4 Ads 65/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 65/2024- 30 - text  4 Ads 65/2024-33 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: L. B., zast. Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem Špitálka 539/23e, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 4. 2023, č. j. MPSV2023/84407921, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2024, č. j. 41 A 15/202326, takto: Řízení o kasační stížnosti se přerušuje. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalobkyně jakožto nájemkyně užívající k trvalému bydlení stavbu pro individuální či rodinnou rekreaci požádala o přiznání příspěvku na bydlení, a to ode dne 8. 10. 2022. Úřad práce České republiky  Krajská pobočka v Brně rozhodnutím ze dne 8. 2. 2023, č. j. 28532/23/VY, žalobkyni příspěvek na bydlení nepřiznal, neboť nedošlo k naplnění podmínky stanovené v § 24a odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), podle které může být příspěvek přiznán pouze vlastníkovi stavby pro individuální či rodinnou rekreaci. Odvolání žalobkyně proti rozhodnutí úřadu práce Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 14. 4. 2023, MPSV2023/84407921, zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 41 A 15/202326, zamítl jako nedůvodnou. Krajský soud dal zapravdu správním orgánům, že příspěvek na bydlení podle § 24a odst. 1 zákona o státní sociální podpoře lze přiznat pouze vlastníkovi užívajícímu k trvalému bydlení stavbu pro individuální či rodinnou rekreaci, a nikoli nájemci. K tomu dodal, že s ohledem na projevený záměr zákonodárce při přijímání dotčené právní úpravy nebyl nájemce, resp. nikdo další kromě vlastníka do okruhu oprávněných osob zařazen úmyslně, a to konkrétně s cílem minimalizovat nadužívání příspěvku. Jedná se tak o vědomou mezeru v zákoně, a proto zde není žádný prostor pro dotváření práva soudem. Vyloučení nájemce z okruhu oprávněných osob zároveň neshledal krajský soud diskriminačním, resp. protiústavním podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ani podle čl. 1 Listiny. Pro zjištění (ne)porušení rovného zacházení podle čl. 1 Listiny použil test vymezený Ústavním soudem v nálezu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 32/17 (bod 69). V rámci jeho čtvrtého kroku, kdy je ověřováno, zda předmětné rozdílné zacházení není projevem libovůle, tedy že má legitimní cíl a napadená zákonná ustanovení jsou s to jej dosáhnout, shledal, že o libovůli zákonodárce nejde. Vycházel přitom z porovnání řešeného příspěvku na bydlení s doplatkem na bydlení podle § 33 a násl. zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), který podle krajského soudu byl inspirací zákonodárci při přijímání dotčené právní úpravy a který je poskytován rovněž pouze vlastníkům staveb pro individuální či rodinnou rekreaci (§ 33a odst. 4). V minulosti byl tento doplatek hojně zneužíván, a to zejména pronajímateli ubytoven, a proto krajský soud spatřil v zabránění nadužívání příspěvku na bydlení legitimní důvod pro omezení jeho poskytování také pouze na vlastníky daného typu staveb. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, v níž Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby věc předložil Ústavnímu soudu, případně aby zrušil rozsudek krajského soudu, a to společně s rozhodnutími správních orgánů. [4] Stěžovatelka považuje svoji kasační stížnost v prvé řadě za přijatelnou, neboť podstatně převyšuje její vlastní zájmy. Obdobně jako jí totiž mohl být i stovkám dalších osob nesprávně nepřiznán příspěvek na bydlení. Dále trvá na tom, že podoba § 24a odst. 1 zákona o státní sociální podpoře je projevem libovůle zákonodárce. Zpochybňuje dovození jejího opodstatnění krajským soudem, neboť zákonodárce má při vytváření právní úpravy sám její podobu odůvodnit způsobem, který bude pochopitelný. [5] Stěžovatelka nesouhlasí ani s krajským soudem učiněným porovnáním příspěvku na bydlení s doplatkem na bydlení. Dotčená právní úprava příspěvku na bydlení byla přijata pouze na přechodné období (původně pouze na rok 2022, později prodlouženo i na rok 2023, v současnosti bez časového rámce). Jejím primárním cílem bylo pomoci lidem při skokovém zdražení energií a potravin. Doplatek na bydlení