutí podané kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [15] Soud nejprve ověřil splnění zákonných podmínek řízení o kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná. Poté přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že není důvodná. [16] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, ve které řízení před krajským/městským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí a postup krajského/městského soudu, stěžovatel/ka je proto povinen/a uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského/městského soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012  351, odst. 140 a judikatura tam cit