3 Azs 18/2026 – Nejvyšší správní soud

3 Azs 18/2026- 38 - text  3 Azs 18/2026 - 41 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: A. D., zast. Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 43/ 6, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 3. 2025, č. j. OAM387/ZAZA11P112024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2026, č. j. 33 Az 12/202547, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a, ani podle § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o azylu“), kterou žalobce žádal z obavy z případného odvodu do armády a následně do války na Ukrajině a také ve snaze legalizovat svůj pobyt na území České republiky. II. [2] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [3] Krajský soud poukázal na dvě samostatné linie žalobcova azylového příběhu. K první, týkající se politických aktivit žalobce na území České republiky, ve shodě s žalovaným vyslovil, že tyto aktivity nepředstavují důvod pro udělení azylu, ani doplňkové ochrany. Během účasti na demonstracích v České republice vyjadřujících nesouhlas s válkou na Ukrajině a s politikou prezidenta Putina byl žalobce pouze v pozici řadového účastníka (tedy v roli pasivní a anonymní), což bez dalšího není důvodem pro udělení azylu či doplňkové ochrany. K tvrzené pomoci ukrajinským uprchlíkům krajský soud doplnil, že bez doložení konkrétních indicií o tom, že ruské orgány o této aktivitě vědí a považují ji za natolik nepřátelskou, aby usilovaly o žalobcův postih, nelze poskytování podpory osobám prchajícím před ruskou válečnou agresí na Ukrajině hodnotit jako azylově relevantní důvod. Nadto žalobce poskytoval uváděnou pomoc výhradně v okruhu svých známých a přátel, tedy nikoliv veřejně v rámci organizovaných humanitárních aktivit, jež by byly volně dohledatelné či jinak zjistitelné. Pravděpodobnost, že by se o nich mohly samovolně dozvědět ruské orgány, proto krajský soud považoval za prakticky nulovou. [4] Ve vztahu k druhé linii tvrzení týkající se hrozícího povolání do armády a nucené účasti ve válce na Ukrajině krajský soud uvedl, že žalobcovy obavy z odvodní povinnosti k základní vojenské službě, v rámci níž může být vyslán do války na Ukrajině, s níž nesouhlasí, nepovažuje za opodstatněné. Vysvětlil, že žalobce již překročil zákonem stanovený maximální možný věk (v rozmezí 18 až 30 let) osoby, která je v současné době povinna absolvovat v Ruské federaci základní vojenskou službu a že žalobci ani nebyl doručen povolávací rozkaz, případně jiný srovnatelný dokument, kterým by mu byla uložena povinnost nastoupit vojenskou službu. Krajský soud upozornil i na to, že žalobní tvrzení o tom, že žalobce neuposlechl povolávací rozkaz, a hrozí mu tudíž trest, je v přímém rozporu s jeho dřívějšími vyjádřeními ve správním řízení, podle nichž byly žalobci na adresu jeho prarodičů v Ruské federaci zaslány pouze výzvy, aby se dostavil na poštu vyzvednout zásilky (aniž žalobce věděl, co je jejich obsahem). V reakci na žalobcovu argumentaci, že u prarodičů v poslední době zvonili nějací lidé (ale prarodiče s nimi kvůli zdravotnímu stavu nekomunikovali), krajský soud dodal, že v tvrzení o obavě z postihu za neuposlechnutí doručeného povolávacího rozkazu shledává především snahu o gradaci azylového příběhu, která však má zpravidla negativní dopad na hodnocení věrohodnosti azylového příběhu jako celku. [5] K tvrzením týkajícím se obav žalobce z útoků na území Ruské federace ze strany ukrajinské armády nově vzneseným při ústním jednání v řízení o žalobě krajský soud vyslovil, že ukrajinské údery na rozdíl od invaze ruských vojsk na území Ukrajiny nelze chápat jako totální konflikt a skutečnost, že by se žalobce jako civilista v případě návratu do Jekatěrinburgu, z nějž pochází, stal obětí ukrajinského útoku, je tudíž nepravděpodobná. Krajský soud nakonec neshledal důvodnými ani námitky směřující proti kvalitě podkladů shromážděných ve správním řízení a nedostatkům zprávy Finské imigrační služby aktualizované ke dni 22. 8. 