I.ÚS 1182/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1182/25 ze dne 7. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Lenkou Janečkovou, advokátkou, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2025 č. j. 20 Co 6/2025-332 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2024 č. j. 40 Nc 2501/2024-253, ve znění opravného usnesení ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 40 Nc 2501/2024-261, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a A. Q. a nezletilých B. Q. a B. H. Q. jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte v důsledku rozhodnutí soudů o navrácení nezletilých dětí (vedlejších účastníků) stěžovatelky a vedlejšího účastníka (dále též "otec") do místa jejich obvyklého bydliště ve městě O. ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále jen "Velká Británie") podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen "Haagská úmluva"). 2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že nezletilí vedlejší účastníci se narodili ve Spojeném království, kde v té době jejich rodiče sdíleli společnou domácnost. Stěžovatelka se s dětmi v květnu 2024 přemístila do České republiky a následně jim změnila adresu trvalého pobytu. 3. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem na návrh otce nařídil navrácení nezletilých dětí do Velké Británie a podmínil je tím, že otec k rukám stěžovatelky uhradí určitou částku pro zajištění samostatného bydlení stěžovatelky a dětí. Dospěl k závěru, že stěžovatelka děti neoprávněně přemístila z Velké Británie, kde mají od narození obvyklé bydliště ve smyslu Haagské úmluvy, do České republiky, kde je dosud neoprávněně zadržuje. Otci svědčí právo společné péče o nezletilé děti, i po jejich přemístění je s nimi ve styku alespoň zprostředkovaně přes videohovory a projevuje o ně skutečný zájem. Otázka rozsahu a kvality péče ze strany otce, na niž upozorňovala stěžovatelka, může mít vliv v opatrovnickém řízení, pro návratové řízení však není rozhodná. Městský soud neshledal důvod pro uplatnění výjimky z pravidla navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště spočívající v hrozbě vážného nebezpečí, že by návrat děti vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Poukázal na to, že se neprokázaly žádné pochybnosti ohledně chování otce vůči nezletilým. Vztah rodičů je sice zatížen hádkami a nevhodným chováním, toto chování ze strany otce však nesměřuje vůči nezletilým. I nezletilý B. při pohovoru s psycholožkou uvedl, že vnímá konflikt mezi rodiči tak, že není zaměřen na něj ani na jeho bratra. Stěžovatelka ve Velké Británii neučinila žádné kroky směrem k ochraně dětí, je to ona, kdo hledá v České republice útočiště před otcem. 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek městského soudu. Nepřisvědčil stěžovatelce, že by dětem měl návrat do Velké Británie způsobit těžkou a neodčinitelnou psychickou újmu. Neshledal důkazy svědčící o tom, že by se otec vůči stěžovatelce či dětem dopustil jednání naplňujícího znaky přestupku či trestného činu. Nebylo prokázáno ani žádné psychické onemocnění otce. Tyto okolnosti by navíc samy o sobě nemohly odůvodnit nenavrácení dětí. Děti se nevrací k otci, ale do místa obvyklého bydliště jako takového. Částka, kterou má otec stěžovatelce poskytnout na nezbytné výdaje na pronájem přiměřeného bytu, je zcela adekvátní. Pokud by se stěžovatelka ocitla v sociální nouzi, má k dispozici propracovaný sociální systém. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně výše dávek, na které by měla s dětmi po návratu nárok, ohledně možnosti a finanční náročnosti obstarání bydlení a ohledně chování otce k dětem a stěžovatelce. Vyšly převážně z nepodložených tvrzení otce a nezjišťovaly, co dětem po návratu do Velké Británie ze strany otce hrozí. Neprovedly odborné vyšetření psychického stavu dětí, nezabývaly se důkladněji vztahem otce k dětem a jeho zájmem o ně. Navrácením do místa bydliště dětem vznikne horší újma, než jaká by jim mohla vzniknout přemístěním do České republiky. Krajský soud vyložil čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy příliš restriktivně a nezohlednil bezprostřední vliv otce na děti. Stěžovatelka prokázala reálnou pravděpodobnost vážného nebezpečí nesnesitelné situace, do níž by se měly děti navrátit; předložené důkazy vypovídají o toxickém prostředí v rodině a domácím násilí. To, zda otec trpí duševní poruchou, zjišťoval krajský soud pouze dotazem na otce, neověřil ani jeho tvrzení, že neměl konflikt se zákonem. Otec navíc zamlčel, že řídil pod vlivem alkoholu, což svědčí o jeho osobnosti. Krajský soud vyjádřil negativní postoj k uplatnění zásady úplné apelace v tomto řízení, v důsledku čehož neprovedl žádný z navrhovaných důkazů a nedostatečně zohlednil uváděné skutečnosti. I městský soud k věci přistoupil formalisticky, vyslovil neobhajitelný závěr, že domácí násilí má vliv pouze na vztah mezi rodiči a nikoli mezi rodiči a dětmi. Otec na stěžovatelku opakovaně útočil prostřednictvím staršího syna B. Soudy se spokojily s vágní zprávou psycholožky, která s B. hovořila, aniž se dotázaly na detailní posouzení jeho projevů či prohlášení. Stěžovatelka v České republice hledala útočiště primárně pro své děti. Městský soud poté, co proběhlo druhé jednání, které trvalo čtyři a půl hodiny, vyhlásil rozhodnutí po přibližně šestiminutové přestávce, což stěžovatelku vede k závěru, že měl rozhodnutí formulované předem. 6. Stěžovatelka též namítla, že opatrovník dětí (Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, dále jen "ÚMPOD") nechránil jejich zájmy, nýbrž sledoval vlastní cíle. Od začátku deklaroval, že se děti musejí navrátit. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva, respektive ve věcech péče soudu o nezletilé, mezi něž patří i rozhodování o navrácení nezletilých dětí ve věcech mezinárodních únosů (usnesení ze dne 10. dubna 2024 sp. zn. III. ÚS 523/24, bod 8), pak zasahuje zpravidla jen ve skutečně závažných případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží obecným soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20, U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. prosince 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19, bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda obecné soudy shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. ledna 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19, N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. června 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14, N 110/77 SbNU 607, bod 19). Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda nejsou rozhodnutí obecných soudů excesivní, respektive založená na naprosté libovůli (usnesení že dne 7. dubna 2020 sp. zn. II. ÚS 210/20, bod 18). 9. Navrácení dítěte podle Haagské úmluvy může zasáhnout do práv rodiče, který je přemístil do jiného státu, než ve kterém má dítě obvyklé bydliště, chráněných čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, neboť s sebou může nést povinnost rodiče strpět návrat do jiného státu. Tento zásah je však obecně přípustným následkem protiprávního jednání rodiče, odůvodněný požadavkem ochrany práv druhého rodiče i zájmu dítěte na styk s tímto rodičem a jeho péči či výchovu. Neshody mezi rodiči nelze řešit tím, že jeden z rodičů bez souhlasu druhého odejde či setrvá s dítětem v jiném státě, než v jakém má dítě své obvyklé bydliště; takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a je žádoucí jeho následky co nejrychleji odstranit navrácením dítěte. Teprve po navrácení dítěte do státu jeho obvyklého bydliště lze rozhodovat o úpravě péče o dítě (nález ze dne 30. listopadu 2020 sp. zn. I. ÚS 1319/20, N 222/103 SbNU 267, bod 24, či usnesení ze dne 11. prosince 2018 sp. zn. I. ÚS 735/18, bod 74). V řízení o navrácení nezletilého dítěte