10 Afs 65/2025 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 65/2025- 42 - text  10 Afs 65/2025 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Ondřeje Bartoše a Ondřeje Mrákoty ve věci žalobkyně: VIAREK, a. s., Ol. Blažka 145, RájecJestřebí, zastoupené advokátkou Mgr. Hanou Krejčíkovou, náměstí Čs. legií 1114, Pardubice, proti žalovanému: Celní úřad pro Jihomoravský kraj, Koliště 17, Brno, proti rozhodnutí ze dne 12. 7. 2023, čj. 1380944/202353000011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2025, čj. 30 Af 37/2023233, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Podstatou věci bylo, zda má žalobkyně nárok na úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2020) za období, kdy jí celní úřad zadržoval kauci ve výši 20 000 000 Kč kvůli běžícím daňovým řízením [a kdy se podle názoru celního úřadu a krajského soudu stavila 90denní lhůta podle § 6j odst. 1 zákona o pohonných hmotách (zákon č. 311/2006 Sb.)]. Předmětem sporu byla právě otázka, zda tato daňová řízení stavila běh zákonné lhůty (tento názor zastává celní úřad), nebo zda se běh lhůty nezastavil (to je mínění žalobkyně). Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud se správně přiklonil ke stanovisku celního úřadu. 1. Popis věci [2] Žalobkyně byla registrovaným distributorem pohonných hmot. V souvislosti s touto činností poskytla celnímu úřadu kauci ve výši 20 000 000 Kč [§ 6i odst. 1 (nově odst. 2) písm. a) zákona o pohonných hmotách]. Celní úřad žalobkyni zrušil registraci distributora pohonných hmot rozhodnutím ze dne 1. 3. 2015, které nabylo právní moci 3. 3. 2015. Poté informoval žalobkyni o tom, že lhůta k vrácení kauce (která je vratitelným přeplatkem) se staví po dobu daňového řízení vedeného u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj. V tomto řízení finanční úřad žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období srpen 2014 a vyměřil DPH za zdaňovací období září a říjen 2014. Následně celní úřad vyhověl žádosti finančního úřadu a převedl část přeplatku (kauce) na úhradu daňových nedoplatků ve výši 16 868 405 Kč; zbylou část kauce ve výši 3 131 595 Kč dne 1. 7. 2020 vrátil žalobkyni. [3] Žalobkyně dne 2. 3. 2023 požádala celní úřad o přiznání úroku z vratitelného přeplatku z částky 20 000 000 Kč za období od uplynutí 90denní lhůty k vrácení kauce do dne poukázání vratitelného přeplatku na bankovní účet žalobkyně. Celní úřad přípisem ze dne 23. 3. 2023 sdělil, že nárok na úrok nevznikl; kauce byla podle jeho názoru vrácena v zákonné lhůtě s ohledem na stavení lhůty od 3. 3. 2015 do 27. 11. 2019 (§ 6j odst. 1 a 2 zákona o pohonných hmotách). Námitky žalobkyně proti tomuto přípisu celní úřad zamítl rozhodnutím ze dne 12. 7. 2023. [4] Proti rozhodnutí celního úřadu se žalobkyně bránila žalobou u Krajského soudu v Brně – neúspěšně. Krajský soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně, že daňová řízení s ní vedená nezpůsobila stavení lhůty k vrácení kauce. Především odkázal na svůj rozsudek ve věci 29 Af 6/2018, kde shledal, že celní úřad zadržoval kauci zákonně. Účelnost zadržení kauce (a tedy i stavení lhůty k jejímu vrácení) pak byla odůvodněna tím, že (i) finanční úřad vedl vůči žalobkyni daňové řízení, jehož výsledkem mohlo být doměření DPH za srpen, září a říjen 2014, (ii) celní úřad se průběžně finančního úřadu dotazoval na stav daňových řízení a tyto dotazy směřoval i ke skutečnostem, které měly význam z hlediska posouzení přiměřenosti zadržování kauce, (iii) daňová kontrola byla zahájena na základě vlastní vyhledávací činnosti finančního úřadu, ne jen namátkově, (iv) předpokládaná výše doměřené daně nebyla ve zjevném nepoměru k výši zadržované kauce. [5] Krajský soud si byl vědom toho, že daňové řízení – nakonec, po přezkumu ve správním soudnictví –, skončilo tak, že žalobkyni žádná daň doměřena nebyla, resp. jí byl ponechán v prakticky nezměněné výši nadměrný odpočet DPH. Žalobkyně z toho vyvozovala, že daňové řízení nemohlo mít vliv na běh lhůty pro vrácení kauce. Krajský soud ale tento názor odmítl: takový výklad podle něj odporuje nejen doslovnému znění, ale i smyslu a účelu § 6j odst. 2 zákona o pohonných hmotách. Podstatná je potencialita stanovení daně, nikoli to, zda je nakonec skutečně stanovena. Zadržování kauce se nestalo zpětně neúčelným v důsledku toho, že správní soud zrušil rozhodnutí orgánů finanční správy o stanovení daně. Krajský soud konstatoval, že právní úprava běhu lhůty k vrácení kauce je formulována jasně a v souladu s postojem celního úřadu. [6] Konečně pak krajský soud poukázal na možnost žalobkyně domáhat se kompenzace za nemožnost nakládat s finančními prostředky ze zadržované kauce podle zákona upravujícího odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (č. 82/1998 Sb.). To, že tento postup bude pro žalobkyni obtížnější, nezasahuje do jejích práv. Podle krajského soudu se neuplatní ani eurokonformní výklad české zákonné úpravy, neboť zadržování kauce celním úřadem není otázkou upravenou unijním právem. Krajský soud také zohlednil, že žalobkyně v průběhu odvolacího řízení dne 28. 