10 Afs 65/2024 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 65/2024- 64 - text  10 Afs 65/2024 - 72 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Faisala Husseiniho a Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: JHG Skalica s. r. o., Bratislavská 3, Holíč, Slovenská republika, zastoupené advokátem Mgr. Martinem Horčicem, Nerudova 33, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí ze dne 31. 5. 2021, čj. 20613/21/530021441712599, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2024, čj. 14 Af 42/2021118, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Popis věci [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu doměřil žalobkyni DPH za několik zdaňovacích období v letech 2014–2015 (kdy ještě byla českým daňovým subjektem), a to na základě daňové kontroly provedené Finančním úřadem Jihomoravského kraje, územním pracovištěm v Hodoníně (správce daně). Daň byla žalobkyni doměřena proto, že neprokázala: - odeslání nebo přepravu šesti dřevoobráběcích strojů dodaných slovenské společnosti BRAS, tedy neprokázala splnění všech podmínek pro uplatnění osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu podle § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty; - faktické přijetí služby zprostředkování (obchodu se společností BRAS) od slovenské společnosti fatrs, v důsledku čehož jí nevznikla povinnost přiznat daň podle § 24 zákona o DPH a současně neměla nárok na odpočet daně podle §§ 72 a 73 tohoto zákona; - faktické uskutečnění obchodního zastupování ze strany společnosti DAJA marketing, tedy neprokázala jednu z podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně. [2] Žalobkyně proti všem devíti dodatečným platebním výměrům podala odvolání. OFŘ sice pět platebních výměrů zrušilo, ale ve zbytku odvolání zamítlo. Potvrdilo tedy čtyři platební výměry, kterými byla doměřena DPH v celkové výši přes 4,15 milionu Kč a současně předepsáno penále v celkové výši 831 tisíc Kč. [3] Proti potvrzujícímu rozhodnutí OFŘ se žalobkyně bránila u Městského soudu v Praze. Ten však žádnou z mnoha námitek neshledal důvodnou, a žalobu proto zamítl. 2. Argumenty stran v kasačním řízení 2.1 Kasační stížnost [4] Proti rozsudku městského soudu se žalobkyně (stěžovatelka) brání kasační stížností. [5] Trvá na tom, že uplynula lhůta pro stanovení daně. Mezinárodní výměna informací (č. 1043996) nebyla úkonem způsobilým stavit běh této lhůty. Nelze souhlasit s tím, že teprve na základě této výměny bylo prokázáno faktické dodání zboží společnosti BRAS. Doklady o úhradě (výpisy z účtů) doložila správci daně sama stěžovatelka. Přínos pro řízení byl zanedbatelný, správce daně mohl informace či důkazy získat vlastní činností (a také získal), podstatná skutková okolnost (úhrada odběratelem BRAS) mu byla známa před dožádáním a samotný prodej zboží nikdy nezpochybnil. S touto argumentací se městský soud nijak nevypořádal a ani si tvrzení stěžovatelky neověřil ze správního spisu. [6] K uplynutí lhůty měla stěžovatelka další námitky, které prý městský soud nevypořádal: - dodatečné platební výměry byly vydány předčasně – účelově, aby lhůta neuplynula; podmínky pro prodloužení lhůty v důsledku vydání výměrů tak nebyly naplněny ani ve formálním, ani v materiálním smyslu (rozsudek NSS ze dne 7. 2. 2018, čj. 2 Afs 239/201729); - lhůta se nestavila z důvodu doručení dodatečných platebních výměrů, protože výměry byly na základě mezinárodního dožádání doručovány podle směrnice 2011/16/EU, která se vztahuje jen na přímé daně (nikoli na DPH); dožádaný orgán nadto neměl k dispozici písemnosti v podobě způsobilé řádného doručení; - napadené rozhodnutí vydalo OFŘ v době, kdy stěžovatelce dosud neuplynula lhůta pro vyjádření ke skutečnostem zjištěným v odvolacím řízení, což stěžovatelka považuje za zneužití procesního práva. [7] Další stěžovatelčiny námitky se týkají dodání strojů společnosti BRAS: - Přeprava strojů na Slovensko byla dostatečně prokázána. Správce daně při dokazování postupoval selektivně, důkazy nepotvrzující jeho skutkové závěry ignoroval a neprovedl řadu stěžovatelkou navržených důkazních prostředků, které souvisely s jí tvrzenými skutečnostmi a měly zásadní vypovídací schopnost. OFŘ jen zkopírovalo kontrolní závěry správce daně, který hrubě zkreslil skutkový stav, a nijak nereagovalo na odvolací námitky. Navržené důkazní prostředky pak nezákonně odmítlo. - Vznikl zjevný logický rozpor, protože příslušný (slovenský) správce daně nezpochybňuje, že společnost BRAS pořídila stroje od stěžovatelky, tedy z jiného členského státu, a ty následně dodala české společnosti KRON SKCZ. Současně příslušný (český) správce daně nezpochybňuje, že společnost KRON SKCZ pořídila stroje od společnosti BRAS, tedy z jiného členského státu. Pokud podle stěžovatelčina správce daně nebyly stroje dodány z ČR do jiného členského státu, nemohl by poté odběratel BRAS tyto stroje dodat do jiného členského státu (do ČR). To se ale nepochybně stalo a potvrdila to i slovenská daňová správa na základě mezinárodní výměny informací. - Nepřiznáním nároku na osvobození od DPH byla porušena zásada daňové neutrality, respektive nastalo dvojí zdanění, protože společnost BRAS z téhož plnění odvedla „slovenskou“ DPH. Obchodem s touto společností stěžovatelka sledovala legitimní obchodní cíl, kterého dosáhla. Podstatné je, že nezískala žádnou daňovou výhodu ani nezneužila systém DPH; státní pokladně nevznikla žádná újma. Chybí tedy objektivní okolnost odůvodňující odepření osvobození od daně. - OFŘ nemůže „sedět na dvou židlích“ – tedy na jednu stranu tvrdit, že stěžovatelka neprokázala faktické provedení přepravy, na druhou stranu to připouštět a dodávat, že zjevně účelový (formální) „výlet“ zboží přes hranice nelze považovat za dodání zboží do jiného členského státu. Tato nová tvrzení měla vzbudit dojem o pochybnosti proběhlých obchodů a ospravedlnit doměření daně. Směřujíli tato tvrzení k tomu, že dodáním do jiného členského státu byl sledován nějaký nezákonný účel, mělo to OFŘ prokázat, o což se ani nepokusilo. Jde tedy jen o neprokázané domněnky, které však nemohou vést k odepření nároku na osvobození od DPH. - Městský soud se uvedenými námitkami nezabýval a z větší části jen odkázal na rozhodnutí OFŘ – to sice judikatura připouští, ale jen pokud se odvolací orgán v úplnosti vypořádal se všemi odvolacími námitkami, což se v tomto případě nestalo. Soud zopakoval, že stěžovatelka žádnými dalšími důkazy nevyvrátila pochybnosti správce daně, ale už se nevyjádřil k žalobní námitce, že stěžovatelka navrhovala provést řadu důkazních prostředků, které správce daně neprovedl, aniž vysvětlil proč. [8] Stěžovatelka opakuje i svou žalobní námitku, že písemnosti, které jí doručovaly dožádané slovenské orgány (seznámení s výsledkem kontrolního zjištění, rozhodnutí o stanovení lhůty k vyjádření, zpráva o daňové kontrole, dodatečné platební výměry a výzva k odstranění vad odvolání), nemohly vyvolat žádné právní účinky. Byly jí totiž doručovány poštou v prosté vytištěné podobě, bez podpisu úřední osoby a bez otisku úředního razítka [tedy bez náležitostí podle § 88 odst. 4 či § 102 odst. 1 písm. g) daňového řádu]. Pokud byly tyto písemnosti původně vydány v elektronické podobě, bylo třeba je konvertovat – převést do listinné podoby, ověřit shodu a připojit ověřovací doložku (§ 25 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Městský soud se s podstatou této námitky dostatečně nevypořádal, prý ji zkreslil a nepochopil. [9] V upozornění na uložení takto doručovaných písemností navíc nebyl označen správce daně a stěžovatelka nebyla poučena o právních důsledcích nevyzvednutí; žádná písemnost nebyla vhozena do schránky; a dožádané orgány vůbec nemohly řádně doručovat, neboť neměly písemnosti v listinné podobě a opatřené zákonnými náležitostmi (podpisem, razítkem, případně ověřovací doložkou). Písemnosti tedy nemohly být doručeny fikcí. Takový způsob doručování do zahraničí sice možný je, ale za splnění podmínek podle daňového řádu. Vady při doručování nelze zhojit, takže písemnosti bylo nutné doručit znovu. Ani s touto námitkou se městský soud nevypořádal dostatečně. Nešlo přitom o nekonkrétní námitku, jak soud uvedl. Stěžovatelka výslovně namítala vadné doručení veškerých písemností správce daně (zejména zprávy o daňové kontrole a dodatečných platebních výměrů). Důkazní břemeno k doručení vlastních písemností nese správce daně, který je však neunesl, a k opakovaným námitkám stěžovatelky ohledně vadného doručování se řádně nevyjádřilo ani OFŘ. [10] K doručování stěžovatelka ještě namítá, že správce daně měl v souladu s § 45 odst. 4 větou druhou daňového řádu doručit nevyzvednuté písemnosti jednateli stěžovatelky. Podle tohoto ustanovení takto správce daně postupovat jen „může“, což ale ve veřejném právu znamená „musí“. K tomu stěžovatelka cituje z téhož komentáře jako městsk