2024. [6] Krajský soud se ale neztotožnil s dílčím závěrem žalovaného o zjevné účelovosti žalobcovy žádosti z důvodu, že ji podal až po 13 letech pobytu na území České republiky. V případě potřeby mezinárodní ochrany vznikající na místě (sur place) ve smyslu § 28 odst. 7 zákona o azylu se totiž z podstaty věci předpokládá vznik důvodů pro udělení mezinárodní ochrany až během pobytu v hostitelském státě. Přesto ale krajský soud nevyloučil možnost považovat podanou žádost o udělení mezinárodní ochrany za účelovou proto, že se žalobce k jejímu podání odhodlal až bezprostředně poté, co mu nebylo prodlouženo stávající povolení k pobytu na území České republiky, resp. co nesplnil podmínky pro vydání jiného pobytového titulu. III. [7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. [8] Stěžovatel především v kasační stížnosti namítá, že žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav věci, neboť v otázce týkající se hrozby nucené účasti stěžovatele ve válce na Ukrajině se omezil pouze na zjištění věkové hranice pro nástup do základní vojenské služby. Dalšími aspekty, zejména pak skutečnými poměry při výkonu vojenské služby a nasazování občanů Ruské federace do války na Ukrajině, se nezabýval. Stěžovatel upozorňuje na nestabilní a vysoce dynamickou situaci okolo podmínek mobilizace a na to, že odvody a odesílání občanů Ruské federace do válečného konfliktu probíhají v rozporu s oficiálně uváděnými pravidly a předpisy. Podle stěžovatele tedy nelze bez dalšího dovozovat, že s ohledem na věkovou hranici pro základní vojenskou službu pro něj neexistuje bezprostřední riziko nucené účasti ve válce na Ukrajině, byť již hranici 30 let překročil. Jelikož už krajský soud pro tuto v žalobě vytýkanou vadu napadené rozhodnutí nezrušil, ač tak učinit měl, zatížil napadený rozsudek vadou nezákonnosti. Krajský soud podle stěžovatele rovněž dospěl k nesprávnému závěru, že se nemusí zabývat otázkou, zda v jeho případě bylo možné považovat výkon vojenské služby spojené s účastí na ozbrojeném konfliktu za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, neboť zjištěné skutkové okolnosti nenasvědčují tomu, že by byl stěžovatel v případě návratu do vlasti povolán k nástupu do základní vojenské služby, resp. by mu reálně hrozilo, že bude v rámci výcviku poslán do bojů na Ukrajině. [9] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem o účelovosti jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany z toho důvodu, že ji podal až bezprostředně poté, co mu nebylo prodlouženo stávající povolení k pobytu na území České republiky. Skutečnost, že v první řadě požádal o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, je v dané situaci zcela logickým postupem za situace, kdy na území České republiky pobýval dlouhodobě. Stěžovatel je přesvědčen, že celé správní řízení bylo silně ovlivněno nesprávným závěrem žalovaného o účelovosti jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany, který vyústil v to, že žalovaný rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu. Krajský soud pak pochybil, když v napadeném rozsudku převzal nesprávné závěry žalovaného o účelovosti podané žádosti o udělení mezinárodní ochranu. Stěžovatel rovněž odmítá závěr krajského soudu, že uvedením informací týkajících se doručení povolávacího rozkazu sledoval snahu o gradaci svého azylového příběhu. Jednalo se z jeho strany o prosté vylíčení pro věc rozhodných skutečností. [10] Podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil také otázku, že jeho politicky motivované aktivity prováděné na území České republiky nemohou vést k pronásledování v zemi původu. Je naopak přesvědčený o tom, že po návratu do země původu bude pro své předchozí proukrajinské a protiválečné aktivity vystaven nelidskému zacházení či svévolnému trestnímu stíhání. Podle stěžovatele krajský soud v napadeném rozsudku nezvážil specifika aktuálního počínání ruského režimu, který zavedl plošnou kriminalizaci jakékoliv formy solidarity s Ukrajinou a podrobně sleduje aktivitu svých občanů v zahraničí. [11] Stěžovatel brojí rovněž proti závěru krajského soudu o tom, že je nepravděpodobné, že by se coby civilista v případě svého návratu do Jekatěrinburgu mohl stát obětí ukrajinského útoku. Na rozdíl od krajského soudu má za to, že toto město má podstatný strategický význam a není nedosažitelným ani nepravděp