I.ÚS 10/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 10/23 ze dne 25. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tadeáše Pochmana, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2022 č. j. 4 As 100/2022-32, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. března 2022 č. j. 42 A 15/2020-38, rozhodnutí Českého báňského úřadu ze dne 19. května 2020 č. j. SBS 15606/2020/ČBÚ-23 a rozhodnutí Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého ze dne 26. února 2020 č. j. SBS 23811/2018/OBÚ-04/5, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Českého báňského úřadu, sídlem Kozí 748/4, Praha 1 - Staré Město, a Obvodního báňského úřadu pro území kraje Ústeckého, sídlem U Města Chersonu 1429/7, Most, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní báňský úřad pro území kraje Ústeckého (dále jen "OBÚ") napadeným rozhodnutím uznal stěžovatele vinným z přestupku podle § 40a odst. 1 písm. a) zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (neoprávněné vniknutí do důlního díla), a uložil mu za to pokutu ve výši 8 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatel se měl přestupku dopustit tím, že dne 30. 6. 2018 s dalšími účastníky akce "Klimakemp 2018" vědomě a úmyslně neoprávněně vnikl do dolu Bílina. Český báňský úřad (dále jen "ČBÚ") potvrdil napadené rozhodnutí OBÚ a odvolání stěžovatele proti němu zamítl napadeným rozhodnutím. 2. Podle správních orgánů zejména nebyla porušena zásada nepřípustného opakovaného postihu. Městský úřad Litvínov sice stěžovatele dříve dvěma příkazy ze dne 5. 11. 2018 potrestal za nesplnění pokynu policisty k zajištění účelu shromáždění (§ 8 odst. 4 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, ve znění pozdějších předpisů) a neuposlechnutí výzvy úřední osoby [§ 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích] v prostorách dolu Bílina na akci "Klimakemp 2018" dne 30. 6. 2018, avšak šlo o souběh vícečinný. Stěžovatel nejprve neoprávněně vnikl do důlního díla, čímž narušil zájmy chráněné horním zákonem, a teprve posléze s časovým odstupem neuposlechl výzvy policistů, čímž spáchal přestupky proti veřejnému pořádku. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele. Podle krajského soudu stěžovatel zaprvé nebyl potrestán vícekrát za stejný čin; stěžovatel nejprve vnikl do důlního díla a poté, kdy se tam již nacházel, neuposlechl výzev policistů k opuštění místa. Odlišnými činy tak porušil odlišné zájmy chráněné jinými předpisy. Zadruhé, správní orgány dostatečně prokázaly, že stěžovatel se nacházel v důlním díle, protože vycházely z podkladů podložených seznamem fotografií a stěžovatel sám nepřímo potvrdil, že se v místě nacházel, neboť při ústním jednání před správními orgány odkázal na dřívější akty Městského úřadu Litvínov o spáchání uvedených jiných přestupků. Argumentace stěžovatele se kromě toho jevila být účelovou, protože sám tvrdil, že byla porušena zásada ne bis in idem, tedy že má být potrestán vícekrát za téže jednání. Zatřetí krajský soud neshledal, že jednání stěžovatele nenaplnilo materiální znak přestupku, šlo-li o politický protest s cílem upozornit na klimatickou krizi. Motivy stěžovatele nejsou výjimečnou okolností vylučující materiální znak přestupku, který vyjadřuje horní zákon, protože snaha upozornit na klimatickou krizi neopravňuje k porušování zákona. Nejde o potrestání samotné účasti na protestu, nýbrž o postih neoprávněného vniknutí do důlního díla. 4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Zaprvé, jednotlivé přestupky stěžovatele (za jednání na akci "Klimakemp 2018") se liší jak jednáním, tak následkem, což podle ustálené rozhodovací praxe správních soudů a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") znamená, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem. Zadruhé, správní orgány vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu. Nevycházely toliko z úředních záznamů jako jednostranných úkonů. Úřední záznamy jsou v nyní posuzované věci doprovázeny fotografiemi a dalšími podklady z jiných řízení. Konečně, zatřetí, společenskou škodlivost protiprávního jednání nemůže eliminovat politická pohnutka. I v době nečinnosti těžby hrozí v důlním díle újma na životě a zdraví vniknuvších a osob, které musí incident řešit. II. Argumentace stěžovatele 1. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že v nyní posuzované věci byl nepřípustně znovu potrestán za tentýž skutek. Správní orgány přitom nezpochybňovaly, že jde o jeden skutek; s odlišením skutků (co do jednání) přišel až krajský soud. Jeho závěry, které převzal Nejvyšší správní soud, nemají oporu ve správním spise. Protože správní soudy překlenuly vady správních rozhodnutí rozdílným výkladem skutkového stavu, vykročily ze své role přezkumné instance. Neuposlechnutí výzvy policistů má zahrnovat všechny přestupky, protože policisté tehdy vyzývali, aby se nevstupovalo mimo vyznačenou trasu shromáždění. Již podle samotné výzvy policistů proto nebylo možné vstoupit do důlního díla. Šlo o jeden incident, vést několik samostatných řízení nedává smysl. Lze přitom rozhodnout v jediném řízení, protože každý orgán veřejné moci má znát právo, tedy celou šíři přestupkového práva. Mnohost pak lze zohlednit jako přitěžující okolnost. 2. Zadruhé stěžovatel uvádí, že od počátku řízení namítal, že jej správní orgány nedostatečně ztotožnily. Správní orgány vycházely výhradně z dodatečného ztotožnění Policií České republiky. V jiných řízeních Městský úřad Litvínov přitom shledal, že identifikace Policií České republiky byla smyšlená, což stěžovatel v nyní posuzované věci tvrdil. Nikdo na to však nereagoval. Jde o to, že podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu nelze vycházet výhradně z úředních záznamů. Ani Nejvyšší správní soud se s touto námitkou v napadeném rozsudku nevypořádal. Správní spis neobsahuje žádné podání vysvětlení. Zadržení osoby tehdy proběhlo jako zadržení osoby neztotožněné a přiložené fotografie nebyly provedeny jako důkaz. Správní orgány proto nepřípustně vycházely toliko z jednostranných úkonů Policie České republiky. 3. Konečně, zatřetí, stěžovatel tvrdí, že se orgány veřejné moci nevypořádaly s jeho tvrzením, že chybí materiální znak přestupku. Krajský soud mylně posuzoval, zda jsou ve věci stěžovatele dány okolnosti vylučující protiprávnost. O to však nešlo. Správní soudy tak nereagovaly na námitky stěžovatele, že jeho jednání je motivováno výkonem ústavně zaručených práv na odpor a ochranu životního prostředí. Stěžovatel se účastnil protestu proti těžbě hnědého uhlí, která bezprostředně ohrožuje životní prostředí, nadto za situace, kdy jiné právní a politické nástroje nejsou efektivní. Posuzované jednání vykazuje znaky tzv. občanské neposlušnosti, což se má projevit v hodnocení materiálního znaku přestupku. K tomu stěžovatel odkazuje na nález ze dne 11. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1022/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud zdůraznil význam tzv. občanské neposlušnosti, a to dokonce v kontextu téže akce - "Klimakemp 2018". Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek ze dne 30. 11. 2022 č. j. 1 As 192/2022-25, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu v obdobné věci, protože se krajský soud nevypořádal s námitkou tehdejší žalobkyně o nenaplnění materiální stránky přestupku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní st