I.ÚS 1054/25 – Ústavní soud

I.ÚS 1054/25 ze dne 17. 6. 2025 Přípustnost vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: V. S., zastoupený Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2025 č. j. 14 To 8/2024-50 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. října 2024 č. j. 55 Nt 2611/2024-30, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu zaručeného v čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny, práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a práva na soudní ochranu, respektive spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným usnesením rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu na základě žádosti o vydání Generální prokuratury Ukrajiny a zatýkacího rozkazu Ivano-Frankivského městského soudu Ivano-Frankivské oblasti pro trestný čin přivlastnění si cizího majetku a získání práva na majetek podvodem (zpronevěrou) spáchaného po předchozím spolčení skupiny osob, a to ve zvlášť velkém rozsahu, a použití vědomě padělaného dokumentu. Skutek, jenž je stěžovateli na Ukrajině kladen za vinu, je popsán v napadeném usnesení a není třeba jej zde podrobněji rekapitulovat. Zjednodušeně lze uvést, že stěžovatel měl vystupovat v rámci podvodného převodu nemovitostí organizovaného jinými osobami jako kupující s padělanými doklady. 3. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení krajského soudu zamítl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením. Označil za lichý stěžovatelův předpoklad, že vydání by bylo přípustné jen, pokud by měl garantováno právo vrátit se po skončení trestního stíhání či výkonu trestu zpět do České republiky. Ve shodě s krajským soudem uvedl, že ani případná branná povinnost stěžovatele není překážkou jeho vydání. Stejně tak vydání nebrání ani osobní a rodinné poměry stěžovatele, jeho manželka je státní příslušnicí Ukrajiny a oba do České republiky přicestovali z ekonomických důvodů. Časový odstup osmi let od údajného spáchání trestného činu způsobil i stěžovatel tím, že odjezdem do zahraničí fakticky znemožnil provádění úkonů trestního řízení na Ukrajině. Skutek, pro který má být stěžovatel vydán, je v usnesení krajského soudu popsán dostatečně určitě a nelze jej označit za bagatelní, stěžovateli hrozí trest odnětí svobody v délce pěti až dvanácti let. Záruky, jež poskytla Generální prokuratura Ukrajiny, považoval vrchní soud za důvěryhodné a vážně míněné. Poukázal na neexistenci informací o tom, že by se v obdobných případech záruky nedodržely. Bezpečnostní situace na západě Ukrajiny je dlouhodobě spíše stabilní, ukrajinské orgány tam mohou bez větších obtíží vykonávat své pravomoci. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti, s níž spojil návrh na odklad vykonatelnosti, poukázal na to, že je v České republice hluboce integrován, jeho manželka je od konce roku 2024 těhotná. Vydání by mohlo zasáhnout do jeho práva na rodinný život a ohrozit jeho účast na péči o nenarozené dítě. Rozhodnutí obecných soudů je formalistické a nebere zřetel na lidskoprávní kontext. Stěžovateli dle platné ukrajinské legislativy hrozí vojenská povinnost, která by mu fakticky znemožnila návrat do České republiky a obnovu rodinného života. Stěžovatel je bývalý voják a bývalí vojáci jsou do armády povoláváni přednostně. Poskytnuté záruky se nevztahují na návrat stěžovatele do České republiky, který ostatně není v kompetenci Generální prokuratury Ukrajiny. Stěžovatel neměl žádný významný prospěch z údajného podvodu, ve věci figuroval jako tzv. bílý kůň, celou věc zajišťovaly jiné osoby a notářské úřady. Časový odstup od údajných skutků je více než osm let. Účast stěžovatele je v popisu skutku vymezena nepřehledně až zmatečně, což znemožňuje posouzení jeho individuální odpovědnosti. Stěžovatel je též v případě vydání ohrožen nelidským zacházením. Obecné záruky toto riziko nekompenzují. Vzhledem k probíhajícímu ozbrojenému konfliktu a legislativním výjimkám přijatým na Ukrajině v důsledku válečného stavu je reálně omezeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud usnesením ze dne 29. dubna 2025 sp. zn. I. ÚS 1054/25 rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a následně vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 6. Vrchní soud i krajský soud odkázaly na odůvodnění svých usnesení. 7. Vrchní státní zastupitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se k ústavní stížnosti nevyjádřilo. IV. Posouzení ústavní stížnosti 8. Ústavní stížnost není důvodná. 9. Úlohou obecných soudů při rozhodování o přípustnosti vydání není hodnotit, zda se osoba, která má být vydána, dopustila stíhaného jednání. Tato otázka bude v příslušném řízení posouzena teprve ze strany dožadujícího státu. Ze samotného povolení vydání ještě nelze dovozovat, že vydaná osoba bude posléze uznána vinnou (nález ze dne 23. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 1015/14, N 155/82 SbNU 451, bod 35). Při posouzení přípustnosti vydání nelze přehlížet nedostatky extradičních materiálů, zejména co se týká vymezení skutku, který je předmětem trestního řízení v dožadujícím státě, a to ve vazbě na požadavek oboustranné trestnosti a rovněž určitosti trestního obvinění. Nelze akceptovat popis skutku natolik vágní, že v něm nelze rozpoznat jednotlivé znaky některého z trestných činů dle českého trestního zákoníku. Extradiční materiály musejí dokládat, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, respektive že je podezření ze spáchání trestného činu rozumným způsobem odůvodněno (nález ze dne 11. září 2013 sp. zn. III. ÚS 1354/13, N 161/70 SbNU 501). 10. Stěžovatelově obecné námitce, že skutek, pro který má být vydán na Ukrajinu, je v napadených rozhodnutích popsán nepřehledně, nelze přisvědčit. Z popisu skutku, který krajský soud převzal ze žádosti o vydání, je zřejmé, v jaké míře a jakým způsobem se měl stěžovatel účastnit jednání, jež je předmětem trestního stíhání na Ukrajině. Z napadených rozhodnutí též vyplývá, že podezření ukrajinských orgánů vůči stěžovateli je důkazně podloženo v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele. 11. Ústavní soud dále připomíná, že Česká republika je povinna dodržovat své mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky) i na poli trestního práva. Zásadou je vydání každého podezřelého, pokud tomu nebrání jiné, silnější mezinárodní závazky nebo základní hodnoty českého ústavního pořádku (obvykle v oblasti ochrany lidských práv). 12. Vydání k trestnímu stíhání do cizího státu proti vůli osoby, jež má být vydána, představuje významný zásah do jejích základních práv a svobod, zejména do práva na osobní svobodu (nález sp. zn. I. ÚS 1015/14, bod 32), popřípadě též do práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení, práva na spravedlivý proces a práva na soukromý a rodinný život, případně i dalších práv chráněných Listinou. 13. Vydávající stát samozřejmě nemůže s jistotou zaručit, že dožadující stát neporuší základní práva a svobody vydávané osoby. Obecné soudy jsou však při rozhodování o přípustnosti vydání povinny z moci úřední posoudit, zda osobě, jež má být vydána, hrozí reálné nebezpečí, že takový následek nastane, popřípadě zda existuje reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti (nález sp. zn. I. ÚS 1015/14, bod 39). Důležité přitom není ani tak to, zda v dožadujícím státě dochází k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešeny (ačkoli takové skutečnosti rozhodně nelze při celkovém hodnocení přípustnosti vydání pomíjet), nýbrž zda se lze s ohledem na konkrétní okolnosti případu důvodně domnívat, že k takovému excesu může dojít v případě stěžovatele (nález ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12, N 150/66 SbNU 269, body 33 a 34). 14. Snížit riziko porušení základních práv vydávaného mohou diplomatické záruky, jimiž dožadující stát poskytuje státu vydávajícímu záruku (závazek), že s vydávanou osobou bude zacházet v souladu s podmínkami dle záruk, respektive dle závazků vyplývajících z mezinárodního práva. S