8. 2019 uhradila dobrovolně částku 16 039 102 Kč. V době této úhrady byla výše nepravomocně stanovené daně 36 039 102 Kč, dobrovolná úhrada tedy představovala rozdíl mezi stanovenou daní a zadržovanou kaucí. Ani tato dobrovolná úhrada tedy zpětně nečiní zadržování kauce nepřiměřeným. 2. Kasační stížnost žalobkyně a vyjádření celního úřadu [7] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně kasační stížností (proto je dále označována jako stěžovatelka). [8] Stěžovatelka v kasační stížnosti argumentovala tím, že ne každé daňové řízení je způsobilé stavit lhůtu pro vrácení kauce. Celní úřad se nedostatečně zabýval tím, zda je zadržování kauce přiměřené pravděpodobnosti budoucího stanovení daně. Dotazoval se sice finančního úřadu na stav daňových řízení, avšak rozsah zjišťovaných informací byl pro posouzení přiměřenosti nedostatečný. Stěžovatelka poukázala na to, že Generální ředitelství cel (GŘC) v pokynu k doplnění spisového materiálu vyšlo ze závěru (stejně jako později krajský soud v řízení ve věci 29 Af 6/2018), že jediné řízení způsobilé stavit běh lhůty pro vrácení zadržované kauce bylo doměřovací řízení za období srpen 2014. Navzdory tomu celní úřad následně přihlížel i k dalším probíhajícím daňovým kontrolám. V nynější věci krajský soud tento postup celního úřadu shledal správným; odchýlil se tím ale od svého právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí ve věci 29 Af 6/2018. Přiměřenost zadržování kauce měla být posuzována jen ve vztahu k daňové kontrole za období srpen 2014. Celní úřad měl stěžovatelce vrátit alespoň poměrnou část zadržené kauce. [9] Stěžovatelka zpochybnila závěr krajského soudu, že odepření nároku na úrok ze zadržované kauce nezasahuje do jejích práv, neboť má stále možnost domáhat se náhrady případné škody v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. Odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2293/23, podle nějž se správní soudy musejí zabývat tím, zda postup podle zákona č. 82/1998 Sb. neklade nepřiměřenou překážku naplnění legitimního očekávání daňového subjektu ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zda tato cesta uplatnění nároku fakticky nevede ke zbytečným průtahům, které zapovídá čl. 38 odst. 2 Listiny. [10] Stěžovatelka se dále domáhala analogického použití závěrů Soudního dvora k otázce zadržování nadměrných odpočtů (např. rozsudek ve věci Littlewoods Retail Ltd.). Uznala, že kauce distributora pohonných hmot bezprostředně neovlivňuje neutralitu DPH. Doplnila ale, že její zadržení může významně zasáhnout do plynulosti obchodování na vnitřním trhu EU. Kromě toho právní úprava kauce vychází z potřeby harmonizace spotřební daně v rámci EU. [11] Stěžovatelka dále argumentovala podobností se zajištěním daně. Pokud v případě neoprávněně zadržované (zajištěné) daně může daňový subjekt uplatnit nárok na kompenzaci přímo u správce daně, měl celní úřad odůvodnit, jaký je rozumný důvod k odlišnému přístupu v případě zadržované kauce, kdy je daňový subjekt nucen využít náročnější způsob uplatnění nároku v režimu zákona č. 82/1998 Sb. [12] Celní úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti shrnul, že daňová kontrola u stěžovatelky týkající se DPH v období srpen 2014 způsobila stavení 90denní lhůty pro vrácení kauce. Za období srpen 2014 byla pak pravomocně doměřena DPH ve výši 16 868 405 Kč; tato částka byla ze zadržované kauce převedena na úhradu nedoplatku dne 7. 1. 2020; téhož dne byla zbývající část zadržované kauce ve výši 3 131 595 Kč vrácena stěžovatelce. Přeplatek na kauci byl tedy vrácen včas; nemohl vzniknout úrok z vratitelného přeplatku ve smyslu § 155 odst. 5 daňového řádu. Písemnost GŘC ze dne 15. 6. 2016, které se stěžovatelka dovolává, pouze upřesnila, že běh lhůty pro vrácení kauce distributora pohonných hmot je způsobilé stavit i doměřovací řízení, které je k okamži