má jiný účel a je poskytován až v případě, kdy dotyčnému nepostačuje poskytnutí právě příspěvku na bydlení. Stěžovatelka nepopírá, že v minulosti docházelo ke zneužívání doplatku na bydlení ze strany pronajímatelů, kdy byly jimi pronajímány k bydlení nevhodné prostory za nepřiměřené nájemné. Aby tomu v případě doplatku na bydlení i příspěvku na bydlení nedocházelo, stanovil zákonodárce podmínky na standard stavebně technického provedení a vybavení bydlení. Pokud tedy stavba pro individuální či rodinnou rekreaci splňuje požadavky podle § 24a odst. 2 zákona o státní sociální podpoře (což v daném případě splňuje  viz sdělení Úřadu městské části města Brna, BrnoBystrc ze dne 13. 12. 2022, č. j. 2218335/SU/FOL), a tedy blíží se svou kvalitou bydlení bytu, není důvod činit mezi nájemci těchto staveb a jejich vlastníky či nájemci bytů ohledně příspěvku na bydlení rozdíl. Navíc příspěvek na bydlení se nevztahuje na ubytovací zařízení, v souvislosti s nimiž podle krajského soudu ke zneužívání doplatku docházelo. Použité srovnání tudíž není přiléhavé ani důvodné. Ustanovení § 24a zákona o státní sociální podpoře proto stěžovatelka považuje za rozporné s ústavním pořádkem České republiky. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu, přičemž ohledně tvrzení stěžovatelky odkázal na své vyjádření k žalobě. Navrhl zároveň, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. III. Relevantní právní úprava [7] Stěžovatelce nebyl přiznán příspěvek na bydlení, neboť nesplnila podmínku vlastnictví stavby pro individuální či rodinnou rekreaci stanovenou v § 24a odst. 1 státní sociální podpoře, který zněl v době rozhodování takto: „(1) Nárok na příspěvek na bydlení pro období od 1. ledna 2022 do 31. prosince 2022 má též vlastník, který užívá k trvalému bydlení stavbu pro individuální či rodinnou rekreaci, splňujeli podmínky podle § 24 odst. 1. Ustanovení § 24 odst. 2 vět první a druhé, odst. 3 a 4 se použijí obdobně. Pro stanovení výše nákladů na bydlení a normativních nákladů na bydlení se použijí obdobně ustanovení § 25 až 27 určená pro vlastníky bytů.“. [8] Citované ustanovení bylo do zákona o státní sociální podpoře vloženo zákonem č. 17/2022 Sb. Pro úplnost je vhodné dodat, že zákonem č. 456/2022 Sb. došlo ve zmíněném ustanovení ke změně časového období na rok 2023. Zákonem č. 407/2023 Sb. pak došlo k vypuštění časového rámce. [9] Podle čl. 1 Listiny lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné a nezrušitelné. IV. Důvody předložení věci Ústavnímu soudu [10] Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu, který je zákonným soudem pro rozhodnutí ve výše uvedené věci, při poradě dospěl k předběžným závěrům, že kasační stížnost stěžovatelky je včasná a přípustná a že i jiné podmínky řízení jsou splněny. Rovněž shledal, že kasační stížnost je přijatelná. Skutkový stav není mezi účastníky sporný. Nejvyšší správní soud se proto musel soustředit na stěžejní otázku, zda byl příspěvek na bydlení stěžovatelce nepřiznán v souladu s ústavním pořádkem. [11] Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že ustanovení § 24a odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, v rozhodném znění, na základě kterého nebyl stěžovatelce příspěvek na bydlení přiznán, odporuje čl. 1 Listiny. [12] Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že se ztotožnil s názorem krajského soudu, podle něhož zde není prostor pro to, aby mezi oprávněné osoby pro pobírání příspěvku na bydlení podle § 24a zákona o státní sociální podpoře byla prostřednictvím dotváření práva soudem zahrnuta i osoba nájemce (bod 21. až 25. odůvodnění napadeného rozsudku). Stejně tak souhlasí, že dotčená právní úprava není diskriminační ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny (bod. 26. až 34. odůvodnění napadeného rozsudku). Totožně s názorem stěžovatelky však nesouhlasí, že dotčená právní úprava neporušuje ve vztahu k osobě nájemce oproti osobě vlastníka princip rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. [13] Krajský soud k rozporovanému závěru dospěl za pomoci aplikace čtyřstupňového testu ústavnosti, jenž pro kontrolu rovného zacházení sumarizoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3