1 Afs 171/2025 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 171/2025- 49 - text  1 Afs 171/2025 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Petra Pospíšila v právní věci žalobce: FORMPLAST PURKERT, s.r.o., se sídlem Bystřec 427, zastoupeného JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem se sídlem Italská 2581/67, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2025, č. j. 1544/25/520011433710862, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové  pobočky v Pardubicích ze dne 27. 8. 2025, č. j. 52 Af 3/2025 – 71, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozsudek krajského soudu [1] Předmětem posouzení je otázka, zda daňové orgány žalobci správně stanovily daň z příjmů právnických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně v souvislosti s vyplacením podílů na zisku jeho mateřské společnosti. Žalobce nezpochybňuje, že je sám plátcem srážkové daně, pouze namítá, že správně se mělo jednat o daň z příjmů fyzických (a nikoliv právnických) osob vybíranou srážkou. Činí tedy sporným, kdo byl v posuzované věci poplatníkem srážkové daně, zda právnická či fyzická osoba. [2] Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen „správce daně“) provedl u žalobce daňovou kontrolu, jejímž předmětem byla daň z příjmů vybíraná srážkou podle zvláštní sazby daně (a daň z příjmů právnických osob, ta ovšem nyní není předmětem přezkumu) za zdaňovací období roků 2017, 2018 a 2019. Konkrétně správce daně prošetřoval podíly na zisku, které žalobce vyplatil své mateřské společnosti Formplast Purkert Holding, a.s. (dále jen „Holding“), při jejichž výplatě žalobce uplatnil osvobození od srážkové daně dle § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Skutkově se jednalo o to, že jediným společníkem žalobce byl původně Ing. Zdeněk Purkert, který v roce 2016 převedl svůj 100% obchodní podíl na nově založený Holding, jehož byl jediným akcionářem. Kupní cena za převod obchodního podílu byla stanovena na 1 008 640 000 Kč a Holding ji měl žalobci splácet v ročních splátkách ve výši 100 000 000 v roce 2017  2025 a ve výši 108 640 000 Kč v roce 2026. V kontrolovaných letech 2017, 2018 a 2019 žalobce na základě rozhodnutí valné hromady vyplácel podíly na zisku nově založené mateřské společnosti Holding ve výši 100 000 000 Kč za rok 2017 a za rok 2018, a ve výši 105 000 000 v roce 2019. Společnost Holding pak přeposílala tyto finanční prostředky Ing. Zdeňku Purkertovi jako splátky kupní ceny za převod obchodního podílu. [3] Správce daně vydal dne 22. 6. 2023 tři platební výměry za zdaňovací období let 2017, 2018 a 2019, kterými žalobci stanovil z moci úřední daň z příjmu právnických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby v celkové výši 53 029 410 Kč. Uzavřel, že se v posuzované věci jednalo o zneužití práva. Za účelem splnění zákonných podmínek pro osvobození od srážkové daně byl totiž vytvořen „umělý konstrukt“ spočívající v založení obchodní společnosti Holding, která od svého jediného akcionáře (tj. původního vlastníka žalobce  Ing. Purkerta) odkoupila stoprocentní podíl ve společnosti žalobce. Vyplacením podílu na zisku mateřské společnosti Holding tak došlo toliko k formálnímu splnění podmínek pro osvobození od daně stanovených v § 19 odst. 1 písm. ze) bod 1 zákona o daních z příjmů [žalobce vyplatil dividendy mateřské společnosti Holding, která je podle § 19 odst. 3 písm. b) zákona o daních z příjmů poplatníkem specifikovaným v § 17 odst. 3 tohoto zákona]. Správce daně tedy konstatoval, že žalobci, jako plátci daně, vznikla povinnost srazit a odvést 15 % srážkovou daň za poplatníka této daně, tj. za obchodní společnost Holding. [4] Žalobce podal proti rozhodnutí správce daně odvolání, ve kterém zpochybnil závěr o zneužití práva. I kdyby však bylo namístě tento institut aplikovat, správce daně dle jeho názoru stanovil nesprávnou daň, neboť měl prověřovat (a poté eventuálně stanovit) daň z příjmů fyzických osob vybíranou srážkou, nikoliv daň z příjmů právnických osob vybíranou srážkou. V důsledku pochybení správce daně tak došlo ke stanovení daňové povinnosti na nesprávné dani a současně k uplynutí lhůty pro stanovení daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou, které by výplata podílu na zisku mohla teoreticky podléhat. [5] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl. Ztotožnil se se správcem daně, že v posuzované věci došlo ke zneužití práva, a proto bylo nutno žalobci doměřit daň z příjmů právnických osob vybíranou srážkou. Zdůraznil, že v případě zneužití práva spočívajícího v tom, že vlastníci (společníci, akcionáři) prostřednictvím ovládaných osob provedou sérii transakcí, jejichž hlavním (resp. převažujícím) cílem je získání neoprávněné daňové výhody na úkor společnosti, musí správce daně nastolit takový stav, jako by ke zneužití práva nedošlo. Mělo by tedy dojít k odčerpání neoprávněné daňové výhody. V daném případě by přitom případné provedení daňové kontroly na dani z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně vedlo ke shodnému výsledku: neoprávněná daňová výhoda by byla odčerpána ve shodné výši a v konečném důsledku rovněž v neprospěch beneficientů neoprávněné daňové výhody. Pro volbu, zda má správce daně v takovém případě přistoupit k aplikaci daně z příjmů právnických či fyzických osob, neexistuje žádné materiální či procesní zákonné ustanovení. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudků ze dne ze dne 14. 11. 2019, č. j. 6 Afs 376/2018  46, a ze dne 6. 9. 2023, č. j. 2 Afs 82/2022  53), v případě srážkové daně je daň standardně předepsána plátci daně. Správce daně v případě žalobce rozhodl v souladu i s touto judikaturou. [6] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, ve které uvedl, že z procesní ekonomie již nerozporuje otázku zneužití práva, trvá však na tom, že správní orgány měly stanovit daň z příjmů fyzických osoby vybíranou srážkou, neboť při odhlédnutí od jakékoliv z transakcí, které žalovaný označil za umělé, by došlo k navození situace přímé výplaty podílu na zisku původnímu společníkovi žalobce – Ing. Purkertovi. [7] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Uzavřel, že daňové orgány stanovily daň správně. Z § 38d odst. 2 zákona o daních z příjmů vyplývá, že daň vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně z příjmu plynoucích z podílu na zisku (o kterou jde v posuzované věci) neodvádí daňový poplatník, ale plátce daně. Způsob odvodu dodatečně sražené daně a sankce se řídí jednak obecnou úpravou obsaženou v § 233 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, jednak speciální úpravou obsaženou v § 38s zákona o daních z příjmů. Daňové orgány postupovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž měla být srážková daň předepsána plátci daně a skutečně tak předepsána byla. Žalobce tak nemohl být krácen na svých právech ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). II. Důvody kasační stížnosti [8] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného zrušil, eventuálně, aby zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu k dalšímu řízení. [9] Stěžovatel namítl, že se soud nevypořádal s jeho námitkou týkající se základního principu aplikace institutu zneužití práva, kterým je, že výsledná situace musí reflektovat stav, který by existoval, pokud by ke zneužívajícímu jednání vůbec nedošlo. V nyní posuzovaném případě proto poplatníkem daně musí být ten subjekt, který by byl poplatníkem ve stavu očištěném od umělých transakcí a nikoliv ten, kdo figuroval v jejich formální podobě. Pokud tedy žalovaný identifikoval jako umělou transakci „vložení Holdingu mezi stěžovatele a Ing. Purkerta“, bylo právě od tohoto jednání třeba odhlédnout a daňové důsledky posoudit tak, jako by k tomuto jednání nikdy nedošlo. Stěžovatel dále (obdobně jako v žalobě) nastínil možné scénáře, které by při důkladné aplikaci institutu zneužití práva mohly nastat. V každém případě by jediným relevantním příjmem byla výplata podílu na zisku společníkovi stěžovatele, panu Ing. Purkertovi, tedy fyzické osobě. Naopak je zřejmé, že poplatníkem dodaněného příjmu by neměla být společnost Holding, tj. právnická osoba. Tím je kategoricky vyloučeno stanovení daně z příjmů právnických osob vybírané srážkou. [10] Uvedené úvahy nevylučují ani závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 376/2018  46, který neřeší otázku správné aplikace zákazu zneužití práva, ale týká se především otázky, kde má být daň, která je již pravomocně stanovena, v konečném důsledku vybrána. Stejně tak se k otázce volby druhu daně nevyjadřoval